Řeka Morava aneb výlet vnitrozemskou deltou Litovelského Pomoraví

Na lodi si tu budete připadat jako byste pluli nepřehlednou divočinou nespoutaného živlu se spoustou tůní, meandrů, mělčin a padlých stromů.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Nejzajímavější část Moravy představuje rezervace Ramena řeky Moravy, kterou můžete proplouvat pouze od 1. srpna do konce března. Důvodem je ochrana přírody, zejména lužních lesů a v nich hnízdících ptáků a dalších vodních živočichů. Jedná se o evropsky unikátní ekosystém vnitrozemské říční delty Moravy, která se rozlévá do desítek bočních řečišť, meandrů a slepých ramen. Potkat tu můžete spoustu vzácných živočichů, například vydry, bobry, jestřáby nebo čápy černé.

Vlakem až k řece

Příroda v lužních lesích je nejkrásnější na jaře, kdy pod korunami stromů rozkvétají milióny sněženek, dymnivek, orsejí, sasanek nebo česneku medvědího. V březnu ale teče Moravou třikrát víc vody než v létě, a proto ne každý si troufne na jarní splouvání. Při prázdninovém pátrání, kam vyrazit na vodácký vandr, mi padlo oko na zeleně svítící semafor hlásící na webu sjízdnost střední Moravy. Když jsem navíc zjistil, že od 1. srpna lze splouvat rezervací Ramena řeky Moravy v Litovelském Pomoraví, bylo rozhodnuto!

Za úsvitu nasedám do rychlíku, který mne za dvě hodinky přenáší z Prahy do Zábřehu na Moravě a pak ještě jednu zastávku do Postřelmova. Snídani jsem zvládl v jídelním voze, takže v půl osmé jsem u řeky, připraven na celodenní pádlování. Vše, co potřebuji na dva dny jsem si přinesl na zádech až k řece: nafukovací kajak, skládací pádlo, náhradní tričko a sprej proti komárům. Obvykle tří až čtyřdenní plavbu dlouhou 65 kilometrů mám rozloženou na pouhé dva dny, takže nelením a vyrážím po proudu.

Morava v Postřelmově připomíná spíš potok, záhy ale přibírá vodu Desné a znatelně se rozšiřuje. Čistá voda unáší můj kajak ve stínu stromů oblázkovým řečištěm, místy se koryto zakroutí, jakoby řeka nevěděla kudy kam, a občas mi připraví nějakou tu překážku v podobě padlého stromu nebo mělčiny, abych se nenudil. Čistě vodácky jde mezi Postřemovem a jezem Háj asi o nejhezčí úsek střední Moravy, ale i příroda tady ukazuje, co umí. Míjím rodinky kachen a morčáků velkých, zahlédnu skorce a vyplaším ledňáčka. Bobři asi spí, ale známky jejich neúnavné činnost jsou vidět každou chvíli.

V deset hodin přijíždím k prvnímu jezu u Lukavice a zároveň k první křižovatce na řece. Morava se totiž mnohokrát větví, vytváří tu unikátní vnitrozemskou deltu s mnoha přírodními rameny, ale narazíte i na umělé kanály, či náhony a hodí se tedy mít s sebou mapu nebo vodáckou kilometráž.

Kolem pískoven a romantických staveb

Záhy končí vodácká pohoda a přede mnou teď leží pár kilometrů „industriálního úseku“ plného jezů, přenášek a náhonů. Nejprve vjíždím na nepříjemný olej před jezem Háj, kde to beru kratší variantou náhonem vlevo. Zdejší tábořiště Vila Háj představuje obvyklý cíl vodáků, co jedou z Postřelmova, já jsem dnes zatím asi v polovině etapy. U vodní elektrárny a tábořiště mne čeká delší přenášení s nepříjemným sešupem k řece. Tady by se určitě hodilo břeh pro vodáky upravit, terén je to spíše horolezecký. Po kilometru míjím další křižovatku, kde pro změnu jedu vpravo náhonem kolem pískovny Mohelnický bagr. Kdo nespěchá, může volit plavbu přírodním korytem mimo náhony, ale za nižšího stavu vody tady budete spíše provozovat hydrotrekking než pádlovat…

Za silničním mostem u Mohelnice vytahuji kajak na břeh a jdu se podívat k pískovně Moravičanské jezero. Čistá voda a písečné pláže lákají ke koupání, krátce se smočím a pak pokračuji dál. Vjíždím do CHKO Litovelské Pomoraví a zároveň do dalšího nádherného úseku plavby. Ke břehu se přimyká smíšený les a řeka nádherně voní. Voní nejenom typickým bahýnkem a oblázkovými plážemi, ve vzduchu cítím i něco jiného. Prozkoumávám tedy břehy zarostlé obřími netýkavkami a objevuji liánovitou rostlinu s bílými aromatickými květy. Původně americký druh štětinatec laločnatý neboli indiánská okurka, patří mezi invazivní rostliny, spolu s kopřivami a netýkavkou žláznatou vytvářejí podél řeky úctyhodné aromatické bariéry.

Pádluji po nekonečném oleji a když přijíždím k původci tohoto vodáckého trápení, jezu Nové Mlýny, s údivem hledím na bezmála čtyřmetrovou výšku této „skoro“ přehrady. Další tábořiště pod jezem míjím a pokračuji k dnešnímu poslednímu jezu, zvanému Templ. Jez pojmenovali podle nedalekého monumentu, zvaného též Chrám přátelství. Je to jedna z romantických staveb komponované krajiny, kterou ve zdejších lesích vybudovali Lichtenšteinové. Vzápětí míjím další stavbu, zvanou Obelisk, a pak už se přede mnou objevuje most u Mladče, kde pro dnešek končím s pádlováním. Vyfukuji kajak a odcházím ke kilometr vzdálenému ubytování Dvůr Nové Zámky.

Na kole kolem Litovle

Do soumraku zbývají něco přes dvě hodiny, a tak si od paní domácí půjčuji kolo a vyrážím na krátký průzkum okolí. Nejprve zamířím do Mladče, zdejší jeskyně jsou sice už zavřené, ale v nedalekém lese a rezervaci Třesín se nachází několik zajímavostí, například kamenný Čertův most, jeskyně Podkova nebo zřícenina Rytířská síň s jónským sloupem uprostřed moravského lesa…

Z Mladče jedu do Litovle a z mnoha variant vybírám červeně značenou trasu vedoucí rezervací Vrapač, jednou z nejlepších lokalit zachovalého ekosystému lužního lesa. Na začátku srpna 2018 ale panuje i v lužním lese sucho jako na poušti, zelenají se jen kopřivy a ve večerním horku utichli i lesní ptáci. Určitě ale stojí za to navštívit lužní les na jaře, kdy rozkvétají tisíce sněženek, dymnivek, orsejí, sasanek nebo česneku medvědího.

Pokračuji podél Moravy do Litovle, do města, kterému přezdívají Hanácké Benátky. Řeka Morava se tu větví na několik náhonů a kanálů, které se proplétají skrz město. Nejznámější z nich je asi Nečíz, který byl již ve středověku součástí vodního systému města. Tento kanál nejprve proniká do centra úzkou stokou mezi domy a posléze mizí v podzemí, aby se krátce vynořil uprostřed náměstí, přímo před radnicí. Pískovcové schody k Nečízu jsou skutečně unikátní klasicistní stavbou, která zdobí zdejší náměstí již od roku 1856.

Vnitrozemská delta řeky Moravy

To nejlepší nakonec! Kvůli dnešnímu dni jsem vlastně tady, včera to byla spíš taková rozehřívačka na dnešní plavbu moravskou divočinou. Úsek z Litovle do Hynkova, vedoucí rezervací Ramena řeky Moravy, lze splouvat pouze od 1. srpna do konce března. Důvodem je ochrana přírody, zejména hnízdících ptáků.

„Vodák, který vyplouvá za ranního kuropění, není vodák, je to nadpřirozená bytost.“ Tak nějak to píše Zdeněk Šmíd v knize Proč bychom se netopili. Jako nadpřirozená bytost tedy vyplouvám v půl šesté ráno a pádluji zšeřelým pralesem k Litovli. Vyplaším jednu volavku a po půlhodince mě lužní les propustí na loukách před Litovlí. U jezu mne opět čeká křižovatka, kde volím levé rameno, tedy původní koryto Moravy, a pomalu se sunu kolem domků a zahrádek. Podplouvám kamenný Svatojánský most se sochou Jana Nepomuckého, nejstarší most na území Moravy a třetí nejstarší v České republice. Trochu sice bojuji s mělčinami, ale po chvíli zprava ústí náhon, a v řece mám tak opět dost vody. Ve tři čtvrtě na sedm ráno míjím poslední dům, podplouvám lávku a mizím v divočině.

V úžasu pádluji krajinou, která v mých očích představuje skutečnou divočinu. Lužním lesem se nespoutaně klikatí řeka plná naplavených stromů, které tu leží napříč tokem, jinde ponořené kmeny vystrkují nad hladinu pahýly větví nebo jsou nakupené do obrovských hromad. Kličkuji mezi větvemi a písečnými ostrůvky a občas uhýbám uhnilým pařezům, které rozkročeny na pokroucených kořenech vzdorují říčnímu proudu. Hluboké tůně střídají nevyzpytatelné mělčiny, z nichž některé mě donutí vysednout z kajaku a projít se pěšky. Strmé břehy proděravělé hnízdy ledňáčků a břehulí místy dosahují několikametrové výšky a z nich se nad hladinu sklánějí obrovské uschlé stromy, čekající na svůj neodvratný osud pádu do řeky.

Nikam nespěchám a jsem rád, že dnešní naplánovaná porce kilometrů dosahuje poloviny včerejšího dne, padlé stromy a mělčiny mi ale stejně rychlejší tempo neumožňují. Po zhruba třech hodinách v divočině podplouvám lávku u Střeně a za chvilku míjím ústí Malé vody, jednoho z bočních ramen Moravy, které je jedinou cestou pro vodáky v období od dubna do července. Vzápětí se za zatáčkou objevuje jez v Hynkově. Tady se musím dát doprava, do bočního ramene Moravy, Mlýnského potoka. Od Hynkova je splouvání hlavního řečiště zakázáno, průjezd lodí dál po proudu beztak neumožňují zátarasy padlých stromů.

Proplouvám krátkou peřejku, pod níž leží další vodácké tábořiště. Asi 300 metrů pod kempem zastavuji a jdu prozkoumat rezervaci Kenický vlevo od řeky. Zde leží Kenický meandr, který v roce 2012 při jarních povodních protrhla voda. K tomuto jevu dochází vzácně a protržený meandr se stává mrtvým ramenem a následně periodickou tůní s unikátním ekosystémem. Přírodovědci tak mohou pozorovat vývoj přírody v tomto rychle se měnícím biotopu.

Krátce po poledni jsem u konce putování. Mohl bych sice pokračovat dál do Olomouce, ale, jak říká klasik, již nyní jsem plný zážitků. Vysedám tedy v ohybu Mlýnského potoka nedaleko Horky nad Moravou a kolem domu přírody Sluňákov odcházím na vlak.