Tyrolsko 2008

Na našich výletech jsme zatím vždy jezdili na klasických plastových krytých deblovkách, ale letos nastal zlom. Dohromady nás jelo 10, ale přesně polovina z nás se naučila během ježdění na jarních řekách na kajaku a tak jsme jednoho teplého srpnového večera vyrazili 2 auty a vozíkem naloženým hydrem, 5 kajaky a 3 deblovkami směr Rozvadov. Cestou jsme pročítali kilometráže a vybrali si pár řek, které se nám zdáli být zajímavé a musím říct, že jsme si vybrali dobře.

Během noci jsme projeli Mnichovem, Garmisch-Partenkirchenem a v časných ranních hodinách jsme dorazili do údolí Lechtal k řece Lech. První den měl být určen k rozpádlování a Lech svůj úkol splnil dokonale. Lech je velice příjemná, neustále tekoucí řeka a nabízí cca 40 km relativně lehké vody.

Po stejné cestě, jakou jsme k Isaru přijeli, jedeme opět zpátky. A přes Innsbruck, který má mimochodem docela zajímavé centrum, jsme jeli dále k řece Ziller, kterou jsme měli v plánu. Bohužel, zrovna v době naší návštěvy měl Ziller velice málo vody a tak jsme smutní pokračovali podél Innu dál na východ. O několik kilometrů po proudu Innu, ústí do alpského veletoku potok jménem Brixentaler Ache, který na rozdíl od Zilleru vodu měl.

Jistě znáte ten pocit, když se krátce po probuzení za ne zrovna hezkého počasí převlíkáte do mokrého hydra. Nicméně přežili jsme a protože by byla škoda promarnit poslední den na vodě, jali jsme se splout potok Pillersee Ache, jehož cca 7 kilometrů jsme sjeli asi za hodinu. Pak se výše jmenovaný potok vléval do Kössener Ache. Díky dešti měly oba toky vody docela dost a tak jsme pokračovali dál a dál už po jednoduchém potoku vstříc Německu.

Na plácku jsme usušili hydro, naložili lodě, zhodnotili výlet a na noc jsme vyrazili ku Praze, opět přes Mnichov. Máte-li chuť vyrazit na rakouské řeky a už se vám nechce na takové klasiky jako je Salza nebo Steyr, vydejte se ještě o kousek dál na západ, do Tyrolska. Tento článek vám může být inspirací, ale v samotném Tyrolsku je krásných řek, které nám vodákům přináší potěšení, desítky.

foto: archiv Michala Šindeláře