V první polovině dubna jsme ve skupině 12 vodáků podnikli zajímavou týdenní akci v severním Rumunsku. Šlo vlastně o náhradu „Ruských Sibiřských výletů“ v podmínkách střední Evropy.
S plnou horskou a vodáckou výstrojí jsme během tří dnů přešli hřeben pohoří Maramureș a sestoupili k pramenům řeky Vaser při hranici s Ukrajinou. Samotné splutí řeky nám pak trvalo další tři dny, končili jsme u ústí Vaseru do řeky Vișeu. Zbylý (rezervní) čas jsme využili na splutí kaňonu řeky Lăpuş.
Naše partička pracovala po dvojicích, každá dvojice si vyrobila jakési „kolo-sáňky“ a na nich táhla/vezla všechny svoje krámy… Nebylo úplně jasné, jaké budou sněhové a vodní podmínky a jak dlouho půjdeme sněhem či údolím podél řeky dolů, než dojdeme k vhodnému místu pro vyplutí.
Přechod hor
První část výpravy sestává z horského přechodu, který vede z městečka Băile Borșa v údolí řeky Tâșla přes pohoří Maramureș do Comanu, téměř poslední vlakové zastávky na lesní železnici na horním toku Vaseru. Vaser zde vzniká soutokem malého a velkého Comanu, které pramení mezi horami Jupania (1853 m) a Comanu (1724 m) na rumunsko-ukrajinské hranici.
První den z Băile Borșa (1100 m) ujdeme deset kilometrů do sedla Lucăciasa (1640 m), kde stojí stejnojmenná renovovaná dřevěná turistická útulna. Útulna je bez kamen, takže vlastní vařiče jsou nutné a její okolí je kompletně pod sněhem, bez dřeva a tekoucí vody.
Z útulny brzy ráno „na lehko“ vyrážíme vstříc nejvyššímu bodu našeho přechodu – na horu Toroiga (1930 m), která je skrz naskrz prošpikována šachtami po těžbě. Jdeme po zmrzlém sněhu a s čelovkami ještě za tmy. Na samotném vrcholu nás zastihne východ slunce a panoramata karpatských hřebenů se nám pod nohami rozprostírají do všech stran. Po sestupu z vrcholu zpět do útulny nás čeká dalších asi 3,5 kilometru do salaše Lucaciasa Moisenilor (1509 m).
Salaš stojící nad hranicí lesa sice nemá kompletní střechu a je ještě brzké odpoledne, ale i tak zde přespíme. Krátkou idylku střídá tvrdá práce, kdy musíme vyházet sníh a vyhrabat dřevo, abychom si mohli na otevřeném ohni uvnitř salaše uvařit.
Třetí den startujeme brzy ráno, dokud je sníh aspoň trochu namrzlý. Jdeme „na zdař Bůh“ podle buzoly přímo do pobočného údolí. Do večera chceme sestoupit do údolí Vaseru k zastávce úzkokolejky Comanu (950 m), tady přespat a dále plout na lodích. Je slunečno, sníh mohutně taje a malé horské bystřiny se plní vodou. Je nám jasné, že voda bude. Spíš se obáváme, aby jí nebylo hodně.
Naše průměrná rychlost se pohybuje jen okolo 1,5 kilometru za hodinu. V nejprudším klesání musíme vozíky spouštět na laně a táhnout je korytem potoka do hlavního údolí a poté po vlakových kolejích do zastávky Comanu, kam po desetikilometrovém pochodu přicházíme v pět hodin odpoledne.
Před pádem komunismu zde stálá vojenská posádka po celý rok hlídala hranice, nyní v zimě jsou hájenka, kasárna i vlaková zastávka zcela opuštěné, jaro teprve začíná.
Jde se na vodu
Vody je dost, do rána sice trochu klesla, ale to nám nevadí, protože Vaser je zde úzký, klikatý potok se slušným spádem a v korytě leží mnoho stromů.
Po přechodu jsme znavení, takže na řeku nastupujeme až v poledne. Následkem toho za celý den splujeme jen šest a půl kilometru řeky. Kvůli stromům musíme často zastavovat, prohlížet a přenášet. Ještě před noclehem u nádraží Măcârlău obnášíme stejnojmennou bývalou přehradu z roku 1890, jež dříve sloužila pro voraře, nyní je zanesena, ale hráz ještě stojí.
Druhý den plavby máme v plánu doplout do Paltinu, kde běžně končívá turistický vláček, který ráno vyjíždí z Vișeu de Sus. Po vodě to máme 15 kilometrů, plus pěší odskok ke kyselce Šuligu.
Vaser přibírá mnoho přítoků a zvyšuje svou sílu, přibývá taky umělých stupňů. Zhruba čtvrtina z nich je blokována kládami a jsou vidět až na poslední chvíli. Bojíme se jich, a tak dopřeu prohlížíme (když to stihneme). Vzhledem ke spádu a množství vody se nad stupni netvoří žádné vzdutí (olej) a ani větší vracáky tu moc nejsou, takže kolikrát zastavujeme hodně na „kryv“.
V poledne zastavujeme poblíž malé stanice Faina a jdeme na hodinový výšlap do pobočného údolí k vyvěračce kyselky s honosným názvem „Baile Šuligu“. Z dřívějších lázní – altánku, nezbylo nic, pramen ale stále vytéká a tvoří v okolí travertinové usazeniny.
Během další plavby Vaser přibírá výrazný přítok od ukrajinské hranice Ştevioara, začíná brutálně pršet a taky se projevuje odpolední tání. Průtok silně stoupá a z řeky se stává nebezpečné „splachovadlo“. Nejtěžší úsek v oblasti vlakových tunelů prohlížíme z kolejí a splouváme či přenášíme v poměru 50:50.
