Je zima, kajak spí v loděnici, protože ani tradiční Vánoční obleva nepřinesla kýžené průtoky, a tak je potřeba si ukrátit čas alespoň psaním o divoké vodě. Ne že by téma, na které mě Snížák požádal napsat menší příspěvek, bylo něco, na co s oblibou myslím, ale prý je dobré nechat ostatní poučit se z mých chyb. Takže tady to máte. Většinou když někomu řeknu, že jsem si zlomil na divoké vodě dva obratle, reakce je stejná: „To máš z těch vodopádů“. Tak poslyšte příběh o tom, jak se dají obratle zlomit na jarní Jizeře.
Co se vlastně stalo
Tání probíhalo toho jara zatím rozpačitě, ale vzhledem k tomu, že bydlím jen kousek od řeky, nepohrdnul jsem ani menší vodou. Jediný, kdo se nechal ten březnový den vyhecovat byl Pavel a volba padla na horní Jizeru od soutoku s Jizerkou, pěkně dolů na Mýto. Sluníčko dávalo zapomenout na občasné drbnutí o šutr, a protože si Pavel dobře nepamatoval všemi obávanou peřej pod železničákem, řekl jsem mu, aby se mě držel na blízko. Je tam rychlé esíčko, které jde snadno prováhat a končí menším boofem. Najíždím první, vše docela klape. Na konci peřeje proskočím mezi kameny, ale odjet z dopadu už nestihnu, na čtvrt vteřiny vidím zoufalý Pavlův pohled jasně říkající „nestihnu to stočit“ a on pravděpodobně viděl můj pohled „nestihnu se uhnout“ eventuálně „a dopr****“.
Přicvaknul mě špicí na protilehlý balvan a trefil se mi pod vestu. Zatmělo se mi před očima, ale po chvilce rozdýchávání ve vracáku si říkám, že snad dobré, naraženiny přece bolí víc než zlomeniny, a tohle sakra bolí, takže to sakra nemůže být zlomené! V Kajaku je mi „hej“ a s mžitkami před očima „proplužím“ zbytek úseku včetně Cutisinu až na Mýto. Že je něco špatně zjišťuju, když nemůžu vylézt a ani odejít z kajaku. Podlamuje se pode mnou levá noha. Dvě naše pádla poslouží jako berle, naložit kajak a sundat sucháč mi ale musí Pavel.
„Kdes byl vole, Čívrs říkal že nikde není pořádná voda“ vítá mě v nemocnici pan doktor. Tak tady už zřejmě vědí, odkud vítr vane. Zlomenina třetího a čtvrtého bederního obratle zní diagnóza po dvou rentgenech. „Co se s tím dá dělat?“ „Leda ho*no vole“ (citace pana doktora, co mě ten den viděl poprvé v životě). Aspoň tu mluví tak, že jim rozumím. Naštěstí všechno zůstalo na svém místě a hrabat se mi v páteři nikdo nechce, takže mě čeká jen ztužidlo trupu a šest týdnů, kdy se skoro nevyspím. Můžu být jen v přímém leže na zádech nebo přímém stoji, když sedím, tak maximálně na půl zadku. Taky můj pohyb je na pohled asi docela vtipný – díky podráždění nervu mi totiž občas vypne levá noha.
Rehabilitace
Nechme ale na chvíli fyzickou stránku věci na druhé koleji – smířit se s faktickým koncem jarní sezony a kolapsem expedičních nadějí pro celý rok byl pro mne sakra oříšek, a vzhledem k mému stavu nebylo moc aktivit, které bych mohl na zahnání chmurů dělat. Na druhou stranu byl pak svátkem i první pojezd doma na přehradě, i když ho trochu kazil nepříjemný pocit – jaké pohyby si můžu dovolit? Jak až můžu vytočit trup, aniž by povolily stále ještě slabé srůsty? Když se venku dělá hezky, je těžké nenechat se vyhecovat k přetížení sotva zhojených zranění. Je třeba vše dělat postupně, s ohledem na komplexní posílení celé zraněné oblasti ochablé důsledkem omezeného pohybu v době léčby. Konkrétní cvičení, postup, ani časové rozpětí asi nemá smysl, vzhledem k individuálnosti, uvádět, bude pro každého jiné. Pro mě však i lehké pádlování na přehradě byla rehabilitace přímo ideální.
Když koncem června napršely snad nejlepší kubíky na všechny „perly“ v mé domovině – horní Jizeru, Jizerku, Labíčko, horní Mumlavu nebo úplné kraviny jako Kamenici „nad“, já musel se skřípěním zubů a maximálním sebezapřením zkoušet možnosti ochablých a teprve nedávno zhojených zad na klasice, na Jizeře z Mýta. Čekání ale stálo za to, zpětně postup hodnotím jako alchymii, kouzelný mix onoho „nepřehnat to“ ale zároveň se nepoddat strachu a v pravou chvíli zahájit poctivý trénink, aby návrat do formy, jak zdravotní, tak sportovní, byl plnohodnotný.
Dostat se zpět do nějaké formy dalo dost práce, a to šlo v rámci možností o snad nejlehčí možné zranění zad. Největší pozitivum vidím v tom, že jsem si podobnou nehodu „vybral“ hezky doma, nemusel tedy řešit nějakou záchranu z odlehlé zahraniční řeky ani financování zdravotní péče v zahraničí – což může být i s dobrým pojištěním celkem velká byrokratická sranda.
Když jsem, ještě se ztužidlem na trupu, jel koncem dubna dělat klukům shuttle a fotografa, bylo mi až líto Pavla, který se mi neustále omlouval, a dojemně přinesl i nějaký hojivý lektvar (ten sice strašně smrděl ale od bolesti fakt docela pomáhal). Přitom já to vůbec nepovažuju za jeho chybu, moje pokyny v peřeji koneckonců dodržel dokonale. Nepovažuju to vlastně za ničí chybu. Chyby přišly až potom.
Co z toho plyne?
Pojďme k poučení. Za prvé byla asi chyba pokračovat čtyřkovou vodou. Nebylo to z hrdinství, spíš z neuvědomění si vážnosti situace. Když už jsme dojeli na Mýto, a já zjistil při pokusu o vysednutí, že mi vypovídá službu noha, měli jsme odbornou pomoc zavolat aspoň tam, důvod chyby stejný – neochota připustit si vážnost problému. Zranění mi dalo čas přemýšlet nad některými věcmi, jako například smysl kontaktních závodů typu kayakcross, nebo v zahraničí oblíbených vyložených debilit typu 8-ball, kde by se podobný problém mohl objevit mrknutím oka. Je potřeba pamatovat na to, že ne každé takové zranění musí skončit hlavou nahoru a ve vracáku na úplném konci peřeje, nicméně moje nadšení pro divokou vodu tento incident nijak neoslabil, naopak spíše posílil satisfakci z podzimního úspěšného návratu na vodu v podobě nesmírně uspokojujícího výletu za řekami Islandu, o kterém se dozvíte v tištěném Pádlerovi 1/2020.
