Vodácký dobrodruh Miroslav Dušek: putování k řece hrochů

Obtížné splutí řeky Godžeb na raftu bylo pouze prostředkem, jak se dostat do blízkosti původního kmene Surmů. Ve filmu přicházíte do dění tzv. za pět minut dvanáct, kdy to vypadá, že kmen bude brzy násilně vystěhován. Víte, jak to vypadá se Surmy teď?

Situace v oblasti je stále velmi napjatá. Vládní jednotky se snaží za každou cenu zdecimovat a vytlačit původní obyvatelstvo kvůli půdě a nerostnému bohatství. Zakazují jim jejich tradice a nutí je přizpůsobit se. Kmenoví bojovníci se bouří, neváhají proti nim použít zbraně. Ve většině případů končí střety tragicky. Bohužel větší ztráty jsou na straně domorodého obyvatelstva, navzdory tomu, že partyzánský způsob boje, znalosti domácího terénu a odvaha bojovníků jsou v bojích mimořádně efektivní. Surmové jsou velmi svébytný národ a v této napjaté době jsou schopni všeho. Nemají totiž už co ztratit – bojují o svojí zemi, tradice, identitu i celý svůj život.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Čím vás řeka Godžeb lákala?

To byla láska na první pohled, už když jsem viděl její soutok s řekou Omo v době expedice Omo 2005. Panenská příroda okolo vytvářela překrásnou scenérii. Už tehdy jsem si řekl, že by bylo dobré pokusit se ji sjet. V roce 2007 jsme se pak s československým týmem vydali sjet řeku Dyntchiya, také pravý přítok řeky Omo (pozn.red. z této cesty vznikl film českého dokumentaristy a kameramana Petra Kašpara pod názvem Hliněná řeka, který je hostem premiéry Expediční kamery v Aeru) A opět jsem stál u břehů řeky Godžeb a opět uvažoval, jestli přece jennesjedeme radši ji.Ale byla to tak náročná expedice, že jsem měl afrických řek dost a přišly jiné projekty.

Co vás tedy přimělo se na Godžeb vrátit?

Postupem času se mi začaly vracet vzpomínky na Afriku a já neodolal. Svolal se tým, padlo jedno, dvě piva nad mapami a zanedlouho jsme seděli v letadle.  Jen náš raft pojmenovaný Modrý Hroch, Mroch, bohužel do Afriky nedoletěl. Byl ze mě rázem kapitán bez lodi, ale nevzdali jsme se. Vyrazili jsme k řece džípem řece a pořádně jsme ji prochodili. Bylo to potřetí, kdy jsem stál u břehů Gojeb. Bezmocný, smutný a zklamaný. Až v roce 2012 – na počtvrté –  jsme konečně seděli na našem Mrochovi a jeli vstříc dobrodružství.

Jakou má řeka obtížnost?

Obtížnost v případě této řeky je velmi specifický pojem. Její technická obtížnost se pohybuje v rozmezí WW III-IV  s dvěma nesjízdnými úseky. Ale vzhledem k přostředí afrického deštného pralesa a rizikům souvisejícími s touto skutečností, vzdálenosti od civilizace a neexistujícím záchranným složkám, je sjezd hodnocený jako extrémní.

Velké nebezpečí pro vás znamenali hroši, kteří jsou známí jako vynikající plavci. Jaké to bylo proplouvat územím hrochů?

Hroch je africký zabiják číslo jedna. Jediný a krutý král řeky. Před jeho útokem neexistuje obrana. Svého protivníka dokáže roztrhat zuby podobnými klům, které jsou dlouhé až 50 centimetrů a ostré jako břitva. Oběť také někdy nekompromisně rozdupe svým tří a půl tunovým tělem. Ve vodě nemá nejmenší šanci ani velký krokodýl. Dlouho jsme si mysleli, že hroch jen plave. On se přitom odráží ode dna řeky. Snažili jsme se držet v hlavním proudu řeky a tvářit se přitom jako děti se sklopeným zrakem, jdoucí poprvé do školy. Někdy to ale nešlo. Voda skoro stála a hroších rodin bylo na malém místě příliš. Měli jsme štěstí – pokud by se jen jeden z nich rozhodl zaútočit na náš raft, naše šance na přežití by rázem byla minimální.

Jak jste byli na hrochy i další divoká zvířata připravení v noci?

Řeka Godžeb a její okolí je jejich domov, jen si chrání svoje teritorium, my jsme tam byli jen na krátké návštěvě. Mnoho z těch hrochů člověka ještě nikdy nespatřilo, také na nás hleděli jako na zjevení. Zato hroši v okolí řeky Omo byli daleko zkušenější a agresivnější. Když jsme museli bivakovat na soutoku, hrochům se to nelíbilo, tak jsme je celou noc museli odhánět pádly. Naší jedinou obranou byl oheň, rámus, odvaha, kameny a pádla. To samé jsme ostatně používali i při střetu s jinými nepřívětivětivými obyvateli lesa.

Dobrodružství na raftu skončilo tam, kde se vlévá Godžeb do řeky Omo a kde je rozestavěná přehrada.  Jaké to bylo setkat se s moderní civilizací v této podobě po dlouhém pobytu v divoké přírodě?

Krásné dny na řece jsme si velmi užívali. Dva dni po soutoku řeky Omo a Godžeb přišel návrat do civilizace. Pro mě to byl takový zvláštní „smutek vítězů“,  o kterém zpívá Elán. Na jedné straně jsem byl šťastný, že se mi splnil sen, na druhé straně jsem zase o jeden cíl přišel.

Už na řece Omo jste se rozdělili, do teritoria Surmů pokračovala jen dvojice Paľo Barabáš a Ivan Bulík. Co předcházelo tomuto rozhodnutí?

Rozhodli jsme se tak kvůli velmi napjaté situaci na kmenovém území. Jen pár hodin před naším příchodem Surmové zastřelili člena armádních složek. Všech pět účastníků by mělo minimální šanci proniknout do komunity Surmů a zdokumentovat jejich život, bylo by to příliš nebezpečné.

Miroslav Dušek je zkušený průvodce canyoningu a raftingu, který vede agenturu CANRAFT, ale také dobrodruh, který se aktivně věnuje raftingu, kayakingu, skialpinismu a horolezectví. Má za sebou přechody více než stovky kaňonů po celém světě, účastnil se mnoha expedic do Afriky. V roce 2010 se mu podařilo splnit si sen a prošel jeden z nejobtížnějších kaňonů světa Trou d´Fer na ostrově Reunion.