Nepříliš známý, a přitom pěkný úsek nabízí Jizera kousek za Prahou. Z Černého mostu do Benátek nad Jizerou je to pouhých 30 km, a to ještě po dálnici. Dvacetikilometrový úsek příjemně plynoucí řeky s dvojím přenášením je ideální pro jednodenní vyjížďku, ovšem budete-li mít chuť si splutí natáhnout na celý víkend, proč ne? Oficiální tábořiště sice na tomto úseku Jizery není, ale nějaký ten zapomenutý plácek na pár stanů si určitě najdete.
Informace o řece
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Popis toku
Zahájit pěkný vodácký den je nejlépe v Benátkách na levém břehu u silničního mostu, případně o dvě stě metrů níže u čističky. Před tím se ovšem vyplatí prohlídka zámku a zámeckého parku na kopci nad Jizerou. Jeho nejstarší část pochází z doby kolem roku 1525. Tehdejší majitel dražického panství, Fridrich z Donína, si nechal postavit nové reprezentativnější sídlo a opustil už nevyhovující dražický hrad (jehož zříceniny v nedaleké vsi rozhodně stojí také za zhlédnutí). V roce 1599 zakoupil panství včetně města a zámku císař Rudolf II. a umožnil tu dánskému astronomu Tychonu Brahe zřídit observatoř a setkat se s konkurentem Janem Keplerem. V letech 1844 –1847 působil jako učitel hudby v rodině Leopolda Thun-Hohensteina mladý Bedřich Smetana. Poslední majitel hrabě Kinský prodal v roce 1920 už v podstatě prázdný zámek městu. Dnes v něm sídlí městský úřad, v přízemí je soukromé muzeum hraček pana Jiřího Fialy.
Po vyplutí čeká za zatáčkou provalený jez, na jehož peřeji se pořádají také benátecké slalomy. Pod jezem následuje svižná plavba docela pěkným mělkým údolím, popadané stromy u břehů dodávají Jizeře zdání pralesní opuštěnosti, které ovšem trochu ruší nedaleká dálnice; tu nejde přeslechnout.
Zhruba po třech kilometrech se proud Jizery zbrzdí na nadržené vodě jezu Kačovský mlýn. Toto monstrum nezbývá než přenést po pravém břehu, naštěstí je tu alespoň takřka věčně otevřený kiosk, kde můžete zahnat žízeň a třeba se i trochu najíst. Pod jezem to zase docela teče, brzy podplouváme dálniční most a vplouváme do výrazně tišší krajiny. Přibývají vyloženě pěkná zákoutí, pádlovat téměř není třeba a plavbu nic neruší. Mezi Skorkovem a Sojovicemi nám nízko nad hlavou zabzučí dráty vysokého napětí, ale pak se údolí znovu zklidní.
Nad Káraným se ráz krajiny výrazně mění a z mělkého lučinatého údolí vstupuje Jizera mezi lesy. Tichou romantiku jen mírně kazí všudypřítomní chataři. Dva kilometry za Sojovicemi nám pak přehradí plavbu poslední jizerský jez – a pozor na něj! Je-li zcela sklopen (a tedy vlastně „není“), je možné po klidné hladině projet. Úplné sklopení jezu ovšem nejprve určitě prověříme prohlídkou ze břehu. I při malém rozdílu hladin se totiž pod tělesem jezu tvoří dlouhé tiché vývařiště. I když potom případný sjezd vypadá jednoduše, není to tak snadné a eventuální zaplavání je tu smrtelně nebezpečné, jak ostatně potvrzuje i pomníček na břehu!
Pod jezem nás k ústí do Labe čeká jen necelých pět kilometrů. Velké líné Labe pohltí nyní už také zklidněnou Jizeru a my máme dvě možnosti – skončit tady opatrným přejezdem Labe na levý břeh a asi dvě stě metrů proti proudu k toušeňskému přívozu, odkud to není daleko ani na vlak, nebo pokračovat až do Brandýsa nad Labem, což jsou další necelé čtyři kilometry.
Plavba po Labi už samozřejmě není vodácky tak zajímavá (pozor na parníky!), ale i tady si všímavé oko najde, na čem s radostí spočinout. Pravý břeh vroubí takřka nepřetržitě stulík žlutý, pěkná žlutě kvetoucí vodní rostlinka, zahlédnout můžete dokonce i ledňáčka říčního a osamělé stromy na břehu vybízejí k malému pikniku…
Rozhodnutí necháváme na vás. Poplujete-li až do Brandýsa, uhněte před jezem vpravo do plavební komory a na jejím levém břehu máte ideální příležitost k ukončení pěkného dne.
