Zdeněk Lyčka: Zjistil jsem, že bez kajaku nedokážu žít

Ahoj Zdeňku. Přiznám se, že jsem do loňského roku vůbec netušil, že v Česku máme obdobu polské legendy dálkového pádlování Olka Doby. Přečetl jsem tvoje vodácké knihy a pojďme si tedy na úvod zrekapitulovat, co máš za poslední roky odpádlováno.

Ahoj. Začátek byl, dalo by se říct, klasický. Moje první tři výpravy zahrnovaly takový ten klasický triatlon Labe, Dunaj, Odra, což je mimo jiné velmi známá trojice i díky plánovanému průplavu, který ale doufám nikdy nebude realizován, protože z toho, co jsem během plaveb zažil a s jakými mělčinami jsem se potkával, mi přišlo, že tento projekt prostě nedává smysl.

No a taky jsem si na těchto řekách prakticky ověřil, že se dá ze střední Evropy doplout do okolních moří.

Úplně první bylo Labe, viď?

Ano. Jako první byl kousek Vltavy a potom velký kus Labe. Na vodu jsem nasedl v Praze a přes Mělník jsem to vzal až do Severního moře.

Druhá cesta, o dost delší, byl Dunaj, který jsem jel od pramene až do Černého moře. Třetí byla Odra z česko-polské hranice do Baltského moře.

Tím jsem vyčerpal toky tekoucí z našeho území nebo od nás snadno dostupné, což byl právě ten Dunaj.

Výčet splutých řek tím ale zdaleka nekončí. Na jakou ses vydal potom?

Dále jsem se vydal do Švýcarska, které považuji taky za střední Evropu, a odtamtud jsem se vydal hned na dvě důležité a zajímavé řeky, na Rhônu, která teče na jih do Středozemního moře, a potom na Rýn, který teče stejně jako Labe do Severního moře.

Teď už máme výčet kompletní?

Ještě ne. Mně to pořád nestačilo, a tak jsem se vypravil na nejdelší polskou řeku Vislu, která pramení ve Slezských Beskydech jen kousek od českých hranic, a po ní jsem pádloval zhruba 900 kilometrů na Balt.

Prozatím poslední akce byla v loňském roce, kdy jsem po Seině doplul do Paříže. Původní plán byl dopádlovat až do moře, ale skončil jsem dřív, protože mě v Paříži z řeky vyhnali policajti, že prý tam nemám se soukromou lodí co pohledávat. Takže Seinu jsem ukončil v Paříži a jel domů.

Zkouším počítat, kolik je to vlastně celé dohromady kilometrů.

Labe i s kouskem Vltavy 881 km, Dunaj 2 800 km, Odra 800 km, Rhôna 800 km, Rýn 1 100 km, Visla 900 km, Seina 350 km… Zdaleka nejdelší byl Dunaj, který jsem musel jet nadvakrát, protože celá plavba trvá nějakých šest týdnů a tolik času naráz jsem jako státní úředník neměl. První rok jsem plul od pramene do města Paks 100 kilometrů za Budapeští a v dalším roce jsem se dostal až do Černého moře.

Celkově je to tedy 7 631 kilometrů a nějakých 16 týdnů na cestách.

Zmiňuješ, že jsi státní úředník. Co přesně je tvoje profese?

Hned po revoluci jsem v roce 1990 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí, a protože jsem uměl dánsky, odjel jsem pracovat do Dánska, pak do Švédska a zase zpátky do Dánska, a tak různě. Nějaký čas jsem působil v Dánsku jako velvyslanec a severskými zeměmi se zabývám dodnes. Nejsem tedy takový ten klasický úředník, který sedí zavřený celé dny v jedné kanceláři, a je to pro mě taky z části koníček, nejen práce.

Jak se stane, že se státní úředník ocitne v mořském kajaku na třítýdenní plavbě po velkých evropských řekách?

To má prapůvod ještě v době před revolucí. Pocházím z Frýdku-Místku, kde jsem se v mládí věnoval rychlostní kanoistice – skoro každý den trénink, o víkendech závody. Několik pouťáků jsem vyhrál, párkrát jsem si dojel pro medaili a mým největším úspěchem bylo 5. místo na pětikilometrové trati na mistrovství ČR juniorů. Rychlostní kanoistika mi vydržela zhruba do osmnácti let, ale pak jsem se na ni vykašlal a začal žít, řekněme, normální život. S kamarády jsme chodili po horách a na vodu jsem vyrazil jen občas  – na nějakou turistickou řeku. Navíc jsem začal v Ostravě studovat systémové inženýrství a později v Praze dánštinu a angličtinu.

Když jsi studoval tyhle dva jazyky, předpokládal jsi, že se ti to jednou bude hodit?

Musím se přiznat, že ne. Já jsem se za minulého režimu pohyboval mezi kamarády, kteří byli v disentu, a byli mezi nimi i chartisti. Nikdy to nebylo tak, aby mě za to zavřeli, ale pas mi sebrali. Celé to trvalo hrozně dlouho, až jsem nakonec nabyl dojmu, že je lidem v takovém zřízení asi dobře a nevadí jim, že nemůžou cestovat. Vlastně mě ani nenapadlo, že by se to mohlo změnit.

Nakonec se to ale změnilo.

Ano, nakonec se to změnilo, a užil jsem si to s plnou parádou, protože jsem byl přímo na Národní třídě. A v podstatě jsem měl velké štěstí a štěstí přeje připraveným: uměl jsem dánsky a neměl za sebou žádné pletky s minulým režimem. Když Jirka Dienstbier sháněl lidi na Ministerstvo zahraničí, dostal jsem se tam a mohl se podílet na vytváření nového Československa a později nového Česka. Tvořily se nové zákony, a to mě hrozně bavilo.

To jsme ale trochu odbočili a já pořád nevím, jak ses ocitl v mořském kajaku.

K mořskému kajaku jsem se poprvé dostal ve Švédsku, kde jsem si ho půjčil. Zjistil jsem, že mám na moři z dob rychlostní kanoistiky pořád ještě docela slušnou stabilitu, a později jsem si při pobytu v Dánsku mořský kajak koupil. Pádloval jsem v průlivu mezi Dánskem a Švédskem. V Dánsku nejsou žádné pořádné řeky, ale zase tam mají moře, které nabízí nekonečné možnosti.

Pak jsem se vrátil do Prahy, ovšem bez kajaku. Ten jsem v Dánsku nechal kamarádům, aby mohli jezdit po moři. Za tři měsíce jsem ale zjistil, že bez kajaku vlastně nedokážu žít, a tak jsem nasedl do auta, vyrazil do Kodaně a ten svůj kajak si přivezl do Prahy. Pak mi došlo, že když z Prahy budu pádlovat pořád po proudu Vltavy, můžu doplout až do Severního moře. To byl vlastně prvopočátek všech mých výletů, o kterých jsme si už povídali.

A to jsi hned věděl, že po Vltavě a Labi pojedeš i ty další řeky?

Ne, to jsem samozřejmě nevěděl. Původně jsem chtěl doplout jenom do Severního moře. Cestou jsem však potkal chlapíka jménem Frank, se kterým jsem se spřátelil, a spolu jsme dopluli až do Cuxhavenu. Frank mi na jaře následujícího roku poslal fotky ze splutí Dunaje, neuvěřitelného šestitýdenního dobrodružství. To mě hned chytlo, a tak jsem si řekl, že musím taky na Dunaj, pak k tomu přibyla Odra a už jsem byl ztracený a pouze hledal další a další věci.

Ono těch dalších řek ale v Evropě moc nezbývá, pokud vím…

Je to tak. Hlavní velké řeky jsem už vyčerpal. Mám v hlavě ještě Ebro v severním Španělsku, ale to už je asi jedna z posledních řek.

Co tedy plánuješ dál? Nechce se mi věřit, že člověk, který zjistil, že nemůže žít bez kajaku, by si řekl, že má splněno, a šel od toho pryč.

Aktuálně si pohrávám s myšlenkou, že bych si po letech na pevné lodi pořídil nafukovací kajak, který je praktičtější pro přepravu na delší vzdálenosti, kam už je lepší doletět letadlem.

Rozumím. Prozradíš tedy nějaké plány na řeky ve vzdálenějších krajích?

Polák Bartek, kterého jsem potkal na Visle a který žije trvale ve Švýcarsku, mě letos přemlouval na splutí Vjosy v Albánii, ale nenašli jsme společný termín. Zajímají mě taky jeho zkušenosti ze splouvání laponských řek, asi se spíš vydám na sever.

Dalo by se říct, že jsi už zkušený matador dlouhých vodáckých cest. Pozoruješ nějaký rozdíl mezi prvním vyplutím na Labe a zatím posledním usednutím na řeku vloni?

Co se nemění, je příprava před odjezdem. To je vždycky stejné. Já se nikdy nestihnu předem připravit, takže je všechno najednou hrozně hektické. Musím dokončit spoustu věcí, které mám rozdělané, a najednou zjistím, že už zítra vyrážím. Na tohle jsem si prozřetelně vytvořil malou pomůcku hned ve své první kajakářské knížce o splutí Labe, kam jsem vypsal i seznam věcí, které by měl mít kajakář na podobnou výpravu s sebou. Dneska už to mám v hlavě, ale než jsem vyrazil na Dunaj či Odru, skutečně jsem si tu knížku otevřel a chystal si věci podle seznamu.

Rozdíly bývají podle toho, na jakou řeku zrovna jedu. Třeba hned první vyplutí z Prahy bylo zábavné, protože mě přišlo vyprovodit několik kamarádů a na hlavu mi dali takovou šaškovskou čepici s rolničkami. Prý abych zazvonil, kdybych se někde ztratil. Byl to velmi veselý odjezd, který jsem si navíc zpestřil hned v první peřeji v Troji, kde jsem se nechal zbytečně ohodit jednou vlnou, takže jsem byl hned na začátku velké výpravy totálně promočený.

Co další podobné momenty, které by stály za vzpomenutí?

Hodně ostrý byl start na Předním Rýnu. Spousta vodáků určitě horní část této řeky zná, protože tam jsou úseky skutečně divoké vody, na kterou není můj mořský kajak úplně nejvhodnější. Taky se mi tam podařilo zaplavat a uplavalo mi pádlo, takže jsem si musel koupit nové. Od té doby jezdím s parádním skládacím expedičním pádlem, které však stálo 260 švýcarských franků. Na druhou stranu – nebýt toho plavání, tak bych ho neměl. Rhôna zase začíná několika vodopády, které jsou nesjízdné, potom to kousek jde, pak se zase musí kus po souši, ale nakonec ta řeka začne být sjízdná i pro mořský kajak.

A jaké jsou příjezdy do moře?

Ty jsou většinou podobné. Člověk musí počítat s tím, že se na řekách projevuje příliv a odliv, aby se mu nestalo, že pojede sice směrem k moři, ale proti proudu. Taky je třeba dávat pozor na veliké lodě, které se v těchto místech běžně pohybují. Třeba Labe je v ústí do moře široké více než kilometr a na Rýnu jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem odbočil do starého koryta řeky a po něm jsem krásně doplul do moře.

Z knížek vím, že preferuješ spaní ve stanu a mimo kempy. Je to v dnešní Evropě vůbec ještě možné?

Jak kde. Třeba v Holandsku se volně tábořit nesmí, ale já jsem tak tábořil a nikdy mě nikdo nekontroloval. Ve Francii se nesmí spát na přehradách, takže jsem tam často spal, protože by nikoho nenapadlo, aby mě tam hledal. Tuhle svoji zásadu jsem porušil tuším dvakrát. Jednou to bylo v Rakousku na Dunaji, kde byly poměrně příkré břehy a já jsem místo na přespání hledal až na poslední chvíli před setměním a před nástupem komáří party, takže jsem přistál na nějakém plácku, postavil stan, přespal a ráno zjistil, že je to součást kempu. Byl jsem ale vzhůru brzy, takže nebylo komu se hlásit, a tak jsem si sbalil věci a pádloval dál. Několikrát jsem využil možnost přespat u kamarádů, kteří mě vzali k sobě domů. To se mi stalo třeba na Seině nebo na Rhôně při proplutí Ženevou. Ale do hotelu nebo penzionu nejdu nikdy. Mám totiž pocit, že i tímhle stylem, kdy si vezu všechny věci s sebou jako šnek v domečku, jsem s řekou více propojený, a dělám mezi lidmi jen to nejnutnější – dokoupím zásoby, zajdu si na jídlo a pivo, dobiju elektroniku. Spaní nadivoko na mě působí i jako očista od běžného života v civilizaci.

Knihy Zdeňka Lyčky

Zdeněk je autorem zatím pěti knih; čtyři jsou tematicky kajakářské a jedna je polárnická.

– Na kajaku z Alp do Středozemního a Severního moře (vlastním nákladem 2022)
– Na kajaku ze severní Moravy na Balt (Argo 2019)
– Na kajaku z Černého lesa do Černého moře (Argo 2017)
– Na kajaku z Prahy do Severního moře (Argo 2015)
– Na lyžích napříč Grónskem (Argo 2012)

Knihy je možné objednat na webových stránkách www.zdeneklycka.cz.

Zmínil jsi taky komáry. Kde jsi s nimi měl největší problémy?

Hodně komárů bylo třeba na Dunaji. V Rakousku jsem pozoroval rybáře s jakýmisi včelařskými kuklami, kterým jsem se dost divil, ale pak jsem rychle pochopil, že je to právě kvůli komárům. I dál na Dunaji jsem se s komáry hodně setkával. Největší komáří nálety byly v ústí Odry, úplná mračna obřích černých komárů. Než jsme s kamarádem stačili dát kajak na střechu auta, užili jsme si jich fakt hodně.

Moje řešení na cestách spočívá v tom, že stihnu postavit stan dřív, než zapadne slunce, a před nástupem komárů se do něj zavřu. Sice pak musím dojídat večeři ve stanu, ale komáří bzučení slyším jen přes stanovou plachtu.

Která z výprav byla nejtěžší?

Ze sportovního hlediska určitě Rýn. Zejména kvůli tomu náročnému začátku a zaplavání.

Napadá mě, jestli to bylo jediné zaplavání na všech těch cestách. Nebo jich bylo víc?

Tohle bylo za celou dobu jediné, ale byl jsem rád, že jsem si to vyzkoušel, protože mě samozřejmě mockrát napadlo, co bych dělal, kdybych se někde vyklopil. Konečně jsem si to mohl pořádně vyzkoušet.

Dobře, nedočkal jsem se, tak prosím pokračuj. Jaká řeka by se dala označit za nejzajímavější?

Jako nejzajímavější bych určitě označil Dunaj. Je ze splutých řek nejdelší a člověk cestou projede deseti různými státy. Začneš v Německu, kde je všechno čisté a všechno šlape, potom přijde Rakousko, kde už je to trochu horší, následuje Slovensko, kde člověk vidí, že se blíží na východ, Maďaři moc neřeší kilometrové ukazatele, potom je kousek Chorvatska a pak už jsi v Srbsku, takže na Balkáně. Tam se z tebe snaží vymámit peníze za to, že pluješ po řece. Já jsem nakonec nezaplatil ani korunu, i když to stálo spoustu vysvětlování. A nakonec zvláštní balkánský kolorit v Rumunsku a Bulharsku. Od pramene v Německu je to prostě velký skok.

Jakou řeku bys naopak označil za nejméně zajímavou?

Asi Seinu. Ta řeka není vůbec vhodná pro turistické pádlování. Do plavebních komor bezmotorové lodě nesmí, a tak si člověk hodně zapřenáší. V horním toku je spousta napadaných stromů, které nikdo neodstraňuje, a je tam málo vody. A v Paříži mě policajti dokonce vykázali z vody, jak jsem o tom už mluvil.

Taky mě napadá, jestli ses třeba nesetkal s tím, že by ti někdo něco z kajaku ukradl, nebo s nějakým podobným incidentem?

Jednou jsem měl strach v Polsku, jestli se s kajakem ještě setkám. Přistál jsem mezi několika opilými rybáři, sdělil jim, že tam na nějakou dobu zaparkuju, a odešel si do banky vyměnit polské zloté, abych měl na „śluzovné“, jak se v Polsku říká poplatku za použití plavební komory. Samozřejmě mě napadaly různé scénáře, ale když jsem se vrátil, rybáři byli úplně namol a chrápali. Nasedl jsem do kajaku a pokračoval dál.

Co se týká okradení, první zážitek tohoto druhu jsem měl až loni na Seině. Nechal jsem kajak u vody asi tři hodiny a mezitím si skočil do města. Když jsem se vrátil, všechna víka byla odklopená a bylo vidět, že někdo kajak důkladně prozkoumal, ale nic se mi neztratilo, protože cennosti v lodi samozřejmě nikdy nenechávám. Beru to tak, že spacák, stan, karimatku nebo vařič asi nikdo krást nepotřebuje, natož aby se někam tahal s těžkým kajakem.

PhDr. Ing. Zdeněk Lyčka

*30. 4. 1958, Frýdek-Místek

Studoval na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a později na Karlově univerzitě. Před revolucí pracoval jako programátor, od roku 1990 působí na Ministerstvu zahraničních věcí. Pracoval na československém (českém) velvyslanectví v Kodani (1991–1996), v letech 1998–2002 byl ředitelem Českého centra ve Stockholmu a v letech 2008–2012 českým velvyslancem v Dánsku. Překládá severskou a angloamerickou literaturu. Spolu s Violou Somogyi přeložil grónské mýty a pověsti Knuda Rasmussena a za tento překlad získal tvůrčí odměnu v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Roku 2011 přešel se třemi Dány na lyžích Grónsko. Od roku 2014 se věnuje dálkovým plavbám na mořském kajaku po velkých evropských řekách.

Více o Zdeňkových aktivitách můžete najít na webových stránkách www.zdeneklycka.cz.

Zdeňku, tímto bych vodáckou část povídání uzavřel a zvědavé čtenáře odkázal na přečtení tvých knih. Rád bych se tě ještě zeptal na přechod Grónska. Jak ses k téhle akci dostal a jak probíhala?

Vždycky mě fascinovalo dorazit vlastními silami odněkud někam nebo uzavřít okruh okolo něčeho, a to různými způsoby, a tak jsem se v roce 2011 vydal na běžkách přes pevninský ledovec ze západu na východ Grónska. Zajímalo mě, jak ve skutečnosti ten velký bílý flek na mapě vypadá, a zda na něm opravdu žijí vnitrozemští obři a další bájné bytosti, s nimiž jsem se setkával při překládání inuitských mýtů a pověstí.

Naše čtyřčlenná dánsko-česká výprava urazila za 28 dní na lyžích téměř 600 km, a to v nejchladnějším dubnu, který kdy byl v této části světa zaznamenán. Dovedeš si přestavit, co to znamená jít měsíc na lyžích v třicetistupňových mrazech, neustálém větru a sněhových bouřích, kdy tvým jediným pětihvězdičkovým hotelem je malý stan, který si vezeš s sebou na saních zvaných pulk?

Pro mě jako čistokrevného vodáka, který má rád vodu jen v tekutém skupenství, nepochopitelné.

To není jako na řece, kde si můžeš kdykoli cokoli dokoupit, a to nejen potraviny. V Grónsku můžeš navíc přijít o kus omrzlého prstu, což se jednomu z našich kamarádů opravdu stalo. Člověk si chtě nechtě položí otázku, proč se vlastně na takovou expedici vydává. Chce na vlastní kůži zažít něco, o čem jen slyšel a četl, a chce to taky sám dokázat. Chce překonat nejrůznější předsudky a ujet bez cizí pomoci stovky kilometrů a zvládnout vše, co je s tím spojené. Chce pokořit přírodu, což je zcela nemožné, a chce dokázat, jaký je borec, a přitom je ve srovnání s majestátním okolním světem věčného sněhu a ledu úplná nula…

Zdeňku, děkuju za krásná a pravdivá slova na závěr i za celé povídání a držím ti palce na další dálkové (nejen) vodácké výpravy.