Vltava pod Prahou – nápad pro jeden den

Bývala doba, kdy se jezdilo na pramicích i kánoích z Prahy do Mělníka. Na dva dny téměř šedesát kilometrů po klidné vodě. Trojský kanál býval v té době dlouhou vorovou propustí, která si co do obtížnosti nezadala se současnou divokou vodou v Troji.

Vltava protéká pod Prahou kouzelnou krajinou, kde na jednom břehu nemáme daleko do Drahanské rokle a na druhém břehu se u Sedlce a Roztok vypíná nad řekou masiv Kozích hřbetů s historickými místy, jako je Levý Hradec. Řeka se směrem k Řeži a Chvatěrubům uzavírá do hlubokého údolí, v jejím okolí najdeme i malebné hospůdky navštěvované spíše cyklisty než vodáky. Teprve u Kralup nad Vltavou se údolí otevírá a řeka protéká kolem zámků Nelahozeves a Veltrusy. Tato historicky i architektonicky zajímavá místa sice také navštěvují poněkud jiné typy turistů, ale atraktivní jsou i pro vodáka. Prohlídka však zabere více času, než bychom si přáli, chceme-li doplout až do Mělníka.

Pod veltruským zámkem nedaleko kempu Obora najdeme na předposledním vltavském jezu u pravého břehu slalomový kanál. Je znám pod přízviskem „veltruský“, starají se však o něj vodáci z Kralup. Pokud máme štěstí a teče voda, je určitě zajímavý, ale raději pro zkušenější vodáky, dobře na tuto vodu vybavené. S otevřenou lodí bychom tady nemuseli uspět. Nezbude tedy nic jiného než jez přenést. Je to možné právě kolem slalomového kanálu. Jez, zvaný Miřejovice, patří svou konstrukcí také k technickým památkám. Mírný proud pod jezem, způsobený silou slalomového kanálu, záhy končí na klidné vodě, jen líně tekoucí k poslednímu vltavskému jezu ve Vraňanech. A právě tento poslední úsek je nejzajímavější. V minulosti zde byl pro velké lodě vybudován tzv. laterální plavební kanál. Nazývaný je také jako Vraňansko-hořínský plavební kanál, podle nedaleko ležících obcí. Kanál spojuje Vltavu s Labem, do kterého ústí nedaleko pod ústím samotné Vltavy v Mělníku. Délka kanálu je téměř stejná jako délka původního koryta řeky Vltavy. Na kanále, který je vyloženě netekoucí klidnou vodou, najdeme i zdymadlo, jež pomáhalo lodím překonat spádový rozdíl hladin.

Nyní, při velmi malém využití plavby po řece, a tím i po kanále, je dokonce možné spojit plavbu po řece s plavbou po kanále na zpáteční cestě. Pohodlně tak můžeme dojet autem i s lodí do Vraňan, splout odsud Vltavu do Mělníka, kousek si zapádlovat po Labi, odbočit vlevo do kanálu a celkem po asi dvaadvaceti kilometrech jsme zpět u svého vozu. Zajímavý nápad, nejen pro kánoe, ale například i pro jezerní kajaky.

Poslední jez na Vltavě je tedy ve Vraňanech, které leží nedaleko řeky na levém břehu. Lepší přístup k vodě je z břehu pravého od vesničky Dědibaby. Přijedeme přímo k jezu a pod ním řeka svižně teče. Její proud se sice rychle zpomalí, ale oproti jezy nadrženým hladinám to není žádná stojatá voda. Zprvu jsou na březích spíše louky, teprve ve druhé polovině, když mineme Lužec nad Vltavou, který vidíme s jeho výrazným kostelem na břehu levém, se přiblíží k řece lesy. Spíše háje listnatých stromů. V Lužci také funguje jeden z posledních přívozů na této části řeky. Plavební kanál je v této části již dále od vlastního koryta řeky a není na něj vidět. Vystoupit na břeh a ve stínu stromů si odpočinout je možné téměř kdekoliv. Dokonce se najdou i místa, kde si opečeme vuřty. Na táboření to však příliš není. Nakonec je to přece výlet na jeden den. Právě zde, pod Lužcem nad Vltavou, překonáme poslední vltavskou peřej. Samozřejmě se projeví jen nenápadným zhoupnutím lodě, nikoliv kameny a vlnami. Hodinku plavby pod Lužcem míjíme na pravém břehu Zálezlice a jak se objeví na tomtéž břehu dubové lesy u vody, je na opačném břehu asi kilometr daleko ves Vrbno. Odsud je to k soutoku s Labem necelá hodinka plavby.

Mělnický zámek je vidět už zdaleka. Z vody vypadá určitě jinak, než jak je obecně znám. Docela nenápadně se zprava připojí menší řeka. Je to Labe, které si, posíleno Vltavou, zachovává svůj název až ke svému ústí do moře u Hamburku. Jakmile smočíme pádla v Labi, hledáme první možnost k odbočení vlevo, kde ústí Vraňansko-hořínský laterální kanál.

Po něm už sice zpáteční plavba není tak vodácky zajímavá a ani okolí příliš nepřidá, ale zato dokážeme takto v jednom dni uzavřít kruh a mít v rukách dvaadvacet kilometrů plavby s pádlem v ruce.

K řece se dostaneme nejlépe autem z pravého břehu, kde je nedaleko jezu možné i zaparkovat. Ale doprava je možná i železnicí či autobusem, samozřejmě v případě, že máme loď nafukovací. Výhodou je skutečnost, že v tomto úseku je voda vždycky – i kdyby Lužnice či Otava byly vyschlé. Pravda, zřejmě se tento úsek nestane místem masových splutí. Právě proto tu na vodáka narazíte zřídka, a přitom rozdíl ve vodním terénu je oproti Lužnici v Plané či Vltavě v Boršově anebo Otavě v Písku zanedbatelný.