Standa Chládek pádluje po celém světě už 50 let. Za tu dobu viděl kus světa, zažil mnoho dobrodružství. Kdo vyhledává dobrodružství, dostane se občas do situace, do které se vůbec dostat nechtěl. Z problémů pomůžou letité zkušenosti, jindy pouhá náhoda. Ve [url=http://www.hydromagazin.cz/clanek/408-podzimni-hydro-4-2010-/ newwindow]4. čísle Hydra 2010[/url] jsme pro vás uvedli jeho tři příhody. Dnes je tu pro vás příhoda první.
[b]Sifon[/b]
Poté, co do Československa vtrhly hordy z Východu, skončil jsem až za velkou louží. S mojí ženou Emou jsme přestali závodit někdy v roce 1974 a já přesedlal na debl s Jirkou Lhotou. Byl jsem tehdy v Michiganu, Jirka v Bostonu, tak jsme se viděli jen málokdy, ale stejně se nám moc dobře pádlovalo a byli jsme dobří kamarádi. Měli jsme krásnou loďku, říkalo se jí Vltava, byla to deblovka s dírami u sebe a postavil nám ji další český kamarád Vláďa Vaňha.
S Jirkou jsme několikrát pádlovali na skvělé řece Gauley v Západní Virginii v Apalačských horách. Je to těžká řeka, která protéká mezi podemletými pískovcovými skalami. Tehdy v osmdesátých letech minulého století to byla zkouška vodácké zdatnosti, klasifikovaná WW V–VI. Normální průtok při vypouštění přehrady byl asi 70 m3/s. Ten den, kdy jsme ji tenkrát jeli, však bylo vody skoro dvakrát tolik, zejména potom, co se do Gauley vlila rozvodněná řeka Meadow River. Byla to prostě jiná řeka a peřeje měly, mírně řečeno, slušnou pumprdenci. Na řece nebylo ani moc vodáků, myslím, že jsme pádlovali skoro sami. Ale byli jsme plni sebedůvěry, mysleli jsme si, že sjedeme všechno, uměli jsme perfektně eskymák a mysleli si, pitomci, že se nám absolutně nemůže nic stát. Ale živly jsou silnější a zahrály si s námi krutý žert v peřeji zvané „Ztracené pádlo“ (Lost Paddle).
[b]Potkala-li třeba i vás situace, kdy jste velkému maléru unikli jen o vlásek, napište i vy svůj příběh a pošlete na [email] in**@hy**********.cz [/email]. Může být poučením nebo varováním pro ostatní.[/b]
