Vzpomínání na Mildu Duffka a Míťu Skolila

Na Míťu i Mildu vzpomíná Karel Novák

Během několika dní nás opustily dvě legendární postavy vodního slalomu, kajakáři známí pod jmény Milda, případně Milo Duffek a Míťa Skolil.

Byli to dva dobří kamarádi a měli mnoho společného: oba dosáhli vysokého věku – Milda 94 a Míťa 92 let, oba významným způsobem přispěli k vývoji vodního slalomu, ale žádný z nich se ve své kariéře nestal mistrem světa. Zásluhu na tom měl především fakt, že oba byli postiženi komunistickým režimem, který v době jejich sportovního vývoje vládl, a který významným způsobem negativně ovlivnil nejenom jejich sportovní, ale i osobní životy.

Oba začali závodit na vodě koncem 40. let minulého století, ale Milda po únoru 1948, kdy v tehdejším Československu převzal vládu režim oddaný Sovětskému svazu, upadl v nemilost. Vlastně nevím, co bylo příčinou této nenávist k jeho osobě, pravděpodobně nedělnický – tedy v tehdejší terminologií buržoasní – původ jeho rodičů anebo nějaké jeho negativní vyjádření se o vládnoucím režimu. To zřejmě způsobilo, že přes jeho tehdejší sportovní dominanci, ho soudruzi nejenom nechtěli pouštět na mezinárodní závody do ciziny, ale ani domácí novináři o něm nesměli psát.

Nakonec, po různých peripetiích, přece jenom směl vyjet na MS 1953 do italského Merana, ale doprovázel ho policista, který s ním spal v pokoji a nehnul se na krok od něj. To utvrdilo Mildu v přesvědčení, nejenom svému hlídači, ale celému nelidskému režimu, uprchnout. Obětoval tomu vítězství v závodě, protože během své – jinak vítězné – jízdy, úmyslně vynechal jednoduchou branku a prohrál, aby se po svém eventuálním vítězství nestal středem pozornosti. Po závodech využil opilosti svého hlídače, opustil pokoj v teplákách, bez čehokoliv, pouze s fotoaparátem v ruce a naskočil pod plachtu švýcarského náklaďáku, který ho převezl přes hranice do jeho nové vlasti, do Švýcarska. Tam začínal jako pomocný dělník, nosil pytle s uhlím, ale později mohl vykonávat své povolání učitele tělesné výchovy na gymnasiu i závodit za novou zemi.

Milda se proslavil hlavně tím, že začal jako první používat k obratu tehdy těžkopádného skládacího kajaku závěs, místo kontra záběru. Zatímco u nás to zůstalo celkem bez povšimnutí, v cizině věděl každý kajakář, co je to takzvaný Duffek-Schlag, případně Duffek-Stroke. Hlavně v USA se tím stal velice populární. Jeho odchodem do zahraničí bylo na dlouhá léta přerušeno i přátelství s Míťou, které mohlo pokračovat alespoň písemnou formou teprve mnohem později.

Míta zpočátku žádné velké politické problémy neměl. Byl ovšem jedním z prvních závodníků, který začal nejenom přemýšlet o problematice tréningu, ale vymýšlel a uplatňoval na svoji dobu zcela nové tréninkové metody. Jako většina tehdejších závodníků byl také horlivým stavitelem lodí a později se věnoval i trenérské činnosti.

Kromě toho byl v roce 1953 spoluzakladatelem oddílu vodního slalomu při Slavii VŠ Praha, která byla předchůdkyní dnešního USK Praha. A o dva roky později založil spolu s pisatelem těchto řádků a dalšími několika nadšenci legendární loděnici vodního slalomu na Čertovce, kde strávil jako závodník i člen výboru oddílu velkou část svého života.

Mistrovství světa se v té době konala pouze každé dva roky a Míťa se v roce 1957 nominoval na MS v Augsburgu. Byl to první závod v historii na umělém kanálu, do té doby se závodilo pouze na přírodních tratích. Němci tehdy byli velkými favority, protože mohli dlouho předtím trénovat na tomto dosud neznámém typu trati s jeho ne zcela vypočitatelným druhem proudění.

Míťovo vynikající druhé místo za Němcem Vogtem zůstalo bohužel jeho nejlepším umístěním na mezinárodních závodech.

Protože existoval i život vedle závodění, chodil Míťa s dívkou Kamilou a hodlal se s ní oženit. K jeho překvapení mu však vševědoucí strana a vláda – jak se tehdy říkalo – plánovaný sňatek striktně zakázala a sdělila mu, že v případě neuposlechnutí už do ciziny nevyjede. Důvodem tohoto nehorázného činu byla skutečnost, že dívka byla dcerou vysokého činitele předúnorového vedení československého státu, popraveného komunistickým režimem.

Míťa se zachoval jako čestný chlap, Kamilu si vzal a jeho slibná mezinárodní sportovní kariéra tím skončila. Tento jeho čin převážil všechny medaile, které ještě mohl kdy získat. Tehdy o této skutečnosti věděla jenom hrstka zasvěcených a Míťa o tom sám, pokud vím, nikdy nemluvil. Snad mi promine, že jsem tuto mlčenlivost nyní porušil, ale myslím si, že jeho tehdejší životní přístup k jeho odkazu neodmyslitelně patří. A na zločiny totality by se nemělo zapomenout.

Naše tehdejší oddílová parta byla skvělá a malostranská loděnice se pro nás stala oázou klidu uprostřed nesvobodného a nepřátelského prostředí. Tak to jistě pociťoval i Míťa, protože před deseti lety zorganizoval na Kampě velkolepou oslavu šedesátého výročí založení oddílu vodního slalomu Slavia VŠ.

V únoru letošního roku mě překvapil písemným dotazem, jestli letos oslavíme 70 let trvání našeho oddílu. Oslavíme, Míťo, a ty budeš určitě u toho s námi. O osudu Mildy Duffka i řady dalších vodáků je možno dozvědět se víc v knížce Jiřího Červinky Mistři divoké vody.

Na Mildu Duffka jsme zavzpomínali také zveřejněním rozhovoru, který poskytl pro HYDROmagazín v roce 2005.

Na Mildu vzpomíná Jirka Gut

Před časem mě zavolal můj kamarád Míťa Skolil a dozvěděl jsem se o odchodu Míti seniora na onen svět. A v témže týdnu odešel i Milda Duffek… staří kamarádi, jako kdyby se domluvili.

Míťa junior ode mne slyšel o mém setkání s Mildou a o jeho vyprávění a zdálo se mu jako dobrý nápad, abych to zaznamenal a aby se o tom dozvěděli i jiní. Posuďte sami, jestli to byl nápad dobrý.

Ač se ten příběh odehrál daleko dřív, pro mne začal daleko později. Ale od začátku. Je léto 1973, sedím v autobuse a přijíždíme poprvé na závodiště mistrovství světa na Muotě, zaparkovat vlek s loděmi. Když míjíme cíl sjezdu, vidíme u řeky zaparkovaný obrovský Mercedes s obytnou nástavbou, na jehož stěně je velký červený helvétský kříž. Někdo z mých služebně starších

kamarádů řekne něco ve smyslu „no to bude zajímavý“ a po jejich krátké debatě pochopím, o co

a hlavně o koho se jedná. ON sedí někde na předních sedadlech, tak, jak to u takových zájezdů bývalo. Tam vždy sedávalo vedení výprav. Sedávají tam i dnes, ale naštěstí bez takzvaných božích oček. Ten, o koho se teď jedná, je Pepa Makalouš, pro nás tehdy pan Makalouš. O dost starší než my, pokud vím, zaměstnaný někde na učňáku. Ale s funkcí na „baráku“, jak jsme říkali vedení ČSTV. A dovídám se, že přesně před 20 lety byl ve vedení výpravy na mistrovství v Meranu, kde měl hlídat Mildu Duffka a přivézt ho domů. Což se mu nepodařilo, za což dalších 20 let nevyjel nikam na západ. V tom obytném Mercedesu se přijel na Muotu podívat ženevan Milda.

Během závodů jsme se dozvěděli, že v podvečer poletí Milda na rogale z kopce nad cílem sjezdu. Milda odstartoval někde z vrcholu údolí a přistál u řeky. Pro mne, kterého z plachtařského letiště jako patnáctiletého vyhnali, protože jsem byl ze špatné rodiny, byla novinka „rogalovo křídlo“ zázrak. Jediná naděje, že se dostanu do vzduchu. Tak jsem se poprvé setkal s Mildou, a hned jsem ho požádal, jestli by pro mě nepořídil nějaký „jetý“ kluzák a nepřivezl mi ho na další závody. Myslím, že tehdy cítil, že jsme, jak se říká, naladěni na stejnou frekvenci. Byl velmi přátelský a slíbil mě to.

Další rok jsme se neviděli, na Muotu nepřijel a my jsme pokračovali do Skopje, kde se následující rok mělo jet mistrovství.

V roce následujícím, tedy v roce 1975, jsme se znovu setkali na nějakých závodech, už si nevzpomenu kde. Rogalo mě nepřivezl, řekl mě, že v posledním roce se na něm zabilo dost lidí. „Pokud chceš, přijeď za mnou do Ženevy, já tě na něm naučím a jedno bych pro tebe měl.“ Domluveno, vrátil jsem se domů, do klece, kde vycestovat na západ nebylo jen tak. Naštěstí jsem se ale ve skupině kamarádil s jedním mladý singlířem, který se pro akci nadchl. Příští den jsem čekal ve vstupní hale Československé státní banky, kde mě jeho táta, zaměstnanec banky, předal devizový příslib. Pro později narozené, bez toho nebylo možné žádat o cestu. Tedy jsem požádal o vycestování, povolení k cestě jsem dostal, a někdy na podzim jsem přijel do Ženevy.

Tam jsem pod vedením Mildy a za asistence jeho ženy Irmgard absolvoval tři dny rychlokurzu na místní cvičné louce. Bydlel jsem u nich, byli velmi přátelští, tak, jako rogalisté byli ve svých prvopočátcích. A jednoho z těch večerů mě Milda odvyprávěl příběh, jak utekl od výpravy v Meranu.

Jeho odjezd tam nebyl vůbec samozřejmý a jednoduchý. Byla padesátá léta, na západ dostávali povolení cestovat jen prokádrované osoby. Rozhodovali o tom kromě jiných hlavně „estébáci“. A to byla potíž, Milda byl také ze špatné rodiny, pokud vím, z rodiny prvorepublikového právníka. Přestože byl u nás nejlepší a počítalo se s tím, že by mohl i vyhrát, pro estébáky to nebyl argument.

V tu chvíli se do toho vložil Pepa Makalouš, který byl ve vedení výpravy. Byl to komunista, a říkalo se, že má vlivné známé na StB. Nicméně, vyjednávání vázlo, a tak se Pepa zaručil svým jménem a funkcí, že přiveze Mildu zpátky domů.

Milda se domů vrátit nechtěl. Ale měl přetěžký úkol. Pepa s ním bydlel na dvojáku a celou dobu se od něj nehnul. Dokonce s ním chodil i do koupelny a na záchod. Navíc, pár závodníků ve výpravě byli kovaní komunisté a byli schopni Mildu svázat a násilím odvézt domů, samozřejmě s kolosálními následky pro jeho další život. Věděl, že má jediný pokus, který musí být úspěšný.

Závody probíhaly a nenastala žádná dobrá příležitost. Měl osobního strážce, a ne jediného, v dnešním slova smyslu strážce se záporným znaménkem.

Nadešel poslední den, den odjezdu. Snídali v jídelně hotelu, kde bydleli, Milda samozřejmě pod dohledem Pepy Makalouše. Přinesli jim k snídani smažená vejce a Milda dostal konečně ten správný nápad. Založený na skutečnosti, že jeho hlídači vždy neobyčejně chutnalo. Talíř se smaženými vejci nechal netknutý a nesnídal. Pepa si toho všiml, a říkal něco na způsob „jez, za chvíli pojedeme“. A Milda mu řekl, že nemůže jíst, že mu není dobře od žaludku, že by potřeboval na záchod, a jestli ta jeho vejce nechce. A právě ta smažená vejce rozhodla. Pepa řekl „tak jdi“, a zůstal u jídla. Ke svobodě vedla cesta zbytkem jídelny, chodbou k toaletám a dále do foyeru hotelu, kde byl východ na ulici. Milda vstal, a šel. Říkal mě, že všechno v něm velelo rozběhnout se jako zvíře a pádit pryč, ale stále nebylo vyhráno. Prošel zbytkem jídelny na chodbu a stále pomalu pokračoval k toaletám. Ještě pár kroků za ně vydržel jít a pak se rozběhl ven na ulici. A dál až do kempu, kde byl připravený k odjezdu Švýcar Zimmerman s náklaďákem a zaplachtovanou korbou se sedadly, se kterým tehdy jezdili na závody.

Cesta ven z města vedla kolem toho hotelu. Byl provoz a auto jelo pomalu podél chodníku, na kterém prý pobíhali někteří – ti uvědomělí – členové výpravy a hledali Mildu. Ten seděl jen kousek od nich a díval se na ně dírou v plachtě. A říkal mě, že doslova cítil, jak mu buší srdce. Tak se z Mildy Duffka stal Ženevan.

Pro epilog cestujme znovu v čase, o 20 let později. Jsme opět na Muotě. Pokud vím, chodili tam Milda s Pepou kolem sebe během závodů po břehu. Ale nakonec skončili v Mildově obytňáku a nejspíš tam nepili minerálku…

Za fotografie Dimitrije Skolila děkujeme jeho synovi, Miťovi Skolilovi mladšímu.