Vzniku vodního skautingu předchází dlouhá historie vodáctví jako takového. Vodní toky byly vždy využívány jako dopravní cesty, ať se v minulosti splouvalo na vydlabaných kmenech, vorech či prámech.
„Prvním vodákem, který projížděl naše rybníky a řeky ze sportovního zájmu, byl pan Petr Vok z Rožmberka.V archivech najdeme zprávu, jsou i obrazy, jak pan Vok pluje se svým lovčím nebo fišmajstrem po rybnících za účelem lovu či potěšení plout, sjíždět peřeje. Připlul totiž v malé lodici pro dva z Krumlova nejdříve do Budějovic a potom až do Prahy. Přitom zdolal všechny tehdejší peřeje, víry a prudké toky.“ (Mirko Vosátka)
U Petra Voka samozřejmě nic neskončilo. Až na pár výjimek, jako byl například rytíř Jan Zachař z Pašiněvsi, který si přivezl povědomí o stavbě kajaku v 15. století od Laponců, v českých zemích ho vystavěl a používal při lovu ptáků, však zmínky o sportovním vodáctví utichly. Do povodí Vltavy se různé typy lodí začaly dostávat až na pomezí devatenáctého a dvacátého století, jak se píše v časopise vodních skautů, Kapitánské poště v roce 1970: „Před vylíčením vývoje vodního skautingu jest třeba jen krátce se zmíniti o samotných začátcích vodáckého sportu na našem území v té formě, jak jej nyní známe. První kánoe se objevila v Praze několik let před první světovou válkou, která započala v roce 1914. Tehdy do Prahy přijeli na kánoi dva Angličané, kteří podnikali vodní túru z Českých Budějovic po Vltavě do Prahy a po svém příjezdu byli hosty Českého Jacht Klubu (dnes plachetní oddíl Slavoje Vyšehrad). Zde poprvé se naše vodácké sportovní kruhy seznámily prakticky s kánoí, o které jsme zatím pouze četli v literatuře jako o indiánském plavidle. Ovšem tyto lodě se u nás tehdy nevyráběly, a proto nečetní zájemci o kánoe byli nuceni je kupovati a dovážeti z Kanady. Originální kanadské kánoe byla vzorem pro poválečnou stavbu kánoí v naší zemi.“ (Kapitánská pošta, květen 1970, Ladislav Kitt, Josef Štok).
Josef Rössler-Ořovský, všestranný sportovec, který je mezi vodáky dobře známý, založil již roku 1893 Český Yacht Klub (tomu předcházelo založení Bruslařského a Ski klubu). Vedle plachtění se začal věnovat i takzvanému „rivercampingu“. Po zavedení kanadských kánoí, které v počátku vážily kolem 80 kg, postavení hausbótu pokřtěného ne náhodou Petr Vok z Rožmberka a účasti na olympijských hrách ve Stockholmu v roce 1912 poznal novinku – švédské námořní a vodní skauty. Vzhledem k tomu, že ho tato idea velmi nadchla, založil po návratu do Čech se synem a jeho spolužáky první oddíl vodních skautů pod Českým Yacht Klubem a obdaroval je několika kánoemi a hausbótem.
Opravdový vodní skauting začal až počátkem roku 1918, kdy vznikl oddíl, který začal cíleně dětem předkládat skauting ve spojení s vodáctvím, a to konkrétně 3. března, kdy se 1. oddíl vodních skautů vydal na svou první výpravu. Nebyla to vodácká výprava v pravém slova smyslu, oddíl jel na výlet parníkem a došel ke Svatojánským proudům. V dobové kronice je výprava popsána takto: „Kolem poledne dorazila též druhá skupinka na tábořiště, kde již plápolal oheň, a vařila se voda na čaj. Svlékli jsme se, prodělali několik cviků, načež jsme se šli někteří vykoupati do řeky. Po této osvěžující koupeli řádně jsme se najedli, vyfotografovali se ve velice romantické poloze, zahráli si na plíženou, ofotografovali se ještě jednou a odpoledne uteklo jako voda…“
V době založení republiky se čeští skauti, včetně prvního vodního oddílu, stali prvními československými státními úředníky i prvními československými pošťáky. Vznikající republika totiž nikoho takového neměla. Zmíněný 1. oddíl pak dal impuls k založení dalších vodních oddílů, ty se v roce 1920 sdružily pod Hlavní stan vodních skautů. Jednička, jak se 1. oddílu říkalo, pořádala v té době závody pro veřejnost i cesty do zahraničí. Využívalo se tehdy spíše kánoí a podobných lodí. O více než deset let později přestoupil původně pěší oddíl k vodním skautům, a v roce 1933 tak vznikla Vodní pětka, která se postupně stala jedním z největších a nejvýznamnějších skautských oddílů v Československu. Vedoucí oddílu byl šéfredaktor skautského časopisu Jaroslav Novák – Braťka, který se občas nazývá vodáckým Foglarem. Ten také poprvé se svými svěřenci postavil pramici. O prázdninách 1934 a 1935 vykonali členové oddílu plavby po Jaderském moři. V přístavu Rijeka si najali plachetnici a plavili se vždy pět týdnů podél pobřeží Jugoslávie a Řecka. Na lodi vykonávali veškeré námořnické práce.
Po rozbití Československa a následné okupaci českých zemí nacistickým Německem došlo v roce 1940 k prvnímu zákazu Junáka a tím také vodních skautů. V té době někteří skauti odešli do exilu, aby později bojovali v řadách spojeneckých armád. V roce 1945 se skauti aktivně účastnili Pražského povstání. Řada bojovníků zaplatila za svoji odvahu životem, z vodních skautů byl nacisty zastřelen Hugo Sedláček – Minda, kapitán pražské Třináctky.
Největší rozvoj vodních skautů nastal po 2. světové válce, kdy do řad vodních skautů mohla vstoupit i děvčata. Ta do té doby působila jen u suchozemských skautů. S komunistickým převratem ale přišel druhý zákaz skautingu, přičemž vodní skauti, jejichž počet tehdy překračoval pět tisíc, byli jako autonomní složka Junáka zrušeni – dříve než celá organizace. Automaticky byl zabaven i majetek vodních oddílů včetně kluboven a lodí. Některé vodní oddíly fungovaly dál, ale pod jinými hlavičkami, například pod nejrůznějšími tělovýchovnými jednotami.
V době „Pražského jara“ v roce 1968 došlo k obnově Junáka. Stejně tak Hlavní kapitanát i mnoho vodních oddílů zahájilo svou činnost, znovu začalo i vydávání Kapitánské pošty, organizovaly se vzdělávací kurzy a tábory. Po okupaci země v srpnu 1968 bylo jasné, že existence Junáka je opět ohrožena. V kronice mého dědy je tábor konaný v srpnu roku 1968 popsán jako Tábor ocelového hřmění. Při dalším ukončení činnosti v září roku 1970 existovalo v českých zemích 140 oddílů vodních skautů různých věkových kategorií. Většina oddílů stejně jako při předchozí likvidaci přešla pod hlavičku jiných organizací v naději, že v nich budou pokračovat ve vodácké a skrytě i skautské činnosti. Mnohé oddíly se rozešly, jejich členové založili různé kluby, trampské osady. Přesto některé oddíly i nadále skrytě pracovaly ve sportovních, turistických či branných organizacích, a to až do roku 1989, ale o této etapě až někdy příště.
