Tímto článkem nechci vzpomínat na písničku Voskovce a Wericha, ale určitá analogie tady je.
V tom roce jsme měli jet obhajovat vítězství v kategorii C2 na prestižní 100 km dlouhý maraton do Estonska – Võhandu Maraton. Stále populárnější závod, který by na startu býval přivítal kolem tisíce lodí nejrůznějších kategorií. Že i my, dříve narození, bereme sport vážně, o tom bude moje další vyprávění.
Jak jsme k tomu přišli
Po návratu z každoroční cesty do tropického ráje jsme dostali tip na maraton, který se koná v Polsku na řece Pilice 14 dní před vzpomínaným Võhandu Maratonem. Už název závodu (i svojí délkou) vzbuzuje respekt – Wielka Siła – Cross maraton na Pilicy 115 km, Ogólnopolskie Mistrzostwa w Ultramaratonie Kajakovym.
Termín 6. dubna. To se ještě na horách lyžuje, ale v Estonsku na startu Võhandu Maratonu také bývá teplota těsně nad nulou. Dokonce jsme tam dvakrát přijeli a jezero, z kterého se startuje, bylo zamrzlé. Nicméně poslední roky, jak se planeta otepluje, už led na jezeře chybí. Hozenou rukavici jsme tedy zvedli a vyrazili směr Polsko. To bude zaručeně dobrý trénink.
Ze strohých informací jsme se dočetli, že řeka je tekoucí a meandrující v pěkné přírodě. Na trase závodu je dlouhé přehradní jezero, po jehož překonání se přeběhne hráz a pokračuje dál po řece. Žádné jezy a nebezpečné peřeje, kde by byla šance na chladnou koupel.
Závod je organizačně dobře zajištěn. Večer i s dobrým pohoštěním vyzvedáváme startovní čísla. Spíme v chatovém kempu YMCA. Není čas na nějaké ponocování, protože ráno v době, kdy i pekaři ještě spí, nás pořadatelé povezou i s loděmi na start. Z ČR je tady několik seakajakářů a my na C2. Zajímají nás místní soupeři, protože je z jiných závodů neznáme.
Ráno je kruté. Vstávat se nechce. Lodě máme navázané z večera, a tak nasedáme do přistaveného mikrobusu. „Hlavně top“, přikazují řidiči. Je zima a přemítám, jestli je normální, abych v mém věku dělal takové blbosti. Už bych mohl mít rozum, jenže na tuto drogu by odvykací léčba byla asi hodně drahá, takže hurá vstříc dalšímu utrpení.
Místo, kde budeme nasedat do lodí, poznáváme dle hořící vatry a pohybu mnoha stínů ve tmě. Nad líně tekoucí řekou se válí mlha. Blíží se šestá hodina, kdy bude závod odstartován. Ke startu se musí dojet po vodě. Nevíme, jak je to daleko. Pašík je starý nervóza a rychle mě žene do lodě. Splouváme pomalu na start. Je to takové magické, ztemnělá řeka a mlha všude okolo. V probouzejícím se ránu jsou již vidět siluety okolních domů Przedbórze, kde je start. To místo se pozná snadno, je tam již plno lodí. Nás zajímají C2. Je jich tady několik. Dle typů lodí, to asi nebudou soupeři. Ale přeci jenom. Jedna úplně nová, podobná typu, co máme my, tedy maratonská C2. Dva hoši ve stejných dresech, jména napsaná na bortu lodě, uhlíková pádla, zkrátka závodníci vzbuzující respekt. Tak ti nám asi brzy ujedou a nám nezbude, než závodit s některými kajakáři.
Start!
Startovní výstřel posílá do probouzejícího se rána shluk lodí. Každý start vypadá, jako by cíl byl za rohem. Pokorně se řadíme za polskou C2 a čekáme, jak rychle nám odjedou. Po uklidnění nadržených závodníku již sledujeme jedinou loď. Držíme za nimi stejnou vzdálenost a po několika kilometrech hodnotíme situaci. Nejen že nám neujíždějí, ale cítíme, že by nebyl problém je dojet. Navíc nepřehazují pádla a to se za čas musí projevit. Já bych to na jedné straně rozhodně nedal.
Řeka je krásná, meandruje mezi loukami a lesy. V létě je asi vodáky hodně vyhledávaná dle tábořišť, která míjíme.
Sluníčko začíná vykukovat a pádlování se stává příjemnější. Jedeme 60–65 záběrů za minutu a toto tempo se snažíme udržet po celou dobu závodu. Situace se vyvíjí tak, že v jedné dlouhé široké zatáčce předjíždíme rychlejší vodou Poláky. Snažili se zatáčku střihnout a mělká voda je téměř zastavila. Jedeme jako první C2, a tak si to pádlování užíváme. Poláci se drží 50–100 m za námi. Domlouváme se, že závod se stejně bude rozhodovat pod přehradou a bylo by lepší je pustit. Znají to tady asi lépe. Zmírňujeme tempo, ale našim jediným soupeřům se před nás nechce. Dávám rukou pokyn, ale stále jedou za námi. Připomíná mi to maraton na lyžích, kdy nikdo nechce táhnout startovní pole. Vymýšlíme lest. Zastavujeme u břehu, jako že musíme… Ze slušnosti nás předjíždí a my máme o vodiče postaráno.
Vjíždíme na jezero
Na kraji vzdutí přehradního jezera je občerstvovačka a měří se mezičas. Nezastavujeme stejně jako Poláci. Na nějaký páreček nebo gulášek není čas. Gely a iontový nápoj to pocitově nemůžou nahradit, ale závod je závod. Řeka pokračuje mezi vysokým rákosím a po chvíli se otevírá pohled na přehradní jezero. Tak to je nezáživná dálka, co nás čeká. Ještě netušíme, že o zábavu bude postaráno.
Začíná foukat silný protivítr, který se po hladině rozeběhl s nebývalou silou. Pádlování je hodně nepříjemné. Přes vlny, které se stále zvětšují, doslova skáčeme. Občas dostanu vodní facku přímo do tváře. Takové sprchování v dubnu bych si docela rád odpustil. Předjíždíme rychlostní kajak, s kterým to na vlnách není legrace. Tady rychlé lodě ztrácí výhodu. Musíme jet velmi zodpovědně. Začíná vlastně boj o přežití. Na takových vlnách je i naše C2 docela nestabilní.
Začíná boj o přežití
Před námi jsou jenom Poláci a ohlídnout se neodvážím. Ti také bojují a oproti ideální stopě se drží stále pravého břehu. Jedeme radši za nimi, co kdyby… Náhle naši soupeři odbočují doleva. Přes jezero široké několik kilometrů je nutné přejet na levou stranu, kde u hráze bude přeběh. Jedeme bokem na největší vlny stále asi 50 m za nimi. Jedeme velmi opatrně, aby nějaká nepozornost neukončila naše snažení. „Pašíku, koukej, přestávají pádlovat, oni se potápějí!“ hlásím. Snaží se už jenom udržet kánoi, kterou zřejmě mají plnou vody, aby se nezvrhli. Opírají se pádly o vodu, která sahá těsně pod okraj kánoe. Boční vlny jim stříkají přímo do lodě. My máme špricdeky a zakrytou palubu, takže jsme chráněni. „Musíme jim pomoci, nebo klesnou ke dnu,“ konstatuji.
Pomalu, bokem, tak abychom je vlastním tělem a lodí chránili, se přibližujeme. Hlavně opatrně, malá chyba a pošleme je ke dnu. Podařilo se, držím se jejich bortu. Tak to bylo opravdu o fous. Pár litrů vody do lodi a byl by konec. Nemluví, jen vyděšeně čekají, kdy přijde ta poslední vlna. Jsme uprostřed jezera, ke každému břehu více než kilometr, kolem nás žádná jiná loď. Vlny s námi cvičí, ale máme to již pod kontrolou.
Mám s sebou uříznutou PET lahev. Předávám ji a začíná pomalé vylévání vody. Jeden se drží naší lodi, druhý vylévá. Trvá to dlouho, ale je to jediná možnost záchrany. Vlny stále útočí, ale dokázali jsme vytvořit celkem stabilní ponton. Doma jsem se ptal otužilců, co u nás v zimě plavou v Orlici, a ti mě ubezpečili, že v tak chladné vodě kilometr nedáš. Plovací vesta má jen tu výhodu, že tě najdou mrtvého na hladině hned. Bez vesty až za několik dní.
Záchrana se zdařila
Po nekonečném vylévání vody to vypadá, že mohou opět pokračovat. Doprovázíme je a snažíme se naší lodí bránit vlnám, které by je opět zalily. Zajíždějí ke břehu, kde mohou vylít. Loučíme se, naši pomoc již nebudou potřebovat, a pokračujeme k hrázi. Máme pocit, že tady pro nás závod skončil, protože jediní soupeři nebudou mít sílu nás dojet.
U hráze se pohybuje několik kajakářů, kteří nikam nespěchají. Jakmile přirazíme ke břehu, tak to chápeme. Je nám oznámeno, že závod byl vzhledem k nebezpečným podmínkám zrušen. Po čase dojíždějí Poláci. Děkují nám za záchranu, už se z toho šoku vzpamatovali. Bavíme se a vzájemně si uvědomujeme, jak blízko bylo k tragédii. Posádkou byli táta se synem. Táta mnoho let trénoval rychlostní kanoisty v Kanadě a syn je polský rychlostní kanoista. Táta jezdil maratony v Kanadě a Americe a moc se mu to líbilo. Proto si koupili C2, aby mohli jezdit spolu. Premiéra této lodi skončila tak, jak skončila.
Výsledky závodu byly vyhlášeny, jak byly zaznamenány průjezdy mezičasem. Takže jsme nakonec skončili na čestném druhém místě a stali se Vi-ce Mistrzi Polski T2-Canoe, jak je zaznamenáno na plaketě, kterou jsme dostali.
V mé mysli je to ale velké vítězství. Pomoci kamarádům v nouzi, to si člověk pamatuje mnohem více, než když vyhraje závod.
To, jak jsem nazval tento článek, jen dokresluje celou situaci. Kdybychom na jezero přijeli první, nedokázali bychom se ohlédnout a starali se jen o to, přežít vlnobití. Jiná loď za námi nejela. Po našem průjezdu mezičasem dostali pořadatelé informaci o situaci na jezeře a další lodě odvolali. Bez naší pomoci by se Poláci ke břehu nedostali, potopili by se. Naše „lest“, jak je ještě na řece dostat před nás, jim vlastně zachránila život.
