Zimní pádlování na seakajaku okolo norského Trondheimu, takzvaných Benátek severu

Vždycky jsem se řadil do druhé jmenované skupiny a kilometry na „flatu“ jsem si odbýval se šklebem na rtu. Celou zimu jsem také chodil poctivě pěstovat freestyle na místní vlnku, ale poježdění na vlně uprostřed 180kubíkové řeky ve tmě a zimě prostě není úplné žúžo, jak by se na první pohled zdálo. Nakonec jsem tedy spíš divergoval k vodě slané, poněkud teplejší, s šancí, že třeba nebudu na vodě úplně sám.

Pádlování v zimě s sebou nese něco kouzelného; houpat se v moři s výhledem na zasněžené kopečky, na kterých jsi strávil předchozí den lyžováním, má přece jenom něco do sebe! Úplné pozlátko to ale taky není, kdo už někdy rozbíjel pádlem zmrzlou špricku, aby ji mohl sundat, nebo strhával k obočí přimrzlé brýle, asi mi to potvrdí.

Pádlování na moři a v jezerech je v Norsku i v jiných severských zemích tak nějak tradicí, nasvědčují tomu jak vztahy lidí k moři, tak i jejich přirozený pohyb v tomhle prostředí. Po ulicích běžně jezdí auta s kajaky na střeše, když člověk vystoupí na benzínce v sucháči po kotníky ve sněhu, nikdo se na něj nedívá divně a holky na to berou. Na vodě potkáte všechny, od starých mořských vlků přes rodinku na výletě až po nedělní korzo štěbetajících čtyřicátnic. Zkrátka a dobře, pádluje každý a pádluje rád. I když je i v českých zemích pádlování v jakékoliv formě velice oblíbené, pořád je to spíš mužský sport, i když se samozřejmě najdou výjimky, které potěší oko leckterého pádlera.

Ale teď už k věci. Norský region Sør-Trøndelag, konkrétně město Trondheim, nabízí poměrně přívětivé klima pro mořské radovánky. Podnebí je na severské poměry dost mírné, poloha Trondheimu (bývalého královského města), ukrytého v Trondheimsfjordu, stabilizuje teplotu, a tak ani v zimě se velkých mrazů nedočkáme. Nemluvě o létě, kdy může člověk na moři strávit 24 hodin denně (nebo co vlk vydrží). Vyrazit se dá na moře nebo na okružní plavbu po městě, kde přitékající řeka Nidelva tvoří kolečko z přístavních kanálů, skrz které se dá město prozkoumat z trochu jiné perspektivy.

Jedním z velkých lákadel na moři je pozorování velryb. Ačkoliv se jedná o velryby malé, přístavní (angl. Harbour Pourpoise), pozorovat jejich zadky čouhající z vody je legrace velká. Párkrát ročně do Trodnheimsfjordenu zavítají i kosatky, ale běžný jev to není.

I když uzavřenost fjordu dává dojem, že nějaké akce v podobě surfování na větších vlnách se člověku nedostane, opak je pravdou. Při vyšší rychlosti větru (8m/s a víc) a správné orientaci se hravému člověku otevírá spousta míst, kde si jde s kajakem řádně zablbnout. Ovšem nejlepší surfování (a hlavně bez nutnosti nejdřív si proti větru své vlny vypádlovat) je v místech, kde vtéká Nidelva do moře. Ta místa jsou celkem tři a orientovaná na dvě světové strany (směr větru je nutný v opačném směru toku řeky).

Mezi další oblíbené výlety seakajakářů-turistů patří např. ostrov Munkholmen, ležící 2 km od pobřeží, který je bývalou věznicí. Taky na něm jde pohodlně vystoupit a užít si chvíli samoty, protože není obydlený. Mimo jiné dává poměrně dobré možnosti pro rybaření, ať už z lodi nebo ze břehu. Na obě strany od Trondheimu je pobřeží členité, do skal jsou vražené kamenné stavby, které dřív sloužily buď jako rybářská stavení, nebo za války Němcům jako sklady, satelity a podobné nesmysly.

Pádlování po městě, neboli sightseeing, tak trochu jinak poskytne pohled na přehršel domů, visících na kůlech nad řekou či mořem, a mostů, u kterých srdce technika zaplesá nad obnažeností mechanismů pro sklápění nebo posuv. Kolečko kolem města měří necelých 10 km a na pohodlné projetí by si člověk měl nechat 3 – 4 hodiny. Je třeba dbát na směr toku řeky a zbytečně se nepachtit proti proudu, když může člověk s proudem (tedy alespoň v tomto případě). Návštěva města v noci taky není rozhodně od věci, jen je třeba myslet na přítomnost dalších nepřátelských plavidel a být řádně osvětlený.

Pro případného návštěvníka regionu by dalším zajímavým místem mohla být např. Hitra – skupina ostrovů západně od Trondheimu na otevřeném moři, kde si přijdou na chuť jak turisti prahnoucí po norské přírodě (na straně k pobřeží), tak adrenalinoví nadšenci, toužící po pořádných vlnách (směrem na oceán).

Závěrem bych asi rád dodal něco o dobrosrdečnosti místních. Díky ní jsem brzy po vyřknutí magické kombinace slov náhodně rozházených ve větách zahrnujících výrazy jako: student, Česko, jídlo z popelnice… disponoval větším počtem půjčených mořských kajaků, než má národní garda inuitů. Tím samozřejmě nenabádám k veřejnému drancování norských loděnic, spíš jsem chtěl poukázat na nezvyklou náklonnost místních ke kajakářům.