Jihlava – jedna z našich nejdelších řek

Jihlava pramení na Vysočině severně od Javořice, místního nejvyššího vrcholu. Za velké vody je však splavná od Batelova, respektive raději od Dolní Cerekve. Úzké, místy zarostlé koryto budí dojem rozverného potoka. Jen pomalu se řečiště rozšiřuje a u Jihlavy je to už opravdová řeka.

Koryto je až sem nenápadné, je schované v remízkách a mělkých „zmolách“ krajiny, spád není velký, navíc je snižován jezy, a obtížnost řeky je vhodná i pro otevřené lodě. Rychlost plavby není příliš velká, vyčerpává nás sledování meandrů, občas nějaký ten strom či lávka. Šikovná posádka to zvládne, ale pro začátečníka to není.

Nad Jihlavou zaujme skála Zaječí skok, kde se objevují krátké peřejky. Jezem ve Starých horách začíná otevřené údolí v okolí Jihlavy. Od města je už vody víc a řeka je přehlednější, koryto je místy upraveno člověkem a samozřejmě pokračují jezy. Jen některé jsou sjízdné, všechny předem dobře prohlédneme. A že jich je požehnaně! Koryto Jihlavy je totiž docela zaříznuté do krajiny a pokud by nebylo jezů, byl by spád řeky rozhodně slušný.

V Lukách na Jihlavou můžeme zastavit na prohlídku kláštera, odtud se údolí opět trochu uzavře a kolem Horní Smrčné a vsi Bransouze protéká Jihlava krásným údolím, které se otevírá až před Třebíčí. Horní tok až k Jihlavě bude mít vodu jen na jaře, ale od Jihlavy je to k Třebíči víkend jak vyšitý.

Pod Třebíčí ještě 7 km do Vladislavi a vplouváme na vzdutí Dalešické nádrže. Ta, protože je základem pro přečerpávačku, hodně upravuje výšku hladiny, takže se může stát, že se vzdutí posune o plus minus 2 km. Samozřejmě se dá plout i po přehradním jezeru, krajinově je to stále krásný kus přírody, i když skála Wilsonka je teď těsně nad vodou, a nikoliv na vysokém ostrohu. Ovšem přenášet hráz bych nechtěl.

Stejně tak ani hráz pod Mohelnem. Opravdu je lepší si prožít horní tok nad vzdutím Dalešic a na dolní tok pod Mohelnem se vrátit v době vypouštění vody z tohoto vodního díla, což je několikrát v roce. Pro splutí tohoto úseku stačí i nižší vodní stav, než je při vypouštění vody, ale pak je to místy drncání s lodí o kameny, proto je lepší využít přehradní vody a svézt se na ní. Samotný pohled na vypouštění pod hrází je impozantní, protože voda vytéká z hráze jehlovými uzávěry mohutným gejzírem vodní tříště, který dopadá až několik desítek metrů pod hrází.

Pokud začneme pod hrází, čeká nás k mohelenskému mostu jeden sjízdný jez. Většinou však vodáci začínají právě na tábořišti u tohoto mostu. Plavba do Ivančic je otázkou jednoho dne. Relativně krátký úsek do Hrubšic je překrásně zaříznutý do širokého skalního údolí a objevují se tu pěkné peřeje, které mohou místy otevřené lodě zalévat. Řeka teče příjemně s kopce, občas se musíme vyhnout kamenům a jedna zatáčka překvapí i zkušenější plavce.

Po prvních úspěšných proplutích peřejemi se objeví další jez, opatrně sjízdný vlevo nebo vpravo, je šikmý a je jen otázkou, jestli je na něm dost vody. Pod jezem je proud stále rychlý a brzy nás donese mezi skalními útvary, které se sklánějí nad řekou, k nízké lávce s kioskem na pravém břehu.

Jsme pod zříceninou hradu Templštejn, která z řeky není vidět. Odsud se řeka uklidňuje a k rozvalenému jezu u Hrubšic se neobjevují vlnky, které by loď ohrozily. Někdo jez sjíždí, ale je skoro lepší ho přenést.

Další rychlá plavba končí na jezu v Letkovicích, otevřené lodě raději přeneseme vlevo. Můžeme tu i končit, obvykle ale pokračujeme ještě asi dva kilometry do Ivančic, kde je velká louka na usušení věcí a sbalení plavidel, pokud máme nafukovací.