ROZHOVOR: Vladimír Cvrček – skauting má být hra

Ahoj Vezíre, ráda bych v našem rozhovoru prošla celou Tvou vodácko-skautskou kariéru, pověz mi tedy, jaké byly Tvé začátky.

Ahoj. Po válce jsme se odstěhovali do Liberce, brácha se někdy v roce 1946 dal k vodním skautům, ale já tam nesměl, protože jsem byl prý moc malý. O rok později jsem si to vykručel a stal se členem družiny Želviček, což byla vlčata 1. vodního oddílu Liberec. Stačil jsem se účastnit dvou táborů, ale pak se to celé skončilo. Šla léta, já vystudoval chemickou průmyslovku a poté to, čemu se dnes říká pedagogická fakulta. Stal jsem se učitelem a se svými žáky dělal něco jako skautské schůzky, Parta správných kamarádů se to jmenovalo.

Jak jste se vodácky vyžívali v těch Tvých úplných začátcích a jak poté po roce 1968?

V roce 1947 jsem navštěvoval tábor u přehrady Souš, jezdili jsme tam na hladké vodě na pramicích. Kluci ještě v roce 1949 sjížděli Jizeru, dojeli až do Děčína, tam prodali loď šífařům. Takhle to začínalo. Mezitím moji o maličko starší kamarádi zakládali kanoistické oddíly, takže voda se okolo Liberce jezdila. Liberec má sice mělkou vodu, Nisa nic moc, ale něco bylo. Divoká voda se tenkrát moc nejezdila, spíš vodní turistika.

Později, na jaře 1968, mě potkal někdo, kdo mi řekl: „Já tě znám! My jsme spolu byli vlčata, my obnovujeme oddíl, přijď.“ Zůstalo nás tolik, že postupně jsme z družiny založili klukovský oddíl, pak jsme měli brzy děvčata a pak byla vlčata a žabičky, oldskauti a postupně to stačilo i na to, aby z nás byl přístav. Začali jsme fungovat s velkým elánem jako vodní skauti. Měli všechny výchovné složky, jezdilo se především na stálou vodu, hlavně na Jizeru, pak jsme jeli na rybník u Červeného Kostelce a v roce 1970, to už jsme věděli, že končíme, jsme našli nové místo na Orlíku, přesně proti zámku.

Jaké to bylo ten poslední rok, když už jste věděli, že končíte. Jaký ten tábor byl?

Někteří z nás absolvovali ještě těsně předtím nějakou lesní školu. To byla doba, kdy se snažil Junák poskytnout vzdělání i lidem, kteří nesplňovali formální podmínky. Někteří lidé od nás, kterým ještě nebylo 18, už jeli na lesní školu. Já už jsem byl absolventem lesní školy pro vlčata. Můžu být pyšný?

Jen do toho.

Já mám vůdcovský 002/69, byl jsem druhý v republice, který udělal zkoušky. V roce 1970 jsem měl být na prvním skautském závodě na Potštejně, kde jsem měl dělat rozhodčího, ale ty závody se již nekonaly. Byl jsem jeden ze dvou vodních skautů, kteří tam byli. Tenkrát jsme byli s rodinou na dovolené v Bulharsku a já jsem si na ten Potštejn poslal kroj. Dostal se tam na cestě z dovolené a hrdě utíkám na tu louku v Potštejně hlásit se do služby, ale ono nebylo komu, ale ani k čemu. Tam vůbec nic nebylo, byl to asi předposlední týden v srpnu v roce 1970.

Té noci mě někdo chytil za rameno a říká, ty jsi Vezír? Ukážu ti, kde spát, a ráno mazej domů, závody se zrušily, Junák bude existovat úředně jen dva nebo tři dny. Tak nám zakázali vyvěsit vlajku a měli jsme vyvěsit vlajku Socialistického svazu mládeže, což pořadatelé odmítli a závody se tedy přestaly konat.

Zákaz dopadl na všechna střediska a přístavy. Jak to probíhalo u vás?

Zrušení závodů byla jedna z věcí, která mě formovala, když jsme se rozhodovali, zda pokračovat dál, či nikoliv. Já přeskočím o dvacet let, protože když byly v roce 1990 nebo 1991 první závody po dvaceti letech na stejném místě, samozřejmě jsem se tam hlásil do služby.

Ten konec ale vypadal tak, že si nás kapitán přístavu zavolal a řekl: „Jsou jediné dvě možnosti, buď přejít do Pionýra a něco dělat, nebo skončit.“ Každý oddílový vedoucí se měl rozhodnout sám za sebe. Nikdo nechtěl pokračovat, a když přišla řada na mě, říkali mi: „Ty bys do toho měl jít, protože vlčata jsou perfektně připravená a byla by škoda je pustit.“ Odpověděl jsem jim: „Nechte mě aspoň chvíli přemýšlet,“ ale pak jsem si promítl ty zrušené závody a řekl jsem, že do toho taky nejdu. Všechno, co bylo považované za společný majetek, jsme museli předat. Takže jsme s činností skončili.

Variantu přestoupit pod jinou organizaci jste tedy pustili?

Nechtěli jsme přejít pod TOM, kam přešla většina těch, kteří se rozhodli pokračovat, protože jsme se opravdu báli. Ti pak stejně do dvou let skončili. Říkali jsme si, že když budou chtít zatýkat, vezmou si seznamy vedoucích. Protože jsme ale byli kamarádi, scházeli jsme se my dospělí dál a vymýšleli různé ptákoviny. Chodili jsme na si zajezdit na vodu, do Jizerek, na přehradu a mezitím jsme vymýšleli, že jako parta postavíme hausbót. Pak ale někdo přišel s tím, že se připravuje zákon, že hausbóty budou moct jezdit akorát ze zimoviště na kotviště, takže jsme ten rozestavený ponton střelili někomu, kdo to nevěděl. Pořád jsme přemýšleli, co dělat, až jeden z nás přišel s tím, že přejdeme pod kanoistický oddíl TJ Lokomotiva.

Co vás vedlo k tomu, že jste se do toho pustili?

Nám přišlo, že pod TOM bychom byli moc na očích. Ale byli jsme naivní, samozřejmě o nás taky věděli. Pod Lokomotivou jsme si udělali přátelství se Skloexportem, a že tam uděláme nábor. Sešli jsme se na přehradě a pozvali čtyři šestníky z bývalého oddílu. A v ten den přišly čtyři děti ze Skloexportu a dvacet dětí z oddílu. V podstatě jsme po dvouleté přestávce začali znovu.

Asi po roce byl na nás už takový tlak, že jsme museli přejít pod dnešní Dům dětí a mládeže, tehdy Dům pionýrů a mládeže, tam jsme fungovali jako turistický oddíl Klub vodácké a jachetní turistiky Flotila Liberec. Tam nás ale tlačili do registrace pod Pionýr, což jsme odmítali, ale nakonec jsme na to kývli, protože pro kluky to mělo výhodu, že nemuseli chodit do Pionýra při škole.

Až jsme si v roce 1984 nebo 1985 řekli: “A dost!“ Už jsme dostatečně známí a ode dneška budeme jedině Flotila Liberec. Přejmenovali jsme se ještě jednou, po roce 1989 na Přístav Flotila Liberec. Do roku 1989 jsme byli tedy pod Pionýrem, Svazarmem a Domem dětí a mládeže, ale jen formálně a mysleli jsme si, kdovíjak nejsme tajní s šátky a sliby, ale bylo to naivní.

Rozhodnutí přejít pod Pionýra nemohlo být vůbec jednoduché. Jaký to mělo dopad na vaši činnost?

Když jsme se tenkrát rozhodli přejít pod Pionýr, bylo to něco za něco. Když chcete, abychom skládali slib, my ho chceme skládat na břehu moře. Dokázali jsme sehnat autobus, který nás dovezl na Rujánu, samozřejmě s delegací z SSM. Kluci dostali šátky, ale v té době němečtí pionýři nesměli nosit červené šátky a nosili modré (modré šátky nosí vodní skauti). Takže když jsme se potkali, naši kluci koukali po jejich modrých a oni po našich červených, a tak jsme si je vyměnili. A když se ptali, co to máme, říkali jsme, že to byla internacionální výměna. Od polských harcerů (skautů) jsme zase takhle získali knoflíky s liliemi.

Jezdívali jsme hlavně na Jizeru, pak na jihočeské řeky a řeky v okolí našeho tábora na Orlíku. Každý rok jsme tam přijeli, postavili z krajinek stany, pak se vytáhla většina lidí na vodu, jelo se týden až deset dní, a pak se pokračovalo stálým táborem. Takže to bylo dělené na budování tábora, putovní tábor a tábor s programem. Později jsme do toho začali vkládat expedice.

Expedice jsou tvoje velká téma, pověz mi o tom, jak to celé začalo.

Na ty jsem opravdu pyšný, že se nám dařily v dobách, kdy to bylo opravdu těžké. Dopisovali jsme si s podobným útvarem při DDM v Bratislavě a jejich vedoucí chtěl, abychom s nimi jeli do Budapešti. Pak nám někdo říkal, že jestli chceme jet Dunaj, musíme hned, že se tam bude stavět přehrada. Nakonec od té stavby Maďaři ustoupili. Se Slováky jsme se domluvili, že naplánují trasu. Přes Skloexport jsme využívali kontakt – když bylo potřeba lodě přepravovat vlakem, zařídili nám vagón pro pramice. Myslím, že jsme tenkrát měli dřevěné pramice, obvykle tak kolem šesti. Jezdilo nás od 50 do 60, celý přístav kromě nejmenších dětí.

Když jsme poprvé přijeli na Petržalku, šífař pravil: „Vy chcete jet na Dunaj? Na tomhletom? S těma dětma?“ No chtěli jsme a jeli. Oni Bratislaváci měli ty pramice větší, asi osmimetrové.

Tam se nám vyplatilo, že kluci jezdili v bílých čepičkách, protože jsem na dálku viděl, že jsou všichni.

U toho ale nezůstalo, pak jste expedice dělali pravidelně. Jaké byly ty další?

To už jsme pochopili, že za hranicemi nejsme tolik hlídaní. Ty plavby jsme dělali ob rok, liché roky na Orlíku se střídáním řek a sudé jsme jezdili jednou do Polska, Německa… a mezitím byla i ta slavná delta Dunaje v Rumunsku. Zase jsme si nechali dopravit bagáž a pak jsme pluli deltou v šedesáti lidech.

Pak jsme byli v Ilavském pojezeří. Pikantní bylo, že když nás na hradě Malbork prováděli, takový starý profesor nám vyprávěl, že řádoví rytíři, kteří tam sídlili, byli velice skromní a mohli se jenom jednou za den najíst dosyta. A naši kluci křičeli, jdeme k nim, u nich se jednou za den najíme dosyta.

V tomhle se děti nemění.

To se skutečně nemění. V tom Polsku, to už byl rok 1988, jsme hledali tábořiště podle toho, komu to tábořiště patřilo, a za toho jsme se vydávali. Harceři, Svazarm, Červený kříž, jednou jsme se vydávali za přírodovědnou expedici z muzea, ale zvládli jsme to díky obětavosti těch kluků, kteří se skutečně nemohli najíst každý den dosyta.

Zažili jste na výpravách nějaké dobrodružství?

V té deltě v Rumunsku jsme jednou zabloudili. Byla nižší voda a ty kanály nebyly vidět, tam se muselo přes kořeny, jako hodně zarostlé akvárium, rákosí přes dva metry. Neuměli jsme se dostat ven, potřebovali jsme tedy počkat na rybáře. V devět večer se vyhlašovala HVK, hodina velkého komára, a to jsme museli být ve stanech s moskytiérami, které jsme si do nich sami všívali. Tam, kde jsme byli, bylo plovoucí rákosí. Když jsi tam šlápla, hned se to pod tebou postupně prolamovalo. Stany se tam nevešly, nakonec jsme to udělali tak, že stany se položily přes ráhno a vytvořily přístřešek na lodi vždy pro tři děti, s tím, že ten prostřední držel kousek stanové tyčky, aby jim nepadal stan na obličeje, a když usínal, vyměnili se, a takhle se střídali až do rána. Ráno přijel rybář, který se dost divil, co se mu vylíhlo u rybářské boudy. Věděli jsme, že dovnitř do boudy nesmíme, že to bývá zablešené. Rybář nám ukázal, kde máme bahno přetahat, a kluci za celý den snědli akorát pytlík perníčků, protože jsme jiné jídlo s sebou neměli.

Jakým způsobem jste v té době kromě vodácké stránky realizovali skrytě tu skautskou?

Měli jsme takové knížky, které fungovaly jako skautská stezka, kde byla sepsaná pravidla. Dodržovali jsme zvyky jako vyvěšování vlajky, a čas od času jsme někomu dovolili složit skautský slib, ale to bylo výjimečné. Měli jsme za táborem skálu s majzlíkem, kde byla vytesaná jednoduchá lilie. Jiní skrytí skauti v okolí při skládání slibu stáli na kameni, který když se obrátil, byla na něm také lilie. O dalších oddílech jsme dobře věděli z vodáckého prostředí, různě jsme se potkávali na závodech i jinde.

Oproti Pionýru měli skauti vždycky dost vypracovaný výchovný systém. Dařilo se vám ho aplikovat?

Ano, již tenkrát jsme dělali skautskou výchovnou metodu, ta byla vždycky velmi nosná, a kupodivu ti pionýři to neuměli. Já byl kantor, viděl jsem to, většinou se jen sešli a šli na výlet, případně dělali závod lidových milicí. Těch jsme se buď neúčastnili, nebo jsme je vyhráli.

Po revoluci byla situace mezi skauty, stejně jako leckde jinde, dost dynamická a občas napjatá. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Po listopadu 1989 se do týdne svolal hlavní kapitanát a mě tam přizvali. Nějakým způsobem jsem tam byl tedy namotaný. Když se vrátím zpátky do Liberce, řekli jsme si, že znovu obnovíme Maják. Přišel ale problém, protože přišli všichni ti, kteří do té doby nic nedělali, a dopadlo to tak, že jsme se poměrně dost pohádali na okresním setkání všech potenciálních vedoucích, a předseda okresní rady nakonec pravil: „To je hrozně jednoduchý. Když může být v Liberci sedm pěších středisek, tak co by nemohly být dva vodácké přístavy. Jeden bude Maják a druhý bude Flotila a zkoušejte to.“ Dodnes v Liberci dva přístavy jsou. Zkraje jsme spolu na srazech kapitánů vůbec nemluvili. Teď jsme vedle sebe dva přístavy, kdy si vypomáháme, jednou je lepší ten, podruhé onen. Ale svého času na nás koukali jako na kolaboranty a do jisté míry to tak bylo, ale bolelo to.

Také jsi zmiňoval, že jsi až časem zjistil, že jste tak utajení nebyli a že o vás spousta lidí věděla. To muselo být často dost nepříjemné překvapení.

Nebylo to tak překvapující. Kolem roku devadesát to pak byla taková smršť, když se odtajňovaly seznamy, kdo všechno na koho donášel. Bylo to nepříjemné, ale ne tak, že by to člověk nečekal. Naštěstí nám to procházelo, možná i díky tomu, že se s námi občas pochlubili.

Tvou obrovskou zásluhou je mimo jiné vznik a udržení Navigamu, srazu vodních skautů, který se koná každé čtyři roky. Jak vás to napadlo?

V dubnu 1970 byl poslední sraz kapitánů vodních skautů na Sázavě. Tam jsme se loučili. Shodou okolností, když Hlavní kapitanát začal po revoluci znovu vydávat Kapitánskou poštu, začaly znovu srazy kapitánů. To jsme se pak znovu potkali s těmi, s kterými jsme v roce 1970 stáli a zpívali Valčík na rozloučenou a brečeli jak želvy. Takže jsme se takhle začali scházet a po nějaké době přišel Oskar, že pořádáme srazy dospělých, ale je potřeba je dělat i pro děti.

Rozhodli jsme se akci udělat na Orlíku, který jsem dobře znal, bylo potřeba zajít za majitelem lesů, knížetem Schwarzenbergem. Přemýšleli jsme, jak ho budeme oslovovat, jestli pane kancléři nebo pane kníže, a když jsme vstoupili, on nám hned řekl, že byl v Čimelicích vlče. Pak už to tedy bylo jednoduché jednání. Začal Navigamus (z latiny my plujeme), což mělo znamenat, že třikrát nás zastavili a stále pokračujeme. A myšlenka byla, že si předvedeme, co vodní skauti umí. Pak jsme předpokládali, že to budeme dělat jednou za čtyři roky, nicméně další byl už o rok dříve, v roce 1997. Snaha byla tomu dát maskota a příběh.

Ty jsi byl vždycky i autorem té nosné myšlenky každého ročníku, viď?

Já jsem hračička, vždycky jsem zalistoval v různých výročích a kalendářích. Svého času jsme tam například měli výročí obeplutí Afriky a vždycky se snažili pozvat někoho, kdo měl k tématu nějaký vztah. Přijeli za námi i Holanďani, za kterými jsme se byli podívat na Nawace. A oni říkali: „My sice uděláme akci o tří stech tisících lidech,“ tenkrát se připravovali na světové jamboree (mezinárodní sraz skautů), „ale vy si u toho ještě zvládnete hrát“.

Jaký je tvůj pohled na současný vývoj ve skautingu?

Já tomu říkám, že jsme zavedli vědecký skauting, rozpitváváme, co máme dělat, aby to bylo dobře. A skauting má být hra, také dodržování pravidel, ale hra a zábava, a to i pro ty, kteří to vedou. To je jedna věc a druhá věc – skauting začínal se silnými vojenskými prvky. Dneska se za to skoro stydíme, chybí nám takové to drsnější ve smyslu radost z překonání překážek. Tohle mi krapet chybí, ale myslím, že se to zase trochu otevírá, protože za mého mladého působení skaut byl ten, který si věděl rady, a proto mohl být napodobován. Takhle jsme to vnímali. Kdežto dneska skaut je ten, který koná dobro. Ale v rytířským zásadách bylo nejen zastávat se vdov a sirotků, ale také se musel umět prát a musel být věrný a poslušný.

Mám pocit, že existuje určitá rivalita mezi vodními skauty a pěšími. Máš stejný pocit?

Já si myslím, že to tak je a že to tak má být, protože kdysi, za první republiky, platilo, že pokud dítě přecházelo od pěších skautů k vodním skautům, automaticky kleslo o jeden stupeň zdatnosti a muselo ho dodělávat za vodáckých podmínek.

Obecně si myslím, že ve skautingu platí, že někdo do mě něco vložil a já to chci předat dál. Že jsou vodní skauti občas nafoukaní, to je bohužel pravda, ale já jsem jim vždycky říkal: „Koukejte být nejlepší a nikomu to neříkejte.“

Co bys chtěl říct závěrem?

Já jsem byl rád, že mi občas naslouchali. Jak nás ubývá, začínám být tím nejstarším, na jednu stranu mi dělá dobře, že mě chtějí slyšet, ale snažím se vyhnout tomu přístupu, kdy občas oldskauti říkají, za nás to bylo lepší, protože vzpomínky jsou vždycky zkreslené. Opravdu bych byl rád, a doufejme, že Navigamus tomu napomáhá, aby skauting byl hrou. Hra má pravidla, která je třeba dodržovat. Celé skautské hnutí začalo na romantice a skauting hrou přináší aplikaci správného konání.

Díky za rozhovor.