V Rumunsku jsme sice byli již v roce 2013, ale je to země veliká, hor a řek má na několik výprav a my nyní míříme na její opačný konec, na sever do Východních Karpat.
Pro mě je to návrat do minulého století – po řekách, které máme v plánu, jsem pádloval již v roce 1985.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Na rozhýbání ztuhlých koster a pro dodržení povinné pauzy šoférů nasedáme v maďarském Sajópetri na řeku Sajó. Ano, správně, ze Slovenska přitéká pod názvem Slaná. Pod chatrným mostem v řece široké 20 až 30 m protéká docela dost vody. Plavba rychle ubíhá, Sajó teče svižným proudem mezi vysokými břehy. Asi po pěti kilometrech zastavujeme u pravého břehu, posvačíme a jdeme si prohlédnout hrad Ónodi. Dál v řece se objevují štěrkové lavice a písečné pláže. Sajó příjemně překvapila. Končíme na levém břehu asi kilometr za druhým přívozem.
Již za tmy překračujeme rumunskou hranici a brzy ráno po přenocování na louce u Copalnicu vyplouváme po řece Lápus vstříc dlouhému kaňonu. Řeka moc vody nemá, po dešti je kalná a na březích je spousta odpadků. Na štěrkových lavicích občas drhneme, údolí se ale rychle sevře a my užším korytem proplouváme pod strmými vysokými stráněmi porostlými svěže zelenými buky. Občas mezi nimi vykoukne šedočerná vápencová skála. Po pěkné balvanité peřeji se údolí zase rozevře. Až za mostem proplouváme mezi skalami další peřeje prokládané klidnějšími úseky. Průjezd je třeba dobře volit mezi balvany a v nájezdu se vyhnout mělčinám. Za dalším mostem je opět klidnější úsek s mělčinami, ale zanedlouho se Lápus opět zúží a až do konce plavby splouváme lehké peřeje. Končíme a spíme na levém břehu u jezírek.
Následující den přejíždíme přes Baia Mare do údolí řeky Viseu. Plánované řeky Mara a Iza jsou bez vody. Viseu sbírající vodu v dlouhém údolí má ale vody dostatek, a tak nasedáme u mostu v Leordina. Řeka teče rychle táhlými zatáčkami širokým údolím vroubeným krásnými horami. Břehy jsou ale opět bohužel zdobené tunami odpadků, ostatně jako tady všude. Zanedlouho zprava průtok zdvojnásobí Ruscova a my si užíváme pěknou vodnatku. Za vsí Petrova mizí silnice doleva za kopec a my vplouváme do sevřenějšího hlubokého údolí. Za mostem si užíváme dlouhou trojkovou peřej. Končíme pod mostem na dohled od soutoku s Tisou, která tvoří rumunsko-ukrajinskou hranici. Přejíždíme do údolí Ruscova, pak podél řeky Rica a táboříme v opuštěném údolí nad soutokem horských říček.
Ráno slunce rychle rozpustí údolní mlhu a je opět krásně a teplo. Startujeme pod nesjízdným kolmým stupněm na začátku vsi. Rica má krásnou čistou vodu, balvanité koryto široké 6–8 m se nespočetnými přítoky rozšiřuje až na 20. Řeka je jedna dlouhá dvojková peřej. Na soutoku s Repedeou naložíme lodě a vyjíždíme rozbitou cestou až ke skalnatým stupňům, pod kterými dáváme lodě na vodu. Dál je cesta nesjízdná. Repedea sype dolů nepřetržitou trojkovou peřejí. Jedeme spořádaně za sebou, řeka není úplně přehledná a těsně před koncem ještě skáčeme vysoký stupeň s dopadem do balvanů. Někdo méně, někdo více tvrdě. Na soutoku jsme po čtyřech kilometrech za 35 minut. Pokračujeme po Ruscově, je to již docela mohutná řeka a nad soutokem někoho překvapí řada skalnatých prahů. Sportovní plavba až do konce. Od soutoku s Viseu už to známe, jen končíme dřív, ještě než odbočí silnice. Se soumrakem přiletěly čarodějnice…
Další den vyjíždíme ještě výše proti proudu. Tisla je bohužel bez vody, a tak nasedáme na konci města Borsa. Ještě než vyplujeme, zastavují u nás místní a upozorňují na nějakou překážku. Vyplouváme po skupinách a včas zastavujeme nad velkou rourou ležící napříč v prudkém proudu a bezpečně přenášíme. Viseu rychle uhání pěkným spádem, místy jsou v řečišti skalní žebra vytvářející šikmé vlny nebo i válečky. Několik peřejí je těžších (WW III), vše je ale v pohodě sjízdné. Občas přejíždíme proud, na některých prazích je mělko. Za dvě a půl hodiny zdoláme 18 km. Navážeme a pokračujeme na průsmyk Prislop, ze kterého následující den vyrážíme do hor na okruh přes Vf. Gargalau vysoký 2159 m. Ještě večer se přesuneme ke stanici lesní železnice ve Viseu de Sus. Spíme v proluce mezi zahradami mezi složenými betonovými rourami. Drsnější povahy nestaví stan, ale zalezou si na noc do trubky.
Dnes jsme si přivstali, v devět nám to jede. K vláčku nám po objednávce ještě z Česka připojili dva vagóny navíc – osobní a pak nákladní na lodě, který beze zbytku zaplníme. Mašinka zapíská a vyrazí v oblacích dýmu a páry závratnou rychlostí do krásného údolí řeky Vaser. Jízda dlouhá 22 km se dvěma přestávkami (dočerpání vody, promazání stroje a doplnění dříví) nám trvá asi dvě hodiny. Je to asi jediná možnost, jak se sem s lodí dostat, pokud nemáte pořádné auto do terénu, cesta je jen pro dřevaře. Voda trochu opadla, je ale čistá a hlavně bez odpadků. Vaser je široký zpočátku 8–12 m a pospíchá ve velkém spádu lehkými peřejemi. Na začátku zdoláváme několik kolmých stupňů, vývary ale za tohoto stavu téměř nedrží. Plujeme úzkým hlubokým zalesněným údolím, které se občas ještě více sevře mezi kolmými skalami vystupujícími přímo z vody. Řeka postupně mohutní a v závěru nám ještě připraví výživnou balvanitou peřej s velkým spádem sjízdnou vpravo. Vracíme se na Prislop a sjíždíme do údolí řeky Bistrita Aurie. Zastavujeme na našem nejhezčím tábořišti, v lese na louce přímo u řeky.
Bistrita Aurie je krásná horská říčka, která se větví a probíjí nádherným údolím. Několikrát ale přenášíme zátarasy z padlých smrků. Cáká na nás osvěžující průzračná a ledová voda. Přes velký spád není obtížná, jen je na vše méně času. Postupně mohutní a plavbu zpestří několik výraznějších peřejí. Plánované přítoky Cirlibaba a Tibau jsou bohužel bez vody. Končíme asi pět kilometrů pod prvně jmenovanou. Počasí nám stále přeje, a tak můžeme i trochu usušit neoprény. Vyjíždíme údolím řeky Neagra Sarului nekonečnou rozbitou cestou do hor až k opuštěnému sirnému lomu. Druhý den dopoledne využijeme k výšlapu na vrchol Vf. Ratitis nebo k obhlídce fotogenického lomu. V podvečer splujeme poslední tři kilometry řeky k soutoku s Bistritou a asi 18 km po mohutné Bistritě, kde zvládneme i praktické cvičení v záchraně materiálu na jezu u vorové propusti.
I další den plujeme po Bistritě, je to mohutná vodnatá řeka s rychlým proudem a občasnými peřejemi, které jsou obtížné jen vlnami, v hlubokém zalesněném údolí. Jezdí se údajně i v létě a na více dní. Asi po 20 km zdoláváme peřej ne nepodobnou Stvořidlům za velké vody. Končíme u pramene po dalších 10 km.
Přejíždíme na naši poslední divokou řeku, Somesul Mare, táboříme v opuštěném lomu, kde se odehraje i náš poslední večírek. Ani jsem si nevšiml, že jsem šel spát. Ráno si v trávě najdu pošlapanou kšiltovku a můžeme jet. V řece teče čistá voda, zdá se, že jí bude málo, ale opak je pravdou. Přítoky Rebra a Comarnic ale už mají vody málo. Somesul Mare uhání kamenitým až balvanitým korytem pěkným spádem a vytváří nepřetržité peřeje. Na dvou kolmých stupních lovíme i plaváčky. Důstojné rozloučení s rumunskými řekami. Rychle společné foto a vydáváme se na dlouhý přesun někam k Ostřihomi.
V autobuse, jak kdosi trefně poznamenal, panuje pachová nepohoda. Není divu, je dvanáctý a poslední den naší výpravy. Loučíme se splutím veletoku Dunaj mezi Ostřihomí a začátkem ostrova pod Višegrádem. Rychlost proudu je znatelná na bójích označujících plavební dráhu. Však nákladní loď, kterou potkáváme, se probíjí proti proudu ze všech sil. Dva tisíce kubíků, kdo z vás to má? Divokou vodu tu ale nehledejte, Dunaj zde opouští malebné údolí, které stojí za to navštívit.
Vše ale musí jednou skončit. Tak zase někdy příště…
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Jistota na každém kroku.
Jistota na každém kroku.
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
