Vysněná řeka Cispus

Domluvila jsem se s kamarádem Jackem, že se sejdeme na vysedačce a snad tam s trochou štěstí potkáme i další kajakáře. Už cesta tam vede nádhernými lesy, dokonce bych to nazvala pralesem i za sucha pokrytým mechy a lišejníky, zato části silnice jsou v zoufalém stavu a plné výmolů, takže člověk musí jet opatrně. Po asi hodině a půl jízdy se scházíme u vysedacího mostu a naštěstí tu nalézáme zaparkovaná auta i s kajakem na střeše. Jdeme obhlédnout další kempy, jestli někoho nenajdeme a za chviličku už po řece připlouvá šest kajakářů. Některé známé tváře a některé nové. Domlouváme se, že za chvíli vyrazíme na vodu.  Budu potřebovat prohlížet, protože jsem jediná, kdo řeku ještě nejel, ani nikomu to zjevně nevadí. Voda je studená, a proto se raději soukám do sucháče, jenže mi hned praská latex na krku, a tak ho improvizovaně lepíme tesou.

Máme střední vodu — kolem 20 kubíků, takže by to měl být na začátek ideál. Hned v první zatáčce, asi po 100 metrech, čeká vstupní vodopád, a tak s Jackem rychle vyskakujeme z lodí a koukáme na ostatní, kudy se jede.

Teď je řada na mě, je to jakýsi dvojskok, vpravo v dopadu je strom, ale lajna se mi celkem daří a měkce dopadám do bublin. Pokračujeme dál a řeka hned nabírá na techničnosti. Stylem je to nejprve bouldergarden s celkem přesně definovanými průjezdy. Kdyby se člověk dostal mimo lajnu, tak by se mohl snadno zaseknout někde v kamenech. Nedýchám, ale peřeje projíždím dobře, stále i se suchou hlavou.

Dojíždíme k prvnímu těžšímu místu, kterým je Ostrov, a ten se taky chystám prohlédnout. Jezdí se obvykle pravá strana a celá peřej je velký double drop s velmi probublaným dopadem po prvním úzkém dropu a nepříjemným válcem po druhém dropu. Celkově se mi peřej moc nelíbí, ale Jack říká, že to jde vždy lépe, než to vypadá. Taky pohled na ostatní kajakáře projíždějící perfektní lajny budí zdání, že je to skoro zadarmo. Už, už se chystám přenášet, ale hlouček dole mě povzbuzuje, a tak se narychlo rozhoduji, že to teda zvládnu.

Sedám do kajaku a snažím se nabrat co nejvíce rychlosti před skokem. Bohužel vracák, do kterého musím sjet kvůli prohlížení, nedovoluje dostatečně dlouhý rozjezd. V nájezdu mě vyvádí z míry předsazený váleček, který se nachází před hlavní hranou prvního dropu a kterému jsem při prohlížení nedávala žádnou větší váhu. S menší rychlostí a rozhozením nájezdového válečku se mi nedaří načasovat dobře záběr a propadám hluboko do bublin, pak loď oslajduje stěnu — to už stejně ztrácím orientaci a zvrhávám se. Rovnám se, abych vyeskymovala, ale brání mi v tom skála, na kterou jsem napláclá. Zkouším se tedy přetočit na druhou stranu, ale to už cítím proud, jak mě stahuje do druhého válce. Po chvíli to vzdávám, protože mám strach, že jsem ještě zaseklá v druhém válci a lezu z lodi. 15 sekund pod vodou se zdálo jako věčnost a kamarád Aeon je naštěstí už na břehu, a tak mu podávám pádlo, kterého se držím a za které mě vytahuje. Daří se mi chytnout i loď, takže záchrana trvá asi méně času než přenáška. Ostatní se mi omlouvají, že mě takhle vyhecovali do něčeho, na co jsem se necítila. Takže znova lekce, že vlastní pocit ti nejlépe napoví, na co máš a na co ne.

Můj sucháč je teď plný vody a je mi pěkná zima i přesto, že svítí slunce, ale pokračujeme dál. Některé peřeje jsou více zapeklité, než ty první a z únavy párkrát zbytečně eskymuju. Pak přijíždíme k peřeji Notch – divně vypadajícímu esíčku, které naplachuje na skálu. Projíždím jen s jemným drcnutím o stěnu, ale vidím, že tady se dá dost jednoduše trefit pěkné čelo.

A to už se blížíme k hlavnímu bonbonku dne — Behemoth, což v překladu znamená monstrum. Řeka se svírá do úzké soutěsky s několika skoky a pak padá asi z deseti metrů přes skalní polici do obrovského probublaného bazénu, který vytváří jedno obrovské kolovadlo, z kterého je potřeba přetraverzovat do leva a tam projet další válec. Za větší vody se z pravého vracáku ani odjet nedá, ale to naštěstí dnes nehrozí. Šedivá voda a řev vodopádu ještě umocňuje monumentálnost této sekce. Moc se mi nechce jet, jak jsem ztuhlá zimou, ale utíkat z kaňonu by bylo dost obtížné. Síly mi sice kvůli plavání ubyly, ale tohle musím ještě zvládnout. Vím, že na to mám, i když mám strach.

Pouštíme se do kaňonu, ostatní už jeli napřed, zatímco já s Jackem jsme prohlíželi. Ještě máme naštěstí jednoho člověka, který jistí vracák nad vodopádem, to je dobrý pocit. Najíždím do prvního dropu, kterým mě odsazuje mnohem víc doleva, než jsem chtěla, takže se dostávám do slotu, kterým jsem neplánovala jet a tam eskymuju, ale další dropy už jedu dobře i když do vracáku nad vodopádem dojíždím mírně zadýchaná. Stále mi není lajna vodopádu moc jasná, ale sleduju kluky, jak postupně mizí za hranou a teď je řada na mě. Musím být kousek vlevo od středu, ale zase ne moc vlevo, abych se nedostala do jeskyně za vodopádem. Na videích z Gopra to vypadalo tak jednoduše, prostě rovně dolů, ale nájezdová hrana je ukloněná doprava a to mě mate.

Najíždím tedy zhruba doprostřed, což se v závěru ukazuje o trochu vpravo od ideální lajny, ale i tak mě vodopád vysílá pěkně do vzduchu. Na hraně beru levý záběr, abych si byla jistá, že opravdu pojedu do pravé části bazénu, ale pak už zavírám oči – takovej blbej zlozvyk lidí, co nosí kontaktní čočky, hladce dopadám, jenže jsem si neuhlídala pádlo a vší silnou se s ním praštím do zubů. Po dopadu se zvrhávám a eskymuju naštěstí už v pravém vracáku. Do žil se mi vyplavuje endorfin, to byla jízda. Teď už chybí jen nesnadný traverz, který mi ale docela vychází, naskakuji válec, ale v bublinkách za válcem vyšvihnu ještě jednoho rychlého eskymáka. Další hormony slasti se rozlévají po těle a já jsem i přes velkou bolest ráda, že jsem to sjela. Jazykem se ujišťuji, že mám všechny zuby a pokračujeme do další bouldergarden sekce.

Následující dvě peřeje jsou hodně technické, ale naštěstí se mi je daří projet pěkně, pak už řeka pozvolna ubírá na obtížnosti, až se úplně zklidní a my dojíždíme po lehké vodě. Je mi kosa, a tak makám co nejrychleji po proudu.

Byl to parádní den se skvělou podporující skupinkou, ať je víc takových dní. Na vysedačce se postupně loučíme a každý se ubíráme svým směrem. Mě bude zub bolet ještě 10 dní, ale pak se zdá, že se hojí dobře.

Jo a dnešní lekce zní: Poslouchej svoji intuici! A když jsi dlouho nejela vodopád, nezapomeň si dávat pádlo mimo obličej, i malé chyby těžká voda nepromíjí!