Dvakrát unikl vlastní smrti. Poprvé, když ho v lednu 1960 vyhrabali z laviny, kterou strhl svojí vlastní nerozvážností při sestupu z Kežmarské chaty. Podruhé, když nenastoupil do letadla z Prahy do Bratislavy, které se zřítilo v areálu Zlaté piesky. Na letišti potkal kamaráda a rozhodl se, že s ním pojede autem, aby si popovídali. Druhý den v práci pomáhal údržbáři sundávat černou vlajku, kterou mu v práci vyvěsili…
Čepčiansky byl všestranný sportovec. Jak bylo v minulosti zvykem, věnoval se kromě kanoistiky i dalším sportům, hlavně běhu na lyžích. Nakonec se rozhodl dát přednosti kanoistice, kde se účastnil dvou olympiád. V roce 1956 v Melbourne dopádloval na šestém místě, které pro něj bylo velkým zklamáním. Vždyť dva roky předtím s nikým neprohrál. Ukázalo se, že v Československu nevěděli, že funkcionáři povolili start v užším typu kajaku, který lépe prořezával vodu. V pomalejší lodi nemohl soupeřům konkurovat.
O dva roky později dosáhl největšího úspěchu, kdy na Mistrovství světa v Praze získal na desetikilometrové trati stříbro v kategorii K1. Na jeho úspěch dokázal navázat až v roce 1989 Attila Szabó. Na dalších OH v Římě skončil v sedmifinále.
Po OH zvolili Čepčianského šéfem slovenské rychlostní kanoistiky, o 11 let později i té Československé. Kromě toho byl trenérem a pedagogem na FTVŠ v Bratislavě, kde ovlivnil a vychoval generace závodníků.
Celkem se stal devatenátkrát mistrem Československa. Ze všech vítězství si však nejvíce cenil toho, kterého dosáhl až v 64 letech po operaci bypassu. Zvítězil ve veteránské kategorii na Mistrovství světa v náročném 22 kilometrovém závodě na moři ve švédském Vaxholmu.
Zdroj: olympic.sk
