Vodácká výprava za divokými řekami Kyrgyzstánu

Výpravu do Kyrgyzstánu, dlouho opomíjené země, která je v současné době díky snadné dostupnosti víc a víc populární, jsme s ním chtěli udělat v české skupině. Naneštěstí jakmile zaznělo „tak teda koupíme ty letenky“, zbyli jsme dva – já a Ondra.

Ondru asi není třeba složitě představovat – po tom, co se vrátil ze studií v Rusku, zapsal se do myslí vodáků několika odvážnými činy. Naštěstí se nedávno přistěhoval do Podkrkonoší a měli jsme šanci hodně se sjezdit. A nakonec zachránil i naši výpravu – má totiž ze svého pobytu v Rusku ty nejlepší kontakty. Expedice ve dvou by byla nesmysl, ale telefonát Tomassovi dal rychle novou naději, s Egorem totiž pořádali výpravu s velmi podobným plánem, a protože Ondru dobře znali, věřili mu, že ani já je v týmu nezklamu a oba nás do skupiny přijali.

Můj cíl na téhle výpravě byl jasný – odnést si co nejvíc zkušeností a zážitků a okoukat, jak to dělají světoběžníci, ostřílení nejtěžšími peřejemi na světě.

Po klasických peripetiích na letištích jsem se nějakým zázrakem i s lodí dostal do Biškéku – komunistického města, vybudovaného pro národ, který města nezná. Ano, kočovná povaha Kyrgyzů je zřejmá všude. Padesátihlavá stáda koní na čtyřproudové dálnici nebo jurta v proluce mezi paneláky je tu zkrátka normálka.

Do Biškéku se brzy začali slétávat další členové týmu – Daniel, tovární jezdec Exo kayaks, Joe, bývalý mariňák, několik potrhlých Skotů (kteří se později ukázali jako skvělí přátelé), Moritz, Alona, a konečně dvojka – Egor a Tomass.

Po navázání na tři všehoschopné Mitsubishi Delica 4WD se přesouváme podél bývalé hedvábné stezky na první řeku – tou je Chuy – trojkočtyřka s průtokem zhruba sta kubíků. Sedáme na ni další den ráno, zvykáme si na rychlost vody a taky se ve skupině pořádně oťukáváme. Jednodenní řeka teče nádhernou stepí, bohužel podél silnice, od které se oddělí až v závěrečném kaňonu, kde se do ní také vlévá Chong-Kemin, náš další cíl.

Chong-Kemin teče údolím alpského rázu podél hranice s Kazachstánem. Sedáme na vodu v místě, kde se údolí otevírá do menší pánve s výhledy na ledovce, odkud řeka pramení. Průtok do třiceti kubíků se postupně, jak řekou tři dny sjíždíme, zvedá až na nějakých osmdesát. První kaňon je hodinová záležitost, následovaná třiceti kilometry nádherné krajiny.

Druhý už je větší legrace – vypasené válce a technické přejezdy, téměř všechno na oči. Tomass ráno mluvil o prohlídce nejtěžších peřejí. Prvního místa ve skupině se ale ujímá Ondra. „To je dobrý, dokud ho Tomass nechá vést, nic nám nehrozí“. Opak byl pravdou. Po dvoukilometrové šťavnaté pětce „na oči“ ve vracáku sotva popadám dech. „To jsem chtěl prohlížet,“, říká Tomass. Já jsem nakonec rád, že jsme to projeli takříkajíc durch. Kdybych to viděl ze břehu, možná bych vyměkl. Dál nás čekala ještě asi tři podobná místa a úsek, který Tomass nazval „Dál už jeďte klidně každý sám, žádné další peřeje“. Asi tušíte, co si představit, když Rus řekne „žádné další peřeje“.

Ráno opakujeme druhou soutěsku v mnohem méně vypjatém duchu. Třetí je stejně obtížná, jen je do peřejí málo vidět, a hned ta úvodní je přenáška (podle stavu vody): uprostřed v rychlém jazyku leží pyramida, o kterou se masy vody impozantně drtí. Následuje několik peřejí typu Iselkatarakt, postupné vyklidnění a asi desetikilometrový fun-run, kde naše pouť po řece končí. Vysedačka je u druhého vojenského stanoviště se závorou, míněno po proudu.

Po těchhle úvodních řekách následuje přejezd na Naryny – legendární řeky této země. Jelikož opouštíme severní svahy pohoří Ťan-Šan a chystáme se do mnohem méně obydlené (nebo také vůbec neobydlené) části na jih od průsmyku Dolon-Ašúsu, dokupujeme potraviny (vodku) a protože jsme docela vyčerpaní a přejezd zabere celý den, volíme k přespání malebnou pláž u jezera Issykkol. Další den jedeme neuvěřitelně suchou krajinou na soutok malého a velkého Narynu a rozbíjíme tu tábor – sem budeme z obou přítoků za pár dní slavně připlouvat.

Oba Naryny mají soutěsky. My volíme jako první Kichi Naryn, tedy malý. Pár peřejí s podemletými protistěnami a velké vlny jsou jen slabou ochutnávkou toho, co se na nás chystá. Jako jeden z mála přenáším Bridge Minus One, peřej, kde se sto kubíků zavře do tří metrů a jen těžko uhlídáte, aby vás balíky šedé vody nepřežvýkaly. Ovšem kdybych věděl, co mě čeká v kaňonu, asi bych to klidně jel pozadu a bez pádla. Bridge Rapid, neboli peřej pod mostem, je dnes obtížná – stav vody uzavírá ideální stopu, znesnadňuje orientaci v nájezdu a z pravého kanálu dělá masomlýnek. Naštěstí je na hraně nejhorší části vracák – z něj přenáším stěžejní část a koukám, jak Moritz plave v pravém kanálu. Když vidím, jak dlouho voda mlela jeho loď, tak mu večer pogratuluju k druhým narozeninám. Zbytek skupiny (Já, Erik, Alona, Tom a Joe) následuje Egora kaňonem – prohlížet nejde. Naštěstí. Výhoda stokubíkových válců v místě, kde je řeka široká pouhých osm metrů, je, že vás protlačí spodem ještě dřív, než stačíte opustit kajak. Plavat tu není jednou z možností. Další peřeje jsou technické a není do nich vidět. Večer půlka party zamyšleně civí do ohně a Tomass se směje pod fousy – ví, co nás čeká v dalších dnech.

Další řeka, Velký Naryn, na nic nečeká. Za první zatáčkou se sevře, jedna nebo dvě drsnější peřeje, a musíte ven z lodí. Není to sice poznat, ale na konci třetí peřeje následuje pětimetrový skok do kotle, kde je vývařiště snad dvacet metrů. Přenáška je náročná, levý břeh je strmý a skalnatý, bez házeček to nejde. Kromě Tomasse a Egora všichni nesou až pod následující peřej Pět zákrut. V každé zákrutě je skok s velkým válcem a podemletou skálou. Myslím, že ani naší vedoucí dvojici se do toho nechce, jen jsou líní absolvovat příšernou přenášku, a tak to risknou.

Zbytek kaňonu jedeme v našem dobře známém ruském tempu, i když ani tady není nic zvláštního peřej WW IV+. Naštěstí nám zlepšuje náladu tréning kickflipů na velkých vlnách.

Na nasedačku na Velký kaňon Narynu dojíždíme v noci po cestě, kde jsou díry, které by naše auta hravě spolkly. Taky krajina se změnila, přes průsmyk na Ala-buga vede (ne)cesta slepencovým pouštním pohořím. Jsme odpočatí, a tak ještě děláme výborné šašliky z „baraniny“ a sledujeme chuchvalce komárů, které na nás útočí, jakmile zhasneme lampičky, na které útočili předtím. Díky tomu jsem spal dohromady tak půl hodiny. Nasedačka je na pravostranném přítoku Narynu, na jediném mostě, kam se dá se čtyřkolkami dostat.

Jedeme hnědou „smectou“. Po asi deseti kilometrech ochutnávek (řeka má asi 500 kubíků, a tak si na svůj průtokový rekord zvykám s otevřenou pusou a vykulenýma očima) přichází velká peřej. Splaz, který po půl kilometru pětky zvolňuje na WW IV, kam až oko vidí. Nabízí se několik stop, všechny je těžké trefit, ale nakonec všichni zdárně sjíždějí. Po patnácti kilometrech obřích vln a jeskyní v podemletých stěnách přijíždíme k začátku kaňonů. Nesení už nepřipadá v úvahu a hned vstupenka je uzoučký průjezd mezi dvěma žumpami – někdo trefuje, kdo ne, je propasírovaný spodem. Poslední možná prohlídka je z půl kilometru vysoké skály nad hrdlem druhého kaňonu, odkud je vidět asi 300 m řeky. „A takhle to je tak dalších deset, patnáct kiláků, kluci“ upřesňuje Tomass. Tak jo.

Řeka se na dvou místech stéká do asi pětimetrové šíře a věřte mi, karfioly a víry tu jsou schopné spolykat i hrozen creekovek; jediná obrana je rychlost, a tak makám jako blázen. Okolí je neuvěřitelné. Žluté, naprosto suché skály, poušť, a v ní ledovcová řeka – naprosto paradoxní místo, kde samota a odříznutost od světa doléhá neúprosnou tíží a zároveň oslňuje nevídanou krásou okolí.

Kaňon jako by byl nekonečný, tolik zákrut, a žádná z nich neodhalí otevřenou krajinu, na tu si musíte počkat, až se protlačíte ohromnou žumpou, kterou uvidíte na poslední chvíli – z horizontu poslední peřeje, ale to už je na zastavení pozdě. No co, stejně nejde obnést. Tomass čeká dole a uznale hodnotí vývrtky a piruety, které ve vírech vykrucujeme. Poslední úsek ohlašuje jasné znamení – příšerně silný protivítr, který nekončí až do vysedačky. A ta ještě není úplně blízko. Jedeme totiž trojdenní úsek v jednom dni (80 km).

Egor je k neutahání – proti větru cvičí rovinky. Já, Ondra a Dan se rozhodneme mu to nedarovat, nejdřív utavíme Egora, potom Dana a s Ondrou si to šťastní rozdáváme až v posledních peřejích před vysedacím mostem. Takovou euforii z dokončení řeky jsem snad v životě nezažil – aby ne, kvalitní divoká voda, krajina, kterou uvidíte málokde na světě, a to všechno z lodi, v nejlepší společnosti, a navíc skvělý sportovní výkon, víc si přát ani nelze.

Čeká nás už jen přejezd na Kekemeren, a protože nejbližší cestu blokuje sesuv, volíme dlouhý přejezd přes jezero Song-kul. Celý den v autě se Egor rozhodne zkrátit hned snídaní – smaží totiž neobyčejné lívance, a tak si cestu připomínáme až další den ráno z fotek těch, kteří si při požírání lívance zapomněli v ruce foťák.

Večírek odnesli Angličani – zatímco se mi technická čistá „menší“ řeka jede skvěle, Joe plave a jeho loď se láme o kámen. Alby si nechává najet nejtěžší peřej ode mě, něco na mě křičí, nevím co, a pak to nasmaží do obřího válce. Do třetice Adamovi uplave pádlo, a když dostane levé, okamžitě se práskne v peřeji, kterou Egor odpádloval rukama.

Druhý den jsou proto kluci opatrní, řeka v horním úseku je techničtější, ale pořád zábavná. Jedeme každý den asi 40 km – od soutoku několika menších řek v horské pánvi až po první velkou vesnici se dá řeka jezdit v podstatě kdekoli.

Výprava uběhla jako voda, a po závěrečném, sice zábavném, ale mírně unaveném večeru v Biškéku většina kluků odlítá. Loučení je rozpačité a ne úplně lehké. Přeci jen, společná cesta a parťáctví v dobrodružství nás stmelilo víc, než jsme si na začátku mysleli.

Musím říct, že tahle výprava mi hodně dala – jak jezdecky, tak lidsky, ale pro mě to je často totéž. Ruští kajakáři nejsou jen potřeštění bojaři, jsou to kluci úžasně vyježdění a nabití energií a je celkově škoda, že kajaking je tak euroamerický – myslím, že my, alpští odchovanci, se máme v Asii hodně, ale opravdu hodně co naučit.