Oblíbené české rčení praví, že nejdůležitější věci se vždycky odehrávají v hospodě. Historie umělé slalomové dráhy Trnávka začíná právě jednou vodáckou merendou v nedaleké Želivi. Čeští vodáci, zejména díky Tondovi Pípalovi, předsedovi z TJ Sokola Žižkov, a furiantské náladě stavbařů z Metrostavu, dnes mohou využívat unikátní kanál s parametry, které se asi nikomu na světě už nepodaří překonat.
Obec Želiv na Vysočině nebyla mezi vodáky neznámým pojmem ani před tím, než se tam vybudovala USD. TJ Sokol Žižkov tam od roku 1968 pořádal pod přehradou na říčce Želivce slalomové závody, kterých se účastnily i početné výpravy zahraničních vodáků. O velikosti závodů svědčí fakt, že za den se uskutečnilo na 800 startů a poslední slalomáři dojížděli do cíle až v pozdních večerních hodinách. „Duší celé akce byl Tonda Pípal, kterému pochopitelně nemohlo uniknout, že se v roce 1972 začala stavět na nedaleké říčce Trnávka přehrada,“ vzpomíná Honza Mašek, bývalý předseda TJ Sokol Žižkov. „Tyto přehrady se budovaly na všech přítocích Želivky, aby zachytávaly bahno, které by znečistilo vodu v přehradě Želiv, zásobárně vody pro Prahu.“
Zajímavé bylo podle Maška i vymýšlení, jak bude kanál vypadat. „Při projektování dráhy odvedl spoustu práce Jaroslav Pollert se svými žáky na ČVUT, kteří dokonce postavili model veliký kolem pěti metrů, do kterého se pouštěla voda, a zkoumalo se tak její chování u jednotlivých překážek,“ doplňuje Honza Mašek. Výsledkem byl kanál 600 metrů dlouhý, se spádem 12 metrů, kterým protéká 12 kubíků vody. Hloubka se pohybuje mezi 0,9 až 1,3 m a k dispozici jsou dva nasedací bazény – nahoře a uprostřed – a jeden vysedací dole pod kanálem. Obtížnost je udávána jako WW IV–V. Právě parametry dráhy jsou podle Maška světovým unikátem: „Jedná se o nejdelší kanál s největším spádem na světě, což už asi dneska těžko někdo překoná.“