Rozhodl jsem se na místo poděkování za Vaše vodácké zprávy v časopise HYDRO, sám přispět „trochou do mlýna“, formou reportáže z naší cesty do Bosny a Chorvatska a budu rád, když Vám informace poslouží.
Ahoj vodáci, čtenáři časopisu HYDRO,
že jsou balkánské řeky mezi česko-slovenskými vodáky oblíbené je „jasná zpráva“ a proto jsme také hledali inspiraci pro naši „Bosensko – chorvatskou“ vodáckou výpravu jak v Hydru, tak i na internetu.
Prapůvodně měla být našim cílem zakarpatská Ukrajina, kam jsme již jednou vinou „úředního šimla“ nedorazili a nedorazili jsme ani napodruhé, tentokráte bohužel z důvodu závažnějšího. Byl jsem proto rád, že jsem v rámci naší vodácké partě proloboval jako náhradní řešení za neuskutečněnou Ukrajinu řeky Bosny a Hercegoviny a také Chorvatska. V době přípravy naší výpravy jsme měli vizi splout pohodovou řeku Vrbac, Koranu a méně obtížné části Uny, se startem v Martinu na Brodu a netušili jsme, že ve shodném termínu budou v tomto regionu stoleté záplavy.
Vyrazili jsme 9. května v časných ranních hodinách z Polínka u J. Hradce ve směru na Vídeň, Maribor, Záhřeb a Banja Luku. Dobrá zpráva je, že téměř 95 % z 900 km trasy jsme jeli po dálnici a nebo velmi dobrých silnicích, takže celý přesun trval jen necelých 13 hodin a to jsme jeli velkým 12 místným mikrobusem s plně naloženým vozíkem. Ve vozíku byl jeden 9ti místný raft Pulsar a 4 kánoe Orinoco a potřebné vodácké vybavení, také 2 kola pro zajištění převozu mikrobusu, tropiko, protože upřednostňujeme společné spaní pod pouhou plachtou. Samozřejmě že k povinné výbavě patřily kromě 4 sudů plzně, pípy a chlazení také odpovídající kuchyňské vybavení pro komfortní „čundr-vaření“, protože jak jsem se zmínil v úvodu, mělo jít o nejen pohodové řeky, ale také pohodovou výpravu…
Jako první řeku jsme si vytipovali Vrbas, řeku kterou čeští vodáci dobře znají a která by mohla být „za normálního“ stavu vody v úseku mezi Banja Lukou a Jajce bezproblémově sjízdná. Kilometráž ve většině úseku ukazovala VW II–III+ a pouze část řeky u obce Krupa na Vrbacu, kde se také nachází slalomová trať je uváděna jako VW IV+. Samozřejmě je obtížný i úsek mezi Doljnym Vakufem a Jajcem, který je ve většině cca 50 km délce uváděn jako WW III–IV, ale ten jsme neměli v plánu sjíždět. Chtěli jsme si navzdory radám v průvodci vychutnat až úsek spodní, za hrází přehrady, tedy ještě cca 35 km za krásným historickým městem Jajce, ve kterém se doporučuje plavbu ukončit, ještě před spektakulárním přítokem řeky Plivy,
v podobě monumentálního 25 metrového vodopádu a užít si krásných soutěsek i peřejí v oblasti Krupy a Rukavice (pod zříceninami hradu Zvečaj) a plavbu ukončit až za soutěskou „Tjisno“ v Karanovaci.
Bohužel květen 2014 byl ve znamení kulminujících povodní a tak jsme v Krupě jen přespali a při ranní prohlídce Vrbace jsme jednoznačně usoudili že jediné rozumné co můžeme udělat je přesunout se jinam, protože to co nikoliv teklo, ale valilo se před našim nosem, nemělo s vlídnou řekou společného zhola nic.
Jako náhradní řešení jsme vybrali řeku Sanu, která byla nejblíže, tekla „za kopcem“ (krásná pohoří Zmijanje a Manjača dosahující výše 1 236 m n. m. oddělovalo ve vzdušné vzdálenosti cca 20 km obě řeky) souběžně s Vrbacem a přejezd přes krásné královské město Jajce a Plivské mlýnky nebyl časově náročný. Navíc díky informacím v NE-vodácké průvodci „Bosna a Hercegovina“ z nakladatelství SKY jsme věděli, že z WWI by i záplavy WW V udělat neměly.
Rozhodnutí to bylo nejen správné, ale i dobré. Sana je velmi pěkná řeka, která meandruje mezi pěknými smíšenými lesy, loukami ale také krátkými soutěskami a naší představě o pohodové řece vyhovovala absolutně. V úseku našeho startu 8 km za obcí Ključ (nejet po státní silnice ve směru na Sanski Most, ale před mostem jet po štěrkové nezpevněné cestě po pravé straně toku Sany) až téměř po Sanski Most je celá oblast velmi málo zalidněná. Nejhezčí úsek je hned za mostem, kde na nás čekaly pěkné peřeje v délce cca 300 metrů, ale na velkém raftu to bylo jen potěšující „pohoupání“ ve zpěněných vlnách Sany a tak jsme místním rybářům varujícím nás před „glogloglo“ (asi že se uděláme)žádné divadlo nepředvedli.
Pro „kempování“ jsme využili jeden z mnoha rybářských přístřešků u vody
a po domluvě s „místňáky“ nikomu naše divoké táboření nevadilo a etapově jsme sjížděli cca 20 km úsek tak, abychom si na „startu“ zopakovali pěkný horní peřejnatý úsek Sany v katastru obce Vrhpolje. V této oblasti jsme namísto „živými“ = zabydlenými vesnicemi proplouvali mnohdy po válce stále vylidněnými osadami a roztroušenými hospodářskými staveními, či bývalými mlýny. Před Sanskim Mostem se krajina otevře a je už více obydlená a řeka ztrácí jak svoji rychlost, tak své kouzlo, a proto jsme zde plavbu ukončili a dalším cílem byl levý přítok Sany, řeka Sanica.
Protože jsme měli drobnou závadu na autě a potřebovali jsme zajistit nový startovací klíč, tak jsme zásadní informace získali v neformálním, zato funkčním „íčku“ (informační kancelář Sanski Most) kterým byl tzv. „minibar“ u pumpy na hlavní silnici. Domluvili jsme nejen servis, ale rovněž nocleh v privátním a asi i jediném kempu, ale také jak se později ukázalo, tak na privátním ostrově. Vlastníkem byl místní šéf policie, ke kterému jsme se dostali tak, že jsme během siesty v bufetu při pití silné kávy vyslovili pouze jeden dotaz na ubytování a najednou začali jezdit sem tam „tour-operátoři“, kteří popravdě vypadali hodně podobně jako naši veksláci před 25 lety. Proč a kam pořád jezdí, jaké depeše si předávali nám bylo jasné až když přijel sám boss, celkem sympatický šéf místní policie, těsně před důchodem, který nám ukázal své království. Jednalo se asi 1 km dlouhý a úzký ostrov na Saně, těsně za městem, na kterém si budoval budoucí živnost: rekreační zařízení. Komu bude sloužit nám jasné nebylo, v době našeho pobytu tam byli titíž rybáři, které jsme 2 dny před tím viděli o 20 km proti proudu, ale rekreanti žádní. Nic víc jsme si přát nemohli, ani jsme nevyužili ubytování v místním srubu, ale pohodlně jsme rozestlali karimatky ve venkovním altánku, na zapůjčeném trakaři jsme přes pontonový most převezli sudy piva, chlazení, proviant a těšili jsme se až nám již zmínění šíbři přivezou maso na rožnění.
Protože jsme byli v muslimské enklávě, tak na místo „svini na žaru“ jsme si grilovali výborné telecí, které jsme zapíjeli jak plzní, tak mixovali s místním pivem a kořalkou, abychom podpořili podnikatelský záměr místního policejního bosse.
Druhý den jsme vyrazili cca 25 km proti proudu Sanice, kde jsme u obce Pavelci sjeli z už tak úzké okresní silnice na silnici ještě užší, štěrkovo-kamenitou, která se asi po 10 km ujetých z poloviny délky v tunelech napojila za pěkným mlýnem (místo ukončení naší plavby) u vesnice Jezerci , na již zmíněnou silnici okresní.
Tento krátký, ale velmi pěkný úsek řeky Sanice protéká krátkými soutěskami, které občas přetínají rozpadlé dřevěné mosty
a lemuje již zmíněná silnice, která je možná až z poloviny své délky v soustavě starých tunelů, takže moc pěkné pro cyklistickou projížďku. S ohledem na obtížnost WW I–II jsme si Sanicu užili na 4 debl kánoích Orinoco a stačili při tom vykouřit doutník i popít vínko, takže nic pro vyznavače divokých vod, ale mnoho pro romantiky. Paráda!
Bohužel počasí se zhoršilo: soustavný déšť a ochlazení a protože i předpověď pro tuto oblast (a jak se následně ukázalo i pro celý region) byla nepříznivá, naše čundrování jsme na Sanici ukončili a rozhodli jsme se pro přesun na západ, do Chorvatska. Nočním přejezdem přes Bosenski Petrovac jsme mířili na řeku Krku a přespali v motelu u města Knin s tím, že si následující den prohlédneme NP Krka, který každý správný kluk zná z vinetouovek.
NP park byl moc pěkný, počasí nikoliv. To se zhoršilo natolik, že jsme se rozhodli opustit údolí řeky Krky a jako náhradní řešení jsme si vybrali z výborného německého průvodce „Kanufuhrer fur Sudosteuropa, (DKV – Band 5) řeku vtékající o nějakých 100 km dále do Jadranu, Zrmanju.
Zrmanja pramení ve výšce 1 000 metrů v nejseverovýchodnějším cípu pohoří Velebit a přesto že průvodce „radil“ zahájit plavbu již v Palance, rozhodli jsme se sjet řeku o cca 40 km dále pod Kastelem Zegarskim. Silnice okamžitě za přímořským Obrovacem příkře stoupá na nevlídnou a téměř liduprázdnou náhorní plošinu, kde je vidět na obzoru majestátný Velebit a řeku lze pouze tušit tam někde dole, v roklince.
Nástupním místem byla opuštěná bezejmenná vesnička, možná Gazin Kuk, nacházející se za jinou „ no name“ vesnicí, kterou by mohla být Bilišane a našim cílem bylo raft centrum Dolnje Bilišane, kde nám „kluci od vody“ řekli ohledně sjízdnosti Zrmanje jen základní informace, protože jsme samozřejmě žádný kšeft neudělali.
Bylo dobré, že se zmínili o existenci 20 metrového vodopádu, ovšem již nám neřekli jak se na něm rafty přenášejí. „Místňáci“ je natrénovanými pohyby shazují přes zpěněný lem vodopádu do 20 metrové hloubky a „našinci“ ho jako mezci snesli po krkolomné cestě, která jak se všichni „šerkové“ shodli, byla možná větším nebezpečím, než řeka samotná. Já ten den dělal řidiče tak jenom přepisuji to, co mi kamarádi řekli, či byli ochotni sdělit. Prý cesta byla jako WW VI+ (existuje vůbec taková klasifikace?), ale protože máme pořízený videozáznam, tak nezbylo než po shlédnutí záznamu potvrdit, že opravdu šlo o cestu WW VI+.
Konec dobrý – všechno dobré, tak praví nějaké vousaté přísloví. V našem případě tomu tak bylo, protože i chování místních pracovníků RaftCentra Zrmanja se po dojezdu a zejména objednávce piva Ojdžuskoje stalo přívětivějším a z našeho překvapení z wasserfalu měli dle srozumitelné nonverbální komunikace náramnou prču.
Naše cesta vodácká v této části Chorvatska skončila, nikoliv však naše další putování na ostrov Pag, ale to je již jiná píseň a tak to necháme na „pak“.
Za kolektiv volného sdružení přátel H2O TPJ (Tvrdého Políkenského Jádra)
zapsal Aleš Perch
