Stalo se již dobrým zvykem, že rodinnou dovolenou u dcery Šárky žijící již 20 let na Novém Zélandu, trávíme též zčásti na vodě, což představuje mimo jiné několikadenní splutí některé z tamních řek. Těsně před Vánocemi minulého roku tak došlo na Mohaku, která teče v jihovýchodní části Severního ostrova.
Řeka s maorským názvem Mohaka, což znamená „Místo pro tanec“, vzniká soutokem dvou menších říček v pohoří Kaweka Mountain Range, jímž dále protéká a po 172 km se vlévá do Tichého oceánu severně od centra regionu – města Napier. Tuto oblast z hlediska ochrany přírody pokrývá Kaweka Forest Park pod správou DOC (Department of Conservation). Pro několikadenní rodinnou turistiku s menšími dětmi je vhodný úsek horní Mohaky (Upper Mohaka) obtížnosti WW II–III v krásném zčásti skalnatém, zčásti zalesněném kaňonu, ve kterém se nacházejí i dvoje přírodní teplé prameny. Dolní úsek Mohaky pak představuje už těžkou vodu obtížnosti WW IV–V, pro naši skupinku dvou spřátelených rodin s dětmi nevhodnou.
Ke startu horního úseku v údolí nad Upper Mohaka Hut nevede žádná silnice a jedinou možností dostat se tam s loděmi a bagáží je použití vrtulníku. Ten startuje z malého letiště Helisika poblíž hlavní silnice Highway 5 vedoucí od jezera Taupo do Napieru. S volbou řeky pro náš výlet jsem souhlasila, protože jsem menší část plánovaného úseku trochu znala z pěšího putování podél řeky před pěti lety a věděla jsem, že je to moc krásné a málo frekventované údolí a také krásná řeka.
Z naší základny v Rotorue vyrážíme tedy v předvánočním čase ráno tak, abychom byli na letišti Helisika do 10 hodin. Z Rotoruy až k odbočce na Helisiku to znamená nejprve cca 80 km po krásné asfaltce Highway 5 zajímavou vulkanickou oblastí až k jezeru Taupo a dále cca 40 km méně půvabnou centrální oblastí těžby dřeva (velké plochy rychle rostoucích nepůvodních borovic v různém stadiu pěstění a těžby) až k odbočce na Taharua Road. Po ní pokračujeme cca 25 km k SIKA Lodge, u níž leží letiště Helisika. Tam naši partu 6 dospělých a 3 dětí po zvážení každého z nás i bagáže rozdělují na dvě skupiny a veškerou bagáž včetně 3 nafukovacích lodí (menší raft, dvoumístný kajak Gumotex a kanoe Rio od Kutlíků) vážou do sítě do obrovského balíku. Domlouváme si svezení našich aut do cíle a po zaplacení služeb (cca 2000 NZ dolarů za celou skupinu 9 osob) a instruktáži nasedáme do dvou vrtulníků, z nichž jeden poveze na laně i síť s naší bagáží. Po asi třiceti minutovém vyhlídkovém letu nad Kaweka Forest Park vrtulníky postupně dosedají v kaňonu na malém ostrůvku ležící přímo v korytě Mohaky, vykládají nás i bagáž a odlétají.
Nafukujeme lodě, upevňujeme bagáž a začínáme splouvat. Dnes nás čeká jen asi 12 km po vodě obtížnosti WW II k prvnímu tábořišti. Je to pohoda, průtok cca 30 m3/s, střídají se klidnější úseky řeky s kratšími peřejemi, vše v krásném, buší zarostlém kaňonu, v němž zprvu nevede žádná stezka – nikde není ani stopa po civilizaci. V kaňonu je sice poměrně chladno a voda patřičně studená, ale občas sem sluníčko přece jen na chvíli zasvítí a ohřeje nás. Poté, co mineme pravý přítok říčky Mangatainoka, nás trochu překvapí jedna obtížnější delší peřej, ale ta už je těsně nad naším dnešním tábořištěm na Mangatainoka Hot Springs na pravém břehu řeky. Na plážičce vytahujeme a přivazujeme lodě a vykládáme bagáž. Jako první v ní hledáme plavky, protože asi o 50 m níže jsou v prkenné podestě zabudovány 4 bazénky napájené termální vodou o různé teplotě. Otevíráme přívodní ventily s čerstvou vodou a testujeme teplotu. Do toho nejteplejšího bazénku lezeme až posléze a postupně, chce to zvyknout si. Odhadem má minimálně 40 °C, a tak se tam nakonec všichni krásně prohřejeme. Pak stavíme stany, vaříme večeři a jdeme poměrně brzy spát, protože zítra nás čeká náročnější den. Ráno si ještě koupel zopakujeme a u bazénků zjišťujeme, že si zde někdy v noci postavili stan dva pěšáci. Právě zde totiž končí několikahodinový hezký trek vedoucí od parkoviště na Mahaku Road kaňonem Mohaky přes chatu Te Puia Lodge – právě ten, který jsem s dcerou a vnučkou absolvovala před 5 lety.
Ráno po koupeli vaříme, balíme, lezeme do mokrých neoprenů a začínáme splouvat. Brzy už to začíná, řeka má větší spád, krátké klidnější úseky končí nad většími a delšími peřejemi. Ta nejtěžší (WW III) je dlouhá možná 300 metrů a je nepřehledná, takže v ní musíme dokonce mezipřistát, abychom naplánovali další průjezd. Peřej končí vysokým skalním prahem těsně vedle obrovského balvanu vpravo, a tak jsme rádi, když jsme bez úhony dole. Před polednem ještě míjíme na pravém břehu samoobslužnou chatu Te Puia Lodge zjevně s několika návštěvníky, vysoko ve stráni pak druhé horké prameny Mangatutu Hot Springs a na klidnějším úseku na levém břehu na sluníčku obědváme. Odpoledne je pak ale ještě dlouhé a plné docela obtížných peřejí. Jsme rádi, že po dnešních 30 km pádlování vidíme konečně levý přítok řeky Ripii a hned za ním na vysokém písečném náspu naše druhé tábořiště. Vytahujeme lodě, vynášíme bagáž, stavíme stany. Pánové si s dětmi zpestřují čas před večeří pokusem o rybaření, ale bez valného výsledku.
Třetí den pokračujeme teď už po klidnějším, ale pořád krásném úseku řeky asi 10 km až do civilizace k Mohaka River Farm. Tady už nás čekají naše auta, definitivní balení a nakládka, most přes Mohaku a místy nezpevněná silnice vedoucí k Highway 5. Po vodě jsme ujeli přes 50 km, cesta zpět po silnici je ale podstatně delší, asi 250 km. Stojí ale za to ji absolvovat. Jede se po pěkném asfaltu s mnoha serpentinami a silnice SH 5 tu vede kaňonem řeky Waipunga, který je zarostlý původní vegetací a dají se tu obdivovat i vodopády Otopo, zkrátka je to skutečná vyhlídková jízda. Domů do Rotoruy se tedy vracíme až odpoledne tak, abychom stačili ještě vybalit a hodit na šnůru tu kupu mokrých vodáckých věcí. Byl to ale podařený víkend a pro mne, coby vodáckou seniorku z Evropy, bylo pádlování v prosinci na řece obtížnosti WW III opět nevšedním zážitkem.
