Za divokou vodou do Grónska

Zimu 2021 jsem trávil na Futaleufú v Chile v chalupě na vysedačce, pádloval každý den a pomáhal se stavbou Aniolova kempu. Jeden večer jsme procházeli satelitní fotky Grónska a vyvstala myšlenka, že už by bylo na čase sjet vodopád z ledovce. Aniol mi prozradil, že to přednesl pro RedBull už před pár lety a že je projekt z části schválený, zdali bych se nepřidal. Pokládat mi takovou otázku je zbytečné, protože cokoliv, co se týká pádlování a ideálně v nehostinném prostředí, to mě nesmírně přitahuje.

V červenci 2022 jsme se tedy vydali do Grónska ve složení Aniol, já, Mikel Sarasola a Aleix Salvat. Projekt byl označený jako průzkumný s tím, že chceme najít co nejzajímavější terén pro pádlování, v ideálním případě vodopád v kombinaci s ledovcem.

Jsme tady!

Letěli jsme s Air Greenland do jediného místa, kde je v Grónsku přistávací ranvej pro větší dopravní letadla a sice vesnička Kangerlussuaq na západním pobřeží.

Ihned po přistání jsme si domluvili vyhlídkový let malým letadlem a následující ráno jsme již seděli v šestimístném vrtuláku. Už samotný let byl nezapomenutelný zážitek. Měli jsme vytipovaných pár míst, která bychom rádi viděli. Oblast kolem Kangerlussuaq je relativně ve vnitrozemí a v okolí je velké množství neledovcové pevniny. Krajina připomíná vyšší nadmořské výšky severního Norska. Žádné stromy, samý kámen a skála a občas malé keříky. Obletěli jsme několik údolí řek, které bychom rádi sjeli, a pak se vydali nad ledovec. Famózní podívanou umocnil fakt, že jsme viděli skutečné řeky tekoucí po povrchu ledovce. Zprvu jasně modré hadí čáry vypadaly jako zamrzlá voda, ale při větším přiblížení jsme dokonce rozeznali divokou vodu.

Ihned po příletu jsme se ve vesnici stali velkou atrakcí, jelikož se ještě nestalo, aby sem přiletěl někdo s kajaky. Okamžitě se o nás postaraly místní velké dámy – pilotka řídící z navigační věže letiště a majitelka největší smečky grónských psů.

Řeka pod ledovcem Russel

Jako první výlet jsme si naplánovali jet autem (jedinou možnou cestou, která zde je) až k ledovci Russel. Nejprve jsme se tam vydali jen tak na obhlídku a vymysleli plán, že pojedeme řeku, která se valí přímo zpod ledovce.

Následující den jsme si zabalili věci na přespání na řece a vyrazili. Dojeli jsme až na konec pevniny, dále už je jen ledovec. De facto v každém místě, kde se setkává volná pevnina s ledovcem, vytéká malé či větší množství vody. Tedy spíše velké až obrovské množství vody. Nasedli jsme na velkém jezeře zbarveném došeda a vydali se podél ledové stěny, která měla výšku okolo 50 m. První moment, kdy se člověk přiblíží k ledovci tak blízko, že si na něj sáhne, je fenomenální. Nebudu hovořit o tom, zda to je či není bezpečné, protože to samozřejmě není bezpečné ani trochu. Monumentálnost, kterou jsem v podobě ledu doposud takto nepoznal, je fascinující.

Jezero se po pár kilometrech změní v tekoucí řeku. Krásné malé peřejky na rozehřátí v extrémně ledové vodě, ale ani se pořádně nerozdýcháme a řeka nabere obrovský spád v úzké soutěsce. Přenášky střídají sjízdné skoky s famózními výhledy na ledovec. Následuje spektakulární vodopád, kolem kterého poskakujeme půl hodiny, a výsledkem je přenáška. Potom přichází několik parádních dropů, kde strávíme celkem dost času, a zanedlouho se úsek zklidní a celá řeka opět zmizí pod ledovec. Pro dnešek to zabalíme na travnatém plácku vysoko nad řekou s výhledem na ledovec. Úžasné místo. Noc je pochopitelně bez tmy a teplota dost pod nulou.

Po horkém čaji vyrážíme opět pádlovat. Parádní peřej přímo u ledové stěny si několikrát vyneseme a při posledním sjíždění se jí kus urve. Naštěstí jsme byli dostatečně daleko a pouze jeden menší kus ledu trefil Aniolovu loď. Hned nato se na břehu objeví skupinka několika lidí, se kterými se dáme do řeči. Ukáže se, že postarší muž je nejzkušenější ze tří průvodců po Grónsku, žije zde 50 let. Nikdy by prý do řeky pod ledovcem nevlezl z důvodu, že se čelo ledovce bortí velice často.

Za tímto úsekem se řeka vzdálí od ledovce a výrazně se zvýší průtok. Brzy se řeka rozlije do mnoha ramen a následuje celkem dlouhý úsek klidné vody. Z hladiny to člověk nepostřehne, ale při natáčení dronem je vidět, jakou parádní podívanou vytváří řeka tekoucí klidně několika rameny v působivé krajině.

Za dlouhým klidným úsekem přijde velice prudká pasáž, která začíná impozantním vodopádem, po němž následují tři mohutné prahy. Osobně jsem nikdy ještě neviděl tak bouřlivou divokou řeku. Pochopitelně je pasáž nesjízdná, nicméně je impozantní pozorovat obrovskou masu vody burácející v úzkém kaňonu.

Pod přenáškou následuje úsek krásné divoké vody. Několik dlouhých peřejí s obrovskými vlnami a slalomem mezi válci. Úsek opravdu za odměnu. A jako finále nás čeká obrovská peřej pod mostem ve vesnici, ke kterému se na nás přijelo podívat téměř celé obyvatelstvo Kangerlussuaqu.

Pádlujeme přímo na ledovci

Následující plán je jednoduchý – vytipovali jsme si průzkumným letem, kam bychom chtěli na ledovec, teď se tam jen dostat. Jeden ze tří průvodců v Grónsku, kterého jsme měli domluveného měsíce před naším příletem, nám to na poslední chvíli odřekl. Po velkých debatách s místními se rozhodneme, že se na ledovec vydáme sami. V Grónsku nejsou de facto žádná pravidla. Každý si může dělat co chce, avšak pakliže chcete zůstat na ledovci (ice cap) déle než 24 hodin, je nutné mít souhlas z úřadu v hlavním městě Nuuk, což nemáme, jelikož toto měl zajistit průvodce.

Výsledkem debat o tom, jak je nebezpečné vydávat na ice cap v létě je to, že jsme si domluvili helikoptéru ze záchranných složek Grónska. A hned tu největší. Oni totiž v Grónsku mají dvě malé helikoptéry, ale ty jsou na opačném konci země a mají jinou práci.

Sbaleni dorazíme do hangáru, projdeme si krátké zaškolení a už letíme na vytipované místo na ice cap.

Helikoptéra přistane na ledovci, avšak nevypíná motory, je stále v tahu a jen lehce sedí na ledu, abychom mohli vyskákat ven. Moment, kdy helikoptéra zmizí v nedohlednu, byl rozhodně jeden z nejsilnějších celé naší výpravy. Ocitli jsme se naprosto sami na vrchu ledovce, 360° kolem dokola je pouze vzdálený ledový horizont. Vyměňujeme si navzájem nervózní pohledy a moje první slova jsou: „Tak stany asi postavíme tady, kde přistál vrtulník, ne?“. To bude jistě bezpečné místo. Navážeme se navzájem na lano, nasadíme mačky a začneme se procházet okolo. Povrch je buď měkký sníh, do kterého se propadáte, nebo kaluže s roztátou vodou a je taky krásně vidět ledová slupka, která „přemosťuje“ mezi „pilíři“ ledovce. Nejprve našlapujeme hodně s rozvahou, nicméně po chvíli člověk zapomene na to, že se může propadnout do hlubin, a prostě pobíháme okolo bez nějakých větších rozvah. Prvně v životě pochoduji s mačkami na botách v kombinaci se suchým oblekem a trvalo mi asi tak 10 kroků, než jsem si udělal do sucháče díru.

Potom se přesuneme až ke kraji oné vody tekoucí vody po. Prvotní pohled je naprosto nepopsatelný. Modrá už snad ani nemůže být více modrá. A ještě k tomu okamžitě vidíme peřeje. Je to nádherná divoká řeka linoucí se po ledové krustě. Mrazivé pocity z nervozity pohybování se na ledu vystřídá naprostý úžas z přírodní krásy, kterou jsme nikdy nikdo neviděli. Hodinu se rozplýváme nad tou nádherou, ale také komplikovaností a nebezpečností této řeky.

Když se emoce navrátí do normálu, začínáme plánovat, co a jak provedeme. Prozkoumáme cca 2 km řeky pomocí dronu a na první úsek si musíme najít místo, kde se dá zastavit. Řeka v horní pasáži vytéká z obrovské kaluže – jezera, a line si to nejprve dvěma kanály, poté se steče a pokračuje velice rychle do další kaluže vzdálené asi 3 km. Tento přírodní úkaz je však atypický v tom, že řeka nemá žádné vracáky. V zatáčkách prostě voda vymílá led do oblouku, nikde nejsou ostré výběžky do řeky a překvapivě ani žádné kameny. Dále je také zajímavé, že když jsme si prohlédli jeden opravdu velký válec, za hodinu to nebyl válec, nýbrž krásná vlna, jelikož voda stále stoupá a ledové dno se donekonečna omílá a mění. Z průzkumného letu také víme, že jakmile se blížíte k čelu ledovce, objevují se obrovské trhliny a v určitý moment řeka zmizí v hlubinách. Najdeme si tedy místo, kde se dá relativně v klidu zastavit, a připravíme si tam kotvu do ledu a lano, abychom se byli schopni vytáhnout z vody na led. Tento postup opakujeme po každém úseku.

V prvních hodinách sjedeme úvodní úsek a moment, kdy sklouznu s kajakem do ledové „kaluže“, je rozhodně jeden z nejsilnějších v mém životě. Připadal jsem si, že levituji nad ledem. Voda je extrémně ledová, ale překrásná. Jakmile se proudnice rozeběhne korytem, míjím nádhernou texturu ledu a v jistý moment i jasnou zamrzlou trhlinu – při tom ve mně zamrazí. Po splutí daného úseku se objímám s Mikelem a normálně se mi derou slzy do očí. Je to tak neuvěřitelný pocit. Opravdu prožívám moment, kdy si sám říkám, že už nepotřebuji na divoké vodě dosáhnout více (tedy do té doby, než se vydáme na Špicberky následující rok, ale o tom vám ještě napíšu).

Prvních 12 hodin na ledovci je neuvěřitelně intenzivních. Rozbijeme tábor, uvaříme si večeři v podobě Adventure Menu a do nekonečna si povídáme o tom, co zrovna prožíváme. Slunce se přiblížilo k horizontu, poklidně se ztratilo za šedivými mraky, tma však nepřichází. Nicméně se snažíme zavřít na pár hodin oči, abychom nabrali síly na následující den.

Vstaneme zhruba po třech hodinách a naše splutí pokračuje. Na řadu přijde úsek s parádní divokou vodou. Peřej začíná nakloněnou rampou s obrovskými vlnami přecházejícími v balící se diagonální rolády a končí několika přesazenými válci. Takovouto peřej by si každý kajakář užil na jakékoliv řece kdekoliv na světě, natož zde. V jeden moment si hledám nejlepší místo na fotku úvodní pasáže. Našlapuji sněhovou krustou a najednou se propadnu až po pás do ledu či vody, nebo co to je. Nejen, že se mi ledové krystalky zaryjou do prstů, ale i do zad, mozku a co já vím kde všude. Naštěstí se pomalu pomocí cepínu vyhrabu nazpět a jdu rychle jinam.

Sjedeme zhruba 2 km, vyšlapeme si to nazpět a debatujeme nad tím, že bychom nejraději pokračovali, co nejdál to jde, ale nemůžeme. Na minutu přesně po 24 hodinách od přistání na stejném místě přistane naše helikoptéra a dopraví nás zpět na pevninu.

Po přistání si v klidu uvaříme večeři a plni dojmů rozebíráme, jaké to bylo a jaký to má potenciál, načež se Mikel zarazí a říká: „Pánové, uvědomujete si, že jsme jediní na světě, kdo kdy pádloval divokou vodu na ledovci?“

Následující večer se sejdeme s místními, ukážeme jim naše videa a fotky a oni jen žasnou nad tím, že jsme blázni, že být v takovýchto podmínkách na ledovci je loterie se životem. V místě, kde jsme byli, je mocnost ledovce okolo 800 m, přičemž povrch je zakrytý ledovou slupkou, která je mnohdy jen 10 cm „silná“. Přemosťuje ledovcové pilíře, a pakliže by se led pod nášlapem prolomil, můžeme zmizet do hlubin a nikdo nás nikdy nenajde.

Z této expedice vznikl také bezmála hodinový film režiséra Davida Arnauda, který nese název Ledové vodopády (Ice Waterfalls). Vy se na tento film můžete jít exkluzivně podívat do kina s českými titulky v rámci letošního ročníku festivalu Snow Film Fest. Více o festivalu hledejte na oficiálních webových stránkách www.SnowFilmFest.cz.

Mezi ledové kry

Následujícím plánem je prozkoumání největších ledovcových ker, které se v Grónsku vyskytují. Vypravili jsme se malým letadlem do městečka Ilulissat, které je velice populární pro turisty. Jelikož se tam dá dostat pouze malým letadlem, nebylo možné vzít s sebou kajaky, takže jsme byli odkázáni na agenturu, která provozuje seakajakové výlety. Dalo nám velkou práci přesvědčit majitele, že je voda a kajak pro nás denní chleba a že se rozhodně neutopíme, nicméně nakonec jsme si půjčili dva singl kajaky a jeden debl. Nad ránem jsme se vypravili na výlet. Po hodině pádlování slyším podivné zvuky a najednou se pár metrů ode mě vynoří obrovská velryba. Prvně v životě jsem viděl tato nádherná stvoření, a rovnou z kajaku. Opět neuvěřitelné.

Kolem Ilulissatu je nespočetné množství ledových ker. Mnohdy jsou to gigantické plovoucí ostrovy velikosti Prahy. Často se děje, že se na těchto plovoucích krách vytvoří jezero a z něj pak padá vodopád přímo do oceánu, což bylo naším cílem. Ale žádné vodopády jsme neobjevili. Navíc přišlo krásné grónské počasí a dva dny vodorovně pršelo. Takže se náš výlet proměnil spíše ve zkoušku odolnosti stanů a trpělivosti. Vše obstálo.

15 kilometrů bezejmenné řeky

Jako poslední „projekt“ jsme si objevili řeku, která vytéká z velkého jezera a po 15 km ústí do fjordu vzdáleného 50 km od Kangerlussuaqu. Takže jsme se zabalili na několik dní a vypravili se po moři. Naštěstí panovalo krásné počasí a podařilo se nám upádlovat 50 km za 7,5 hodiny, což bylo hodně nad naše očekávání.

Na konci fjordu jsme postavili stany a vydali se nejprve na průzkumný výšlap, jak bude řeka vypadat. Nádherná čistá voda a rozhodně vydatný průtok. Došli jsme si 5 km proti proudu, vyletěli dronem a objevili jsme nádhernou divokou vodu. Následující den jsme si zabalili kajaky a vydali se na cestu jako šneci, kteří si táhnou svůj domov. Po pár hodinách jsme dorazili k jezeru, nasedli na řeku a následovalo 5 hodin naprosté parády v podobě fantastického, zábavného a místy velice náročného pádlování. Přenesli jsme pouze jeden úsek, kde řeka tekla úzkou soutěskou až moc z kopce. Zajímavá na této řece byla jednak měsíční krajina, jednak druhé fakt, že jsme už od nasednutí viděli v dálce fjord, tedy naše vysedací místo.

Tato bezejmenná řeka nám ukázala, jak obrovský potenciál v Grónsku je – vzít plachetnici, doplachtit do fjordu, zabalit kajak, vyšlápnout, co se dá, a to si pak sjet po vodě. Zkrátka, pořád je co objevovat.