Ztraceni na Sumultě

Dobrá zpráva je, že trek na řeku by měl být tou nejnáročnější částí, a jakmile sedneme na vodu, budeme si to jen užívat a dávat se do kupy po spodním Bashkausu, který nás slušně utahal. Dlouhá jízda autem nás dostává z údolí Chulyshmanu přes Ulagan na hlavní silnici, vedoucí z Mongolska skrz Altajskou Republiku do Ruska. Tato únavná cesta trvá celý den, kdy jedeme na severozápad téměř až do Gornoaltajsku a potom zase na jihovýchod proti proudu mocné řeky Katuň. Mezitím se s pomocí ženy našeho řidiče snažíme zamluvit na cestu k řece koně, neboť naše kilometráž takovou možnost zmiňuje, a představa takhle stylové cesty na řeku se nám dost zamlouvá. Nedaří se nám nicméně sehnat jakékoliv spolehlivé informace a tak se rozhodujeme zkusit štěstí až na místě. Těsně před setměním nacházíme písčité místo na přespání na břehu řeky u pěkné série vln, uvaříme rychlou véču a jdeme na kutě.

Další den brzy dopoledne dojedeme do vesnice Edigan a snažíme se sehnat ty koně. Ukazuje se, že nikdo nemá o takový obchod zájem, ale místo odmítnutí na rovinu slyšíme výmluvy jako „koně se bojí lodí“, „cesta je tam moc klikatá“ a spoustu podobných věcí. Nu, alespoň jsme to zkusili. Naposledy nakupujeme (vlastně nakupuje Terka, protože jediná mluví rusky) a pokračujeme dál, abychom se dostali autem co možná nejdál. Asi po dvou dalších hodinách jízdy a 1500 nastoupaných výškových metrech se ocitáme na podmáčené louce a začíná pršet. Jsou skoro 4 hodiny odpoledne a je celkem jisté, že dnes trek k řece nedojdeme. Rakouská skupinka to šla 6 hodin a my máme před sebou jen 5 hodin světla. Rychle se převlékáme, rozdělujeme jídlo na 4 dny, balíme lodě a dáváme se do pohybu.

Jediná mapa, kterou máme v autě, je v měřítku 1:500 000 a nemá vrstevnice, tak si ji aspoň fotím. Saša, náš řidič, říká, že to je snadné, měli bychom se pořád držet cesty a jakmile cesta skončí, máme jít doleva. Až na to, že tam Saša nikdy nebyl, to zní skutečně jednoduše. Loučíme se tedy a pomalým leč vytrvalým tempem táhneme své lodě vstříc dalšímu dobrodružství. Než uběhne první hodina, už nás mate směr, kterým cesta vede. Podle mapy by se měla stočit mezi dva výrazné vrcholy, ale pořád jde moc na jih. V tomhle měřítku je těžké určit naši polohu na mapě, ale s pokynem „držte se cesty“ na paměti, pokračujeme po cestě dál. Během dalších dvou hodin narazíme na několik rozcestí a snažíme se držet vlevo, ale cesta stále vede víc na jih, než by se mi líbilo. Louky a lesy se střídají kolem cesty a kdyby tu a tam v blátě nebyly medvědí stopy, myslel bych si, že jsem na výletě v Brdech.

Občas jde cesta slušně do kopce a musíme lézt po čtyřech, abychom naloženou loď dokázali vůbec táhnout, všichni jsme unavení a úplně zpocení, ale jdeme dál s občasnou zastávkou na napití. Po čtyřech hodinách šlapání vlastně moc nevíme, jestli se blížíme k řece a kolik cesty máme ještě před sebou. Jsem si už celkem jistý, že tohle není správná cesta, ale šlapeme dál, k řece stejně musíme dojít. Zbývá už jen asi hodina do setmění a tak se rozhodujeme zastavit na prvním vhodném místě na spaní. Už nemáme skoro žádnou vodu a poslední hodinu jsme nepotkali žádný potok, kde bychom mohli nabrat. Když už je skoro tma jak v pytli, nakráčíme do zjevného kempoviště, využívaného zřejmě lovci a turisty, těžko říct. Je tu tolik odpadků, že to vypadá jak skládka. Desítky PET lahví, lahve od alkoholu, rozbité sklenice a spousta různých plastových obalů se tam prostě váli mezi stromy. Na našem putování už jsme si všimli, jak špatně se tu běžní lidé chovají k přírodě, ale tohle, uprostřed ničeho, je prostě moc. Nedaří se nám najít žádný zdroj vody a tak nakonec slijeme zbytky vody z pohozených petek a dáme dohromady dost na hrnek čaje pro každého. Nálada je trochu ponurá, jak tam tak sedíme okolo malého ohýnku a srkáme svůj jediný hrnek čaje a snažíme se trochu usušit naše propocené oblečení. Bez vody není večeře a tak jdeme spát a odhadujeme, kolik hodin šlapání nás čeká zítra.

Jak ležím pod plachtou, uvědomuju si, že v lese kolem nás je strašidelné hrobové ticho, jediné slyšitelné zvuky vydává náš oheň a chrápající Snížák. Nejsem jediný, kdo si toho všiml a tak Terka ve strachu z medvědů udržuje oheň celou noc. Naštěstí nás v noci nikdo nenavštíví, jediné zpestření jsou vzdálené výstřely následované psím štěkotem.

Budíme se brzy, žízniví a bolaví z včerejšího šlapání, ale aspoň nám přes noc uschly ponožky (prvních 100 metrů, než přišla velká louže, bylo fajn). Cesta vede dál a nějakých 5 kilometrů před námi už jasně vidíme údolí. Vysoká tráva na loukách, přes které jdeme, nám dává zabrat a postupujeme pomaleji než včera. Stále nemáme žádnou vodu. Obloha nad námi je modrá a slunce začíná pálit. Tlačíme to dál s vědomím, že se blížíme k řece. A náhle cesta, dost široká pro terénní auto, mizí. Ok, tak teď bychom měli jít doleva. Ale co si to namlouvám, jsme úplně jinde než bychom měli být. Kousek pod námi zurčí malý potůček a tak se konečně můžeme napít vody a dáváme krátkou přestávku, kterou vyplňujeme pojídáním borůvek. Terén před námi padá do údolí, ale není vidět žádná cesta a s naloženými loděmi se musíme dobře rozmyslet, kudy jít. Na 20 minut se rozdělujeme a ve vhodných směrech hledáme použitelnou cestu.

Tomáš nachází malou, zřejmě loveckou stezku, vedoucí podél potůčku, ze kterého jsme pili. Stezka nás vede poslední a nejnamáhavější částí treku. Spád se zvyšuje a my se prodíráme křovím, překonáváme strmé kamenné moře a vláčíme naše těžké lodě přes tlející kmeny. Po možná dvou hodinách tohoto utrpení Tomáš vykřikne – „Vidim řeku!“ a v tu chvíli víme, že jsme to dokázali. Zakrátko jsme nazí v řece, pijeme její čistou vodu a smýváme ze sebe pot. Jedním jídlem si vynahrazujeme vynechanou večeři a snídani a ve 14:30 s radostí sklouzáváme v lodích do řeky.

Vodní stav je zjevně nízký, ale jet se dá a tak rychle proskáčeme čtyřkové peřeje na oči, užívajíce si každý záběr. Potom se řeka trochu uklidní na takovou trojku a po pár kilometrech vysedáme na pěkném kempovišti s ohništěm, které vypadá jako celkem často využívané. Rutinně vytváříme oheň, čaj, plachtu, večeři a další čaj. Najednou si na protějším břehu všimneme skupiny lidí na koních, kteří sestupují dolů k řece, brodí a jednou k nám. 4 chlapi s puškami na ramenou, 2 kluci a 3 koně s nákladem. Letmo se pozdravíme a oni pokračují asi 30 metrů za kemp do lesa. Na vteřinu je nám hloupé, že jsme zabrali tak pěkné místo jen pro nás 4, ale pak se ozve zvuk motorové pily a dojde nám, že chlapíci rozhodně přijeli připravení. Další 2 hodiny se pila nezastaví, rozdělají velký oheň, nachytají spoustu ryb, postaví velkou plachtu a vypadá to, že tu jsou aspoň na týden. Později se dozvíme, že další den jedou jinam, tak přemýšlím o ruském stylu a doufám, že si své odpadky odvezou zase zpátky. Nicméně jsou přátelští, prohodíme pár slov a dostaneme nějaké ryby, což je příjemné.

Jakmile další den balíme a oblékáme se do sucháčů, naši sousedé se přijdou podívat a na všechno jsou docela zvědaví. Nemůžou uvěřit, že jsme sem přišli po svých a zjevně to na ně udělalo dojem, o to víc Tereza jako holka. Loučíme se a pokračujeme v naší cestě po řece. Je to příjemná WW II-III a největším pozdvižením je obrovský stromový zával asi v délce jednoho kilometru. Naštěstí se nám podaří najít objížďku lesem, kde si řeka našla novou cestu, a tak nás to stojí jen několik krátkých přenášek.

Pak už přijíždíme na soutok s Velkou Sumultou a propracováváme se pětkovým úsekem, který bezprostředně následuje.

Odtud řeka rychle teče k soutoku s Katuní, začíná pršet, je zima a zataženo a každá větší vlna je dost nepříjemná. Po troše prohlížení konečně nacházíme vhodné místo na spaní a rozděláváme velký oheň, abychom se zahřáli. Po čaji a večeři zbývá ještě spousta času do setmění a pořád prší a tak nacházíme nejlepší řešení na deštivé večery tím, že rozděláme velkou vatru a u ní stojíme nazí.

Poslední den se probouzíme do deštivého rána. Na jednu stranu se nikomu nechce vstávat, ale víme, že je před námi ještě nějakých 6 hodin pádlování. Čaj, kaše, balení a už zase plujeme. Po pár zatáčkách přijíždíme na soutok s Katuní, vidíme Putinovu ‘chajdu’ na protějším břehu a necháváme sílu řeky, aby nás vláčela dál. Další 4 hodiny trvají věčnost, za každou zatáčkou je další, máme hlad a jsme unavení. Přestat pádlovat znamená mít hlad déle a tak mechanicky pádlujeme vpřed, všímaje si prvních známek civilizace: krávy, dřevěná ohrada, vysílač na kopci v dálce a konečně silnice a nějaké domy.

Konečně připlouváme na písčitý kemp, kde jsme spali před třemi dny. Naše auto tu není, ale na to už jsme zvyklí. Tohle je Rusko. Rozděláme oheň a počkáme, až nás někdo přijede vyzvednout.