Vyhřezlé ploténky a jak na ně? – Jak to začíná…

Na kajaku jezdím již patnáct let, a z toho posledních deset celkem intenzivně. Peťo, můj manžel (myslím, že ho všichni budete znát), byl tím, kdo v naší rodině trpěl zdravotními problémy. Prošel si různými zraněními způsobenými právě tvrdými tréninky a vůbec samotnou jízdou na kajaku. Od obou vykloubených ramen, utržené hlavy bicepsu, natržení příčných břišních svalů na obou stranách, vykloubených palců až po opakovanou malárii, pásový opar a jiné infekce. V minulém roce se však karta obrátila a v naší rodině se se zdravotními problémy potýkám já.

Bolesti zad, především v křížové oblasti, jsou u kajakářů běžným jevem. Není ale radno je podceňovat a je důležité vědět, kdy už to není v pořádku. Já jsem začala mít vážnější problémy s křížovou oblastí zad po narození syna. U žen se během těhotenství mění postavení pánve i zakřivení páteře. Často dochází k diastáze (rozestupu) břišních svalů, a tím se oslabuje přirozený opěrný systém, který udržuje hlavně bederní část páteře ve správné pozici. Navíc i nošení syna na rukou, v sedačce na hrudi či na zádech a k tomu ještě časté tréninky na kajaku a v posilovně si vyžádaly svoji daň.

První tři roky po porodu se výrazné bolesti vyskytovaly jednou–dvakrát ročně a ještě jsem je uměla dostat pod kontrolu. Minulý podzim, před mistrovstvím světa, jsem si však ve sportu musela dát vynucenou třítýdenní pauzu a pravidelný strečink. Bolesti zad naštěstí ustoupily a byla jsem schopná odtrénovat měsíc v Argentině a startovat na MS ve freestyle. Spokojená se svým výkonem a regenerací jsem sezónu 2017 uzavřela a během ledna a února jsem si užívala zasloužený relax při zimních sportech. Když přišel březen, začalo se jezdit na vodě. První tréninky ve studené vodě se daly vydržet, vždyť jsme byli motivováni na ME, které se mělo v létě konat právě u nás v Čunovu. Na bolesti zad z předchozího roku jsem rychle zapomněla, ale brzy se začaly zase objevovat.

Jednou ráno jsem se probudila a zjistila, že se nemohu předklonit a kulhám na pravou nohu. Bolesti začaly být opravdu nesnesitelné, když jsem si uvědomila, že je něco špatně. Tím se spustil kolotoč vyšetření, rehabilitací a získávání informací. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala závažnost situace. Myslela jsem, že týden nebo dva odpočinku to vyřeší. Jediné, co mě tehdy trápilo, bylo to, že zase vynechávám tréninky.

Celou svoji cestu za zdravými zády nám Nina Csonková popsala ve čtyřdílném seriálu. Přečtěte si ho celý:

1. Vyhřezlé ploténky a jak na ně? – Jak to začíná… (právě čtete)
2. Vyhřezlé ploténky a jak na ně? – Cesta za zdravými zády začíná
3. Vyhřezlé ploténky a jak na ně? – Cviky, které se mi osvědčily
4. Vyhřezlé ploténky a jak na ně? – Dopadlo to dobře, ale…

Protože mě bolela celá noha a sotva jsem mohla chodit, moje první kroky vedly ke sportovnímu ortopedovi. Ten mi udělal RTG páteře a poslal mě na magnetickou rezonanci. Čekání na termín vyšetření bylo dlouhé, a tak jsem mezitím doma odpočívala a snažila se vyhledat pomoc u fyzioterapeutů. Když ani po dvou týdnech nepřišlo zlepšení, začala jsem tušit, že přestávka se sportem bude delší, než jsem předpokládala. Po téměř třech týdnech jsem se konečně dostala na magnetickou rezonanci. Byla jsem napjatá a nervózně jsem očekávala výsledky. Tušila jsem, že problém budou mít na svědomí meziobratlové ploténky, ale nevěděla jsem v jakém rozsahu.

Když si můj neurochirurg prohlédl výsledky a suše konstatoval, že je to tak akorát na operaci, nevěřila jsem vlastním uším. Já a operace zad?

Když to velmi laicky shrnu, moje diagnóza byla dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky v oblasti L4/L5 (dva nejníže položené obratle v oblasti bederní páteře) a L5/S1 (kloub mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí – lumbosakrální kloub) na 5 mm a 7 mm. Jedna z nich byla dokonce poškozena natolik, že došlo k sekvestru (úlomku ploténky), který zasahoval do meziobratlového prostoru. Vyhřeznutí plotének mi tlačilo na nervy, kvůli čemuž mě bolela celá noha odshora až dolů. Od lékaře jsem odcházela s doporučením na operaci a se slovy, že na kajakování mohu zapomenout.

Nebudu vám lhát, bylo to pro mě náročné období. Byla jsem nervózní a nešťastná, chyběl mi pohyb a netušila jsem, jestli si ještě během sezóny sednu do kajaku. Nebo jestli ještě vůbec někdy… Operaci jsem okamžitě zamítla a rozhodla jsem se pro rehabilitaci.

Šlo to pomalu. Zkoušela jsem různé fyzioterapeuty i metody, dokonce akupunkturu. Peťo se kvůli mému zdravotnímu stavu také trápil a pomáhal mi, jak to šlo. Když jednou přišel s nápadem zkusit strečink, nejprve jsem myslela, že je to blbost. Vždyť jsem se nedokázala předklonit, ani zvednout nohu více než 30 cm od země. Ale řekla jsem si, že zkusím cokoliv. Každý den jsme se společně pomalu snažili zvětšovat rozsah pohybu zejména v oblasti bederní a křížové části páteře a nohou. Už po třech dnech jsem cítila velké pokroky. Ulevilo se mi od bolesti a začala jsem být pohyblivější. S vidinou pozitivního výsledku jsem hodinu denně cvičila cviky, které jsme s Peťem navrhli speciálně pro mě. Ke sportu jsem se vrátila asi po měsíci a půl cvičení. Sice to bylo jen kolo a pádlování na klidné vodě, ale i tak mě velmi těšilo, že se zase hýbu. Po dvou měsících jsem seděla na divoké vodě ve své creekovce a o pár týdnů později už jsem měla v plánu začít jezdit freestyle. První závod ve Wildalpenu jsem brala s velkou rezervou. Měla jsem v hlavě jakýsi blok, který mi nedovoloval se přirozeně hýbat a jít do triků naplno. První tréninky byly katastrofa, ale jak přišly závody, moje hlava se nastavila do soutěžního módu a už to šlo o něco lépe. Závody jsem vyhrála s pěkným bodovým ohodnocením a plánovala jsem, jak začnu makat na ME, protože času už mnoho nezbývalo.

V tu chvíli jsem asi zapomněla, jak vážné zranění jsem měla a jak jsem musela makat, abych se dostala zpátky do kajaku. Další týdny tréninků na rodeovce se mi velmi rychle vymstily. Záda mě opět bolela a byla jsem z toho zklamaná. Cíl startovat na ME se pomaličku vzdaloval a já netušila, co bude dál. S Peťem jsme se dohodli, že bude nejlepší trochu polevit v našem freestylovém tréninku a raději se vydat na cestu do Norska. Možná vám to zní divně, že za odpočinkem od freestylu jsem vyrazila právě na kajakování do Norska, ale věřte mi, byl to skvělý nápad. Spousta věcí záleží na lidské psychice, moje hlava tu dokonale zrelaxovala a právě to mi hodně pomohlo.

Po návratu domů nám zbývalo ještě pár týdnů do závodů. Věděla jsem, že musím trénovat opatrně. Dvoufázové tréninky na vodě nepřicházely v úvahu, a tak jsem trénovala pětkrát týdně po 30 minutách a úplně mi to stačilo. Více to prostě nešlo, ale i za to málo jsem byla vděčná. O to více mě potěšilo, že jsem se dokázala probojovat do finále na ME a vybojovat si 5. místo. Samozřejmě jsem byla trošku smutná, že jsem neobhájila stříbro či bronz z posledních ME, ale nebrala jsem to vůbec tragicky. Samotnou mě překvapilo, jak dobře jsem to snášela a se svým výkonem jsem byla opravdu spokojená. V hlavě už se rodily další projekty a hlavně plán další rehabilitace, abych se dala úplně do pořádku.

O tom, jak jsem cvičila, jaké cviky jsem si vybrala a jak jsem postupovala, vám povím příště…