TOP 5 raftových řek Evropy podle českých „GAJDŮ“

TIP redakce: Čertovy Proudy — české zlato evropské úrovně

Velmi nás zarazilo, že se v odpovědích na naše dotazy objevovala jména řek od Lofot po Balkán, od Španělska po Ukrajinu, ale nikdo z dotázaných si nevzpomněl na český poklad – na Čerťáky, které bychom mezi nejlepší raftové řeky Evropy určitě měli zařadit. První z našich tipů je tedy tipem redakce, protože si jednohlasně myslíme, že populární, legendární a spoustou mýtů a historek opředená Vltava ve svém nejstrmějším a nejdivočejším úseku si tohle ocenění prostě zaslouží. Pokud nesouhlasíte, přihlaste se a můžeme se o tom pobavit. Ale pamatujte, že jsme Čertovy proudy zpětně připomněli autorům dalších tipů a všichni se shodli na tom, že v redakci máme pravdu – mezi ty NEJ v Evropě určitě patří, takže tím je všechno stvrzeno.

Čerťáky jsou výjimečné už tím, že se na nich svezete akorát jeden víkend v roce, vždycky na konci léta, nebo výjimečně, když Vltavu postihne tisíciletá povodeň, kterou nedokáže zadržet lipenská přehrada, což se stalo třeba v roce 2014.

Hlavně je ale Vltava v tomto úseku výjimečná neuvěřitelnou krajinou, kterou tu protéká. Zejména koryto plné ohlazených balvanů všemožných tvarů naskládaných tak, že tvoří peřeje obtížnosti až WW V za ideálního průtoku okolo 20 kubíků. A když se voda ještě zvedne, tak se obtížnost zvedne natolik, že před ní prchají i nejlepší světoví raftaři. Vzpomeňte na MS v roce 2003, při kterém se pro sjezd dosáhlo průtoku přes 30 kubíků a které pro vysokou obtížnost trati mnoho posádek prostě vzdalo. Vysoká až extrémní obtížnost je tedy další věcí, která dělá z Čerťáků jeden z nejlepších úseků divoké vody v Evropě.

Pokud se budete chtít na Lipno vypravit s raftem, pak byste měli velmi dobře zvážit svoje dovednosti a vyrazit pouze v případě, že jste si jistí, úsek dopředu znáte a rozeznáte dostatečně dopředu ty nejtěžší peřeje – Škvíru a Schody. Pamatujte, že plavání v takhle obtížné vodě není jen tak a ne nadarmo krouží okolo Lipna každoročně během letního vypouštění sanitky. Důkazem obtížnosti Čerťáků je i to, že na nich neprovozují rafting žádné cestovní kanceláře, které se dokážou vydat ledaskam, vyjma jedné, a ta tady raftuje za extra zvýšených bezpečnostních podmínek. Na raftu jsou vždy dva guidi a na trip smí pouze ověření klienti, o kterých se ví, že mají dostatečné zkušenosti na plavbu skrz Čerťáky. Každopádně, pokud tenhle úsek na raftu nebo i jiném plavidle někdy absolvujete, budete určitě nadšení.

Zkrátka a dobře, Čerťáky jsou českým vodáckým pokladem evropské úrovně a to se jen tak nezmění. Važme si toho!

TIP Tomáše Mähringa: Sjoa — vodácký ráj na severu

Ledovcová řeka Sjoa pramení v národním parku Jotunheimen ve středním Norsku a z vodáckého pohledu je to naprostý ráj. Nabízí úseky všech obtížností a v létě, kdy většina jiných řek bojuje s nízkými vodními stavy, má vody dostatek.

Údolí Sjoy je pro mě druhým domovem. Na české raftové základně, která tam funguje už přes dvacet let, jsem strávil sedm sezon a letos přibude osmá. Ačkoli je Sjoa ledovcová řeka, na horním toku protéká několika jezery, takže tam, kde je nejlepší pádlování, už je ohřátá na vcelku snesitelnou teplotu.

Věděli jste, že se norská řeka Sjoa dostala také mezi Top 5 vodáckých destinací v zahraničí? To asi bude vážně skvělá!

Na raftech se nejčastěji jezdí úsek zvaný Playrun, který začíná ve vesnici Heidal. Jak už název napovídá, řeka je tu hravá. Průtok v létě se tu pohybuje mezi 30 až 100 kubíky a obtížnost je WWII-IV. Vzhledem k velkému rozptylu průtoků může být Sjoa jeden den relativně malá a hodná řeka, na které není problém číst cestu, užívat si vln a případně se vyhýbat větším válcům, a druhý den to může být rozbouřená řeka s obrovským tahem a místy, která je opravdu vhodné objet.

Právě tahle rozmanitost dělá ze Sjoy pro mě jednoznačné číslo jedna mezi evropskými raftovými terény. Dalším důvodem je to, že je relativně bezpečná. Nejsou tu žádné nebezpečné sifony, v případě plavání je dostatečně hluboká, takže se člověk nepomlátí, a na vodáky na Playrunu za normálních vodních stavů nečekají žádné velké záludnosti.

V případě nízké vody a zkušené a sehrané posádky se dá raftovat taky na úseku Åsengjuvet, který končí na startu Playrunu. Řeka na tomhle úseku teče v hlubokém kaňonu a záludnosti tu čekají dvě. Za prvé několik pravoúhlých zatáček, ve kterých voda žene pod skály, a za druhé jedna velká 400 metrů dlouhá peřej, kterou je poměrně těžké předem poznat a ve které je ke konci po levé straně válec s vývařištěm, z něhož by mohl být problém i vyplavat, takže je bezpodmínečně nutné ho objet. Určitě se nejdřív rozcvičte na Playrunu, než vyrazíte sem.

Poslední z raftově zajímavých úseků, jetelných jenom za extrémně malé vody a určený jen pro opravdu zkušené posádky, je Åmot pod slalomovou tratí, pár kilometrů pod koncem Playrunu. Řeka je tady oproti výše zmíněným úsekům naprosto jiná, podstatně užší, sevřená mezi podemletými skalami. Je bezpodmínečně nutné celý úsek předem prohlédnout a počítat s tím, že v reálu bude řeka ještě podstatně silnější. Osobně jsem Åmot ještě nikdy na raftu nejel, protože jsem tu zatím nezažil vodní stav, za kterého bych do toho chtěl jít.

Na Sjoe platí pravidla jako na jakékoli jiné řece, takže rozhodně je třeba ji nepodceňovat a před případným sjížděním si zjistit nástupní a výstupní místa a co nejvíce dalších informací. Kromě zde zmíněných úseků jsou tu ještě další tři s obtížnostmi až WW VI a nesjízdnými místy.

Sjoa má své kouzlo a pokud mu člověk jednou propadne, už se na ni bude muset vracet znovu a znovu. Neznám v Evropě na raftování nic krásnějšího než Playrun s velkou vodou za slunečného počasí, kdy se každá vlnka třpytí. I proto se jmenuje Sjoa – znamená to totiž třpytivá.

TIP Michala Kůry: Soča — raftový poklad uprostřed Julských Alp

Julské Alpy, hora Triglav, řeka Soča… Dnes už řada z vás ví, kam tyto zeměpisné pojmy zařadit. Do Slovinska vyráží každoročně řada turistů a velké množství z nich sem míří právě za raftingem.

Soča je právem považovaná za jednu z nejkrásnějších řek v Evropě a ne náhodou její atraktivní údolí vyhledávají tvůrci různých reklam. Smaragdově zbarvenou řeku a její okolí si vybrali i filmaři při natáčení velkofilmu Letopisy Narnie. Voda v řece je totiž tak průzračná a čistá, že se můžete při raftingu bez obav napít, a pod rafty vidíte prohánějící se hejna pstruhů sočských.

Z pohledu raftaře je Soča zajímavou řekou, která je rozdělená na několik úseků různých obtížností. Čeká na vás kvalitní a technický rafting, jehož obtížnost a z ní plynoucí sportovní zážitek jsou závislé na aktuálním vodním stavu. Při výrazných srážkách se z okolních vápencových hor dešťová voda dostává rychle do řeky a průtok se poměrně dramaticky mění. Od letního průtoku asi 7 kubíků se vodní stav dokáže během pár hodin změnit klidně i na 150 kubíků.

Při běžném letním vodním stavu není Soča těžkou řekou a na raftu je to spíš dřina, zvlášť při kličkování mezi balvany a skalami v úseku před Trnovem. Ale pozor! Soču se nevyplatí podcenit. Právě velké množství balvanů, více či méně podemletých, skrývá velká rizika v podobě přírodních sifonů různé velikosti.

Pro rafting na Soče platí přísná pravidla a postupným omezováním, vyžadováním licencí a nutností registrace raftů, se z raftingu na Soče stala velmi komplikovaná záležitost. Nemluvě o nutnosti zakoupení permitu – za každý raft 50 eur/den. Ostatně pravidla jejího splouvání jsme vám detailně popsali v HYDRU 2/14. Pokud tedy budete chtít na Soče raftovat a zároveň dodržovat zákony a neriskovat udělení vysoké pokuty, budete se muset svěřit do rukou místních sportovních agentur, kterých je v Bovci a v celém údolí Soči velké množství. Jejich seznam najdete na oficiálních stránkách Bovce www.bovec.si.

Za optimálního vodního stavu je nejdelší možný úsek pro rafting dlouhý něco málo přes 20 km. Nejvyšší místo pro nástup na řeku je Zmuklica. Je to místo, které najdete u silnice směr Bovec – Vršič. Přibližně 1 km za vesnicí Kal Koritnica je napravo menší parkoviště, jehož dominantou je stará dřevěná stavba s lanovkou na dřevo. Po strmé stezce dolů se dostanete k řece.

Po několika kilometrech plavby minete z pravé strany přítok řeky Koritnice a po překonání několika hezkých peřejí doplujete do vesničky Čezsoča (silniční most). Odtud se Soča rozlévá do bovecké kotliny a poskytne vám na několik kilometrů nádherné výhledy na okolní hory. Dalším nástupním místem je pak parkoviště u vodopádu Boka (zase silniční most přes řeku), případně při nižším vodním stavu je to nástupní místo Srpenica 1. Odtud řeka nabírá spád a postupně se uzavírá do tzv. Trnovské soutěsky. Při optimálním vodním stavu tu obtížnost dosahuje až WW IV. Plavba končí po několika kilometrech divoké vody nad slalomovou tratí v Trnovu 1. Dál řeka pokračuje velmi zablokovaným úsekem, který je pro rafting zakázaný. Dolní část řeky mezi Kobaridem a Tolminem je už jen WW I-II a je vhodná spíš jen pro plavbu na kánoích nebo pro raftové začátky nezkušených.

Řeka Soča a její údolí je ideálním místem nejen pro rafting, ale můžete kombinovat i další sportovní aktivity. Velmi populární je zde canyoning a samozřejmě také turistika a cykloturistika.

TIP: Roberta Kazíka: Tara — smaragdový náhrdelník Evropy

Jedna z nejkrásnějších řek Balkánu a zároveň celé Evropy se nachází v Černé Hoře. Protéká pohořím Durmitoru a jako jedna z mála evropských velkých řek je zajímavá pro vodáky od pramene až k ústí.

Tara pramení blízko hranic s Albánií a vřele doporučuju její horní úsek. Je to řeka alpského typu a od Kolašinu po Mojkovac se na ní hezky sveze každý, komu stačí WW II-III. Za Mojkovacem řeka nabere trochu komunálního odpadu, jako všechny řeky na Balkáně, a vnoří se do Národního Parku Durmitor. Tam protéká celkem zajímavou soutěskou s jedním místem pojmenovaným Djavolje Lazi (Ďáblovy soutěsky). Až tak nejetelné nejsou, jenom je přísně zakázáno je sjíždět, takže tuto část řeky raději vynecháme a posuneme se až k Mostu na Taře.

Most na Taře je s velkým M schválně, neboť je to monumentální stavba přes soutěsku Tary ve výšce necelých 200 m. Kousínek nad Mostem je nasedací místo s pánem, co má razítko a kasičku a zkasíruje vás o 40 – 50 eur, podle sezony, typu plavidla atd.

Tím se z Tary stane jedna z nejdražších řek světa. „Za co?“, křičí zoufale český vodák.
Inu za to, že namísto stovek plavidel tam budete skoro sami. Navíc je to pořád lepší než řeku jednoduše zavřít, jak by o tom přemýšlel zelený mužík v naší zemi.

Až zapomeneme na krvavý šrám na naší prkenici, zjistíme, že Tara je nádherná řeka. Před námi bude nějakých 90 km nádherného svezení s úvodními nádhernými peřejemi pod mostem. Po nich řeka zvolní a nechá nás kochat se krásou okolí, vnoří se do nejhlubšího místa Kaňonu Tary s nádhernými vápencovými stěnami kolem a pak zase příjemně zrychlí za Brštanovicou.

Spodní úsek Tary je komerčně hodně využíván a zamíří tam ti, kteří chtějí ušetřit za poplatky.
Za 1 – 5 eur (taxa se každým rokem mění) dostanete 25 km nádherných peřejí. V dubnu a květnu, kdy tají sněhy a hladina řeky kulminuje, je to opravdu moc hezké svezení, kde se už hodí mít pořádný raft a pořádnou dávku zkušeností. V pozdním létě je to naopak lehká říčka typu Salzy. V pozdním létě tu potkáte i dřevěné vory (pltě) s turisty, co pijí, jako kdyby to bylo naposledy v životě. Přesná čísla návštěvníků nikdo nezná, důležité je vědět, že před prázdninami tam je voda a nejsou tam lidi.

Na Taře poznáte i jiná místní „špecifika“. Potkáte tam guidy, jezdící zásadně jen v plavkách, protože na to „mají“. Potkáte tam guidy, kteří vozí klienty 15 i 20 let po divoké vodě, a přitom nedovedou plavat. A potkáte tam i fakt dobré kluky na minimálně evropské úrovni. Sem tam se na téhle řece i někdo utopí, většinou z důvodů výše uvedených, ale to přece v této části světa ještě nepohne ostatní k tomu, aby měnili zaběhlé zvyky, ne?

Když to tedy shrneme. Pro náhodného návštěvníka Durmitoru je možné svézt se na horním toku (tak 7 km hezkých peřejí WW II-III, asi na hodinu) nebo na dolním toku (asi 25 km WW III+, tak na tři hodiny) nebo v celém kaňonu (dva dny s přenocováním v kaňonu).

Sjížděný úsek končí dalším mostem a hranicí s Bosnou a Hercegovinou. Tady můžete skončit, nebo plout dál. Řeka po pár metrech spojí své síly s Pivou (jak romantický název!) a stane se z nich Drina.
Drina – to je taky moc hezké svezení, ale je tak dlouhá, že by vydala na další článek.

TIP Tomáše Svobody: Noce — adrenalin uprostřed italských Dolomitů

Pokud jde o mou „raftovací nej“, pak je to jednoznačně dolomitská Noce. Už jen proto, že se spolu dobře známe. Noce pramení nedaleko třítisícovky Corno dei Tre Signori a valí si to východním směrem do známé oblasti Trentino a ještě známějšího údolí Val di Sole. Tím proteče až do jezera Lago di Santa Giustina. Pak si to ještě na chvilku namíří na jih a na závěr vteče do Adiže. Nás nejvíc zajímá střední úsek ve Val di Sole.

Celá taškařice začíná v malé horské vesničce, úplně stejné jako všechny ostatní vesničky v údolí. Jmenuje se Cusiano. Tady za mostem, směrem na Ossanu, je perfektní nasedací místo u dětského hřiště. Vždycky než jdeme na vodu, utrhnu si chvilku, kdy ostatní lezou do studených neoprenů, a zmizím do místní mikrosámošky. Ta je na hlavní silnici ve vesničce a mě do ní táhnou obří šunky a kvádry tyrolského špeku, co jim tu visí od stropu. Zaručeně nejlepší zastávka široko daleko. Rafting s žaludkem plným sušeného masa je o hodně zábavnější.

Na řece je zezačátku klídek tak akorát na to, aby se posádky raftů sehrály. Je čas na nějakou strašidelnou historku z Noce, aby se lidi trochu začali bát, a taky na pár instrukcí. Klídek končí za prvním jezíkem, asi dva kiláčky po startu. Ten za velké vody může dost potrápit. Dělá se tam váleček. Dál řeka nabírá na spádu a mírně i na obtížnosti. Ostatní řeky, které jezdím často, začnou nějakým peklem, a pak je celou dobu klid, nebo obráceně. Hodinu není do čeho píchnout, a pak najednou přijde sajgon. Noce si tě pěkně připravuje, pomalu si s tebou zahrává, prostě taková předehra. Na kopečku před tebou se objeví další vesnička Mezzana. V ní je provařená slalomová trať. Tady už začíná větší zábava.

Technicky docela složitá trať graduje v druhé polovině a ke konci těsně před dřevěnou lávkou je parádní vysoká peřej s válcem. Tady si dost lidí oddychne, protože neví, že větší masírka nečekaně začíná až pod slalomkou. Další dva kiláčky jsou fakt maso. Tady už ti pomalu začínají lézt oči z důlků. Průjezdy jsou dost přesazené, velké balvany, ještě větší vlny a voda rychlá jako prase. Žádný vracák široko daleko. Děti začínají vzlykat, manželky nadávat a chlapi chroptět. Konečné zúžení a průjezd těsně kolem skály tě vyflusnou do trojkové vody a ty máš čas konečně trochu vysadit, postrašit posádku, že to nejlehčí už mají za sebou, a připravit se na další skvělou část dne – tou je oběd.

Řekni mi, kde na světě je řeka, na které raftuješ bomby, a přímo v půlce je kemp, kde ti stojí stan, vedle něj je hospoda a za hospodou bazén. Z kempu v Dimaru se vydáš na odpolední půlku. Tam už moc času na žádné blbinky není. Hned pod kempem je slušná peřej, která stojí za prohlídnutí, a řeka už nepoleví. Trojkových peřejek pomálu, koryto naklopené, technické průjezdy a dlouhé divoké pasáže ti nedovolí vnímat úžasná panoramata okolních hor. Spodní slalomka je Mordor. Když netrefíš správnou lajnu, jsi jak blbě vystřelená kulička v pinballu. Noce tě vydojí až do úplného konce, až do závěrečné peřeje, která je sama pěkně zapeklitá a pod níž se tak špatně staví v jediném pidivracáku. Tam, když pak vyneseš člun na parkoviště, přichází ta chuť vyplaveného adrenalinu. A radost, že jsi právě zažil 30 kiláků pořádného raftingu.