Málokdo z vodáků mohl neznat brněnského patriota a náruživého vodáckého průkopníka Honzu Černohlávka. Celý život zasvětil vodákům a řece Svratce, a snad jen tu a tam v zimě si odskočil na lyže. Málokdy se neusmíval, málokdy nesršel dobrou náladou, málokdy někoho zarmoutil. Až teď, kdy na stole leží zpráva, že 18. června ve věku nedožitých 84 let Honza zemřel.
Zármutek je o to větší, že jen málokdy potkáte člověka s tak velkým a bez nadsázky zlatým srdcem. Zanechal za sebou obrovský kus vodácké i organizátorské práce a více než 40 let budování loděnice Vodáckého oddílu KTL Brno KáČaTa. Před pěti lety jsme v Hydru otiskli rozhovor s Honzou Černohlávkem u příležitosti jeho 80. narozenin.
[b]Zavzpomínej, prosím, jak jsi začínal na vodě. [/b]
Na vodu jsem se dostal poprvé v roce 1949, ale můj zájem začal už v roce 1935, kdy si otec se strýcem postavili žebrovou kánoi a jeli na Váh. Já jako příliš malý jsem nemohl a to mě mrzelo. Toužil jsem se dostat na vodu a pořád to nevycházelo. Pak jsem se seznámil s chlapíkem, který z letecké překližky stavěl pevné kajaky, něco mezi švédským kajakem a skládačkou. Kajak jsem si koupil a s ním jsme v roce 1949 s mou tehdy ještě ne manželkou vyrazili na Lužnici. Byl to velice nízký kajak, takže nejdramatičtější chvíle jsme zažili při silném větru na Rožmberáku. To byla moje první voda.
[b]Kdy jsi poznal KáČaTa?[/b]
Hned na začátku v roce 1949, kdy jsem měl svůj první kajak uložený v loděnici KáČaTa a byl jsem i členem. Ale potom se kontakty vojnou a prací na Slovensku na čas přerušily.
Jsem lesnický ekolog a moje specializace mě přivedla na Slovensko, pak jsem byl převážně v Brně, tři roky v Hluboké nad Vltavou, nějaká šetření jsem dělal v Krušných horách a v Jizerkách, zkrátka poznal jsem díky tomu celou republiku. S tím souvisí i bonsaje. Člověk má vztah k přírodě. Z Jeseníků jsem si přinesl větvičku kosodřeviny se šiškami, vysadil semena a ona roste už třicet let. Jsem vyznavač přírodního prostředí a bonsaje si musí růst, jak chtějí.
[b]Cože, ty jsi byl na vojně v Koreji?[/b]
V roce 1953 jsem byl členem předchůdců dnešních mírových sil OSN. V korejské válce bylo uzavřeno v roce 1953 příměří a já jsem se jako strážný dostal do Dozorčí komise neutrálních států pro kontrolu příměří. Byli tam Poláci, Švédi, Švýcaři a Čechoslováci. Já chodil v demarkačním pásmu, z jedné strany byli zakopaní Číňani, z druhé Američani. Tam byl k dispozici veškerý tisk, a tak jsem mohl číst zprávy z různých stran a vidět skrz informační vakuum, které tehdy na vojně panovalo.
[b]Jazyky tě přivedly k informacím a informace k zájmu o historii. O jakou historii jde?[/b]
Pro vodáky jsem zpracoval historii KáČaT. Teď připravujeme v malém autorském kolektivu dějiny brněnské turistiky. Osobně se zajímám hodně o Babí lom, což je zajímavé místo, kde byla vybudovaná jedna z prvních rozhleden v šedesátých letech 20. století. [i](Knížka Babí lom autor: Jan Černohlávek a kolektiv, vyšla před několika lety – poznámka redakce)[/i]
Zpracovávám také historii poutních cest Vranov, vyšla kniha o mých rodných Jehnicích, ale to už jsou témata mimo vodáctví a turistiku.
[b]Je čas vrátit se ke KáČaTům, jak jsi se k nim dostal podruhé?[/b]
V roce 1970 mne přizval Bořivoj Pospíšil, jestli bych nepomohl v KTL s vedením vodáků. A od té doby jsem dělal předsedu až do roku 2006, teď dělám předsedu čestného.
[b]Podstatnou součástí činnosti vodáků v letech socialismu byly zájezdy jako jedna z mála možností dostat se ven.[/b]
Památná je třeba expedice na řeku Ochtu v Karélii v roce 1989. Letěli jsme do Leningradu a dál vlakem a autobusy na sever. Ochtu jsme sjížděli dvanáct dní bez kontaktu s civilizací, tok spojuje klidným tokem i peřejemi jezera a na konci i přehradu s Bílým mořem. Viděli jsme zajímavý ostrov Duchů, kde každý z místních, kdo pluje okolo, vyrobí dřevěný předmět. Jsou jich tam stovky. Viděli jsme tam devět metrů dlouhou lžíci nebo dřevěný telefonní automat s přivezenou originál číselnicí. Velkou vodáckou expedicí bylo Mongolsko v roce 1978. Pro mě bylo zajímavé i tím, že jsem tam slavil svoje padesátiny.
[b]Jak se liší vodáci včerejška a dneška?[/b]
Změnila se technika, změnily se lodě. My jsme jezdili na žebrových kánoích potažených plátnem anebo na skládacích kajacích. Potom byla éra klasických otevřených kánoí, následovaly laminátové kánoe, které si každý stavěl sám, teprve nedávno jsme zrušili kopyto lettmana. A pak nastala éra plastových a nafukovacích lodí. Další změna je ve způsobu ježdění. Dříve se jezdily celé řeky, tak brněnští vodáci jeli po Rýnu až do Rotterdamu. Nebo se jezdilo po Dunaji až do Černého moře. Dnes se jezdí jen vybrané krátké úseky.
Já nejsem žádný extrémní vodák, jsem spíš turista a organizátor. „Jsou možná hezčí řeky mají větší třpyt, než temná řeka Svratka“ (Nezval), ale pro mě zůstane první řekou Svratka. Těžko říci, která řeka mi utkvěla, jestli je to Jihlava, kterou miluju, jestli je to Horní Eufrat v Turecku nebo nafouknutá palava plující na ledovcovém jezeře na Islandu, může to být i turecký Manavgat nebo skotská řeka, kde jsme jeli a najednou nás zastavili, že dál je řeka soukromá, že dál nemůžeme jet, nebo například bulharská řeka, kterou jsme jeli jako poslední před jejím zaplavením přehradou a už se na ni nikdo nedostane. Každá řeka má svůj půvab.
(Připravil Jirka Červinka)
