Výživné pádlování na legendární řece South Salmon v americkém státě Idaho

Při plánování cesty do Idaha jsem klukům nadhodila, že bych se na South Salmon moc ráda podívala. Andrew už ji jel a hned s nápadem souhlasil, záleželo tedy spíš na řidiči Andym, jestli poskytne vozidlo nebo jestli bude spíše trénovat na závody. Po přijetí na Payette jsme se ještě shledali s Honzou Motýlem, který byl okamžitě pro a nakonec se k nám ještě přidal Eric, který se vracel do Idaha pro loď a zrovna měl u sebe jen RPMko. K tomu Anderew ještě přibral Party Braapa, aby bylo veselo.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Zbývalo už jen vyřešit pendl. Nakonec jsme našli řidičku, která se za drobný poplatek uvolila svézt naše auto. Ráno jsme začali pakovat věci a nikdo nebyl moc ve stresu, po cestě jsme nakoupili na královskou večerní hostinu a vyrazili na zhruba pětihodinový přejezd. Už cesta na nasedačku byla barvitá – ráno pršelo, při přejezdu pasu sněžilo z modré oblohy a kolem se rýsovali žuloví velikáni připomínající spíše hory v Kalifornii.

Odpoledne jsme konečně za slunečného počasí dorazili na soutok řek Selway a South Salmon, napakovali lodě a mohlo se vyrazit. Byla jsem moc zvědavá, jak se mi pojede s plně naloženou lodí a taky jsem měla obavy, jestli to budu umět vůbec vyzvedat. Řeka měla mít střední vodu – šest stop a v plánu bylo ujet za dva dny 88 km. Já se trochu bála, že to bude moc dlouhé, ale kluci mě chlácholili, že to je taková pohodová trojko-čtyřka, že se dá hodně splouvat, a tak jsem pomalu ztratila obavy.

Začátek byl opravdu mírný, dvojkové a trojkové peřeje s pocitem big water. Za prvním rohem přišla první pro mě větší peřejka. Byla jsem docela vykoukaná z toho, jak je to velký. Kluci byli veselí, ale mě to moc nepodpořilo. Asi po dvou hodinách plavby jsme zastavili, abychom si protáhli nohy. To jsme jěště nevěděli, že už další peřej bude jedna z těch největších.

S Honzou jsme to šli prohlédnout. Andrew to nasmahnul na voči, v Braapu nabofoval první válec, ale stejně chvíli surfoval a zvedal, za ním Andy v Nirvaně udělal takřka to samé a já jen vyděšeně koukala na peřej. Aniž bych hledala lajnu, okamžitě jsem byla přesvědčená, že to nejedu. Tak velkou peřej jsem ještě nikdy nejela, natož s plnou lodí. Nechtělo se mi riskovat plavání. Vrátila jsem se ke klukům a řekla jim, že přenáším. Když jsem se podívala na strmé stěny údolí, zjistila jsem, že to asi bude trochu jinak… Kluci mi řekli, že to jet prostě musím. Bylo mi do breku, ale co se dalo dělat. Když mi Honza ještě ukazoval lajnu, stejně jsem moc nevnímala. Nicméně jsem ho následovala. Podařilo se mi chytit jeden vracák navíc, Honza mi ujel a Eric mě předjel. Spodek peřeje už jsem skoro poslepu jela sama. Obrovský vlny, vždycky jen na chvíli otevřít oči a doufat, že tam není žádný válec. Cestou jsem chytila největší boof, takže jsem se krásně proletěla. Nicméně ten pocit po sjetí za tu předešlou hrůzu fakt stál.

S blížící se sedmou hodinou jsme pomalu začali vyhlížet kempovací místo. Honza našel parádní pláž i s ohništěm, kde nás trošku zarazily obří stopy v písku, zřejmě od pumy, ale s tím se v divočině musí počítat. Mohli jsme začít vyvařovat. Zatímco já se s instantním jídlem z pytlíku snažila o co nejlehčí variantu do lodi, kluci měli spoustu jídla. Z kovového kusu postele, který Honza našel, jsme vyrobili gril, na který se napíchaly buřty obalené croissantovým těstem. Neskutečný, kolik kluci vezli krámů… Nouze nebyla ani o pivo a víno, takže večírek pod noční oblohou plnou hvězd, daleko od civilizace bez dosahu světelného smogu, se mohl rozjet.

Protože vstávání jsme nijak nehrotili, probudil mě zvuk praskajícího ohně a vůně snídaně. Kluci pekli v hrnci skořicový rolky, opékali slaninovou „záclonu“, Honza měl i pomeranče. Já pálila vajíčka v ešusu.

Když jsme se v půl jedenácté vypakovali, začal maraton. Předchozí den jsme totiž ujeli jen 20 km. Druhý den peřeje výrazně přitvrdily, hned od začátku začaly čtyřkové úseky a řeka vlastně konstantně tekla bez delších mírných sekcí. Všechno jsme jeli na voči a před každým horizontem mi bušilo srdce, co zase přijde. Nejenže je to velký, některé peřeje jsou i technické a válce obří, nechtělo by se mi do nich vjíždět. Navíc mi pořádně teklo do lodi, ale už jsem si celkem zvykla pádlovat s nákladem.

V nájezdu další velké peřeje mi praská zádovka, která byla pouze sešitá. Volám na ostatní a pádluji ke břehu, ale řeka uhání moc rychle. Loď mě moc neposlouchá. Honza přede mnou chytá bublavé rozhraní uprostřed řeky, aby prohlédl kudy dál. Dostávám se sem taky. S lodí to hází jak v pračce a vím přesně, kam nechci – do megaválce uprostřed řeky. Bohužel těžká loď je neovladatelná, a tak mě válec táhne přímo k sobě. Boofuju, ale rychlost nestačí a okamžitě loopuju a dostávám sodu. V hlavě mi běží myšlenka, že se mi fakt nechce plavat a čekám, jestli mě to vypláchne. Po chvilce se zdá, že jo. Silou vůle zvedám a rychle makám ke břehu. Už aspoň vím, že zvednu i naloženou loď. Kluci už jsou ve vracáku a pomáhají mi opravit zádovku pomocí smyce.

Pádlujeme dalších pár hodin a už mi trochu začíná docházet energie. Kluci pádlující i na klidnějších úsecích mi ujíždí a já mám strach, že neuvidím lajnu na další velké peřeji. Chci si odpočinout, ale Eric striktně zakazuje jakékoliv zastavování. Já se před každou zatáčkou modlím, aby už byly jen trojkové peřeje a žádné horizonty, v technických peřejích už trošku vlaju. Přichází další velká peřej a jen velkou náhodou nekončím v dalším z velkých válců. Ve vracáku lezu z lodi na břeh a padám únavou, v tomhle stavu nemůžu jet dál. Myslím na Terku Suchou, jaké to asi muselo být v Rusku. Aspoň na chvíli se mi podaří zavřít oči a načerpat trochu energie. Blbejch deset minut by mi stačilo, ale Eric je stále nekompromisní a straší, že to v tomhle tempu to nestihneme. Sedám do lodi a cítím, že jsem dost vyždímaná, snad budou už jen menší peřeje. Čeká nás taky případná přenáška, ale po ní už se řeka uklidní a steče se s Main Salmonem.

Náhle přichází další velká peřej, naskakuju válec, ale pěkně si mě podrží. Není sice velký, ale surfuju v něm. Shora Andrew padá do stejného válce, ale s Braapem mě podjede. Ze sufru se bokem točím po zádech, konečně se zvrhávám a válec mě pouští. Ke břehu přijíždím akorát včas, budeme prohlížet. Hm, hodně zřejmá peřej…

Konečně máme taky povoleno se najíst a chvilku si odpočinout. Přioblékám se, protože i přes sluníčko je voda mrazivá a fouká. Andrew jako jediný nemá sucháč a ráno mu praskl latex u krku, tak se klepe kosou.

Kluci jdou prohlédnout lajnu, která vede do zatáčky s přesazenými válci a potom podél skalního bloku. Já pojedu „sneakline“, a tak vyrážíme s Andrewem proti proudu, abychom si vynesli lodě do klidnější části a mohli v klidu přejet na druhou stranu řeky.

Kluci, co jeli hlavní lajnu, to dali bez problémů a konečně si všichni můžeme trošku oddechnout, údolí se otevírá a následuje soutok s Main Salmon, který už má úctyhodnou velikost.

Na soutoku se občerstvíme a čeká nás ještě plavba asi 3–4 hodiny na WW II–III. Řeka zpočátku moc neteče, ale i přesto se na ní dělají velká probublaná rozhraní a víry. Často mě to odsadí někam mimo hlavní proud a já makám po proudu, ale přesto do kopce. Už zase skupince nestačím, ale tady už je to jedno, je tady ještě pár velkých peřejí s vlnami, ale jsou přehledné. Vyhlížíme vysedačku za každým rohem a moc nás potěší, když konečně za největší peřejí spatříme rampu na lodě.

Dojeli jsme v sedm večer, takže na menší pauzy by býval nějaký čas zbyl. Zadky máme pěkně osezený a i na klucích je nakonec vidět, že jsou docela unavený, což mi pak i přiznali.

Ale stejně byl tenhle výlet jeden z nejlepších, co jsem v životě zažila a doporučuju všem v Idahu si tuhle řeku dát. Jen pozor, podle vodního stavu se výrazně mění obtížnost, ne nadarmo je tahle řeka trénink na Stikine.