Jezy v České republice plní v posledních letech kromě funkce vodohospodářských účelových staveb ještě jednu dost nepříjemnou funkci. Za zvýšených vodních stavů, hlavně tedy při jarních vodách, ale i v létě po vydatnějších deštích, topí nerozvážné a nezodpovědné vodáky. Pro příklad nemusíme chodit daleko, jedna taková nehoda se stala na Vltavě vloni v červenci.
Ne nadarmo se mezi ostřílenými vodáckými vlky tvrdí, že co postavila do řeky lidská ruka, stojí za prd a je to nebezpečné. Za malé vody se pod jezy a stupni dá mnohdy koupat. Ale po deštích a při táních sněhu se proměňují ve zrádné pasti, ze kterých není úniku. Z některých vám ale už za malé vody nepomůže ani zkušený vodní záchranář.
Co je to vlastně jez? Je to jen vodní dílo, které slouží k vzedmutí vodní hladiny, k vytvoření zdrže, chcete-li „voleje“. Opravdovým vodákům jezy moc nevoní. Řeky bez nich bývaly jistojistě pěknější a zajímavější. Vždyť k čemu je vodákovi stojatá hladina a kus přenášení betonové stavby? Ale když už tady ty stavby jsou, co si na nich takhle neužít nějakou tu legraci? Vždyť to vypadá tak jednoduše. Pořádně se rozjedeme a hupsneme to dolů. Proč ne? Ale vybrali jsme si pro takové dobrodružství ten správný jez? Nejedeme náhodou radostně dolů po spádové desce jezu, který si již před námi vyžádal lidské oběti? Přitom se mnohdy stačí jen rozhlédnout kolem sebe nebo si z vodácké kilometráže (www.raft.cz, www.vodackanavigace.cz, www.mapy.cz) zjistit pár informací, ohlídat si aktuální vodní stav (www.raft.cz, www.chmu.cz, webové stránky jednotlivých povodí) a každý jez si před bezhlavým splutím prohlédnout a trochu popřemýšlet.
Jezy se sportovní, retardérovou, dříve často vorovou propustí, po vodácku souhrnně šlajsnou, bývají zpestřením při letní vodácké turistice. Šlajsny, pokud tedy zrovna nejsou z nějakého důvodu zahrazené, jsou na průjezd lodí přímo stavěné a k posádce, která umí svou loď alespoň trochu ovládat, bývají shovívavé. I přesto je potřeba dbát určitých pravidel. Šlajsnu si dobře prohlédnout, objektivně zhodnotit a odhadnout svoje dovednosti, při samotném splouvání si nechávat odstup od lodí před námi, najíždět pěkně rovně s proudem, držet se pádla, ne lodi, a trochu s ním také zabrat. Když se náhodou cvaknete, nezbývá než chytat loď i pádlo a nestoupat si při tom na dno, dokud se proud neuklidní. Nejen že s těžkou lodí plnou vody v proudu stejně nic neuděláte, můžete si taky zaklínit nohu pod kámen ve dně a zranit se, nebo dokonce utonout.
Voda, která neproudí propustí, teče přes takzvanou korunu jezu. Za ní bývá kolmá nebo šikmá plocha (spádová deska), v létě většinou obsazená koupajícími a opalujícími se kamarády nebo nevodáky. Nutno podotknout, že bývá díky různému porostu pěkně kluzká a neopatrný pohyb po ní může mít za následek nepříjemný pád pod jez, kde většinou nebývá nic jiného než ostré kamení. Přes šikmou desku se jezy jezdí málo kdy a kolmé spíše vůbec. Možná někde někoho uvidíte, ale vězte, že není o co stát. Loď spíše drhne, než jede a o nějakém sportovním či adrenalinovém zážitku nemůže být ani řeč. Navíc nás dole pod jezem čeká většinou jen náraz na kameny, a to ještě v tom lepším případě. Kde bývá pod jezem hloubka, začíná se i za nižších vodních stavů tvořit vývařiště. Probublaná napěněná voda se vrací zpět pod korunu jezu a je shora dopadající vodou roztáčena v tzv. válci. Ten může být různě velký a různě silný. V tom úplně malinkatém si můžete příjemně namasírovat záda, ale pozor! S rostoucím průtokem síla válce rychle stoupá a na válci to vizuálně nemusí být nijak znát. Pořád se chová pěkně tiše, jen tak si zrádně bublá a nepouští vůbec žádnou hrůzu. Přitom se z něho může stát dílem okamžiku nemilosrdný zabiják. Roztočená voda plná bublin vám nedovolí stoupnout si na dno, jestli je vůbec nějaké v dosahu, a plavat ve vzduchem prosycené vodě z jistých fyzikálních důvodů také moc nejde. Rázem se ocitáte pár desítek centimetrů pod vodou a v okolní vířivce naplněné sodovkou jsou vaše zběsilá tempa neúčinná. V tu chvíli vás neunese ani sebelepší plovací vesta. Kamarádi na břehu vás skoro nevidí a těžko vám mohou nějak pomoci. Povyprávět přátelům o této nepříjemné příhodě dostane šanci už jen málo kdo. Většinou vám totiž brzy dojde dech. Čas pod hladinou se zdá být jako celá věčnost, vteřiny a minuty při tom ale letí závratnou rychlostí. Máte-li schopné a zkušené kamarády, můžete tak ještě doufat, že se aspoň snaží vám pomoci a při velkém štěstí se jim to možná podaří. Pokud jste ale jeli s partou nezkušených a třeba i lehce přiopilých lidí, můžete se třeba modlit, aby jim aspoň brzy došlo, že něco není v pořádku, vzpomněli si, kde mají mobilní telefon a co možná nejdřív zavolali hasiče a záchranku.
Jak vám tak ubývají malé zásoby kyslíku, zmocňuje se vás stále větší a větší panika, váš marný boj o získání orientace a vyplavání k hladině se zintenzivní a síly spolu se schopností přemýšlet se vytrácejí o to rychleji. S hlavou ve vířící sodovce lapáte po dechu. Při prvním pokusu o nádech vám voda vnikne do průdušnice a průdušinek, způsobí, že se zbývající vzduch v plicích uzavře sloupcem tekutiny, je stlačen a dojde k rozedmě plic. Každým dalším vdechem se voda v plicích zpěňuje, proniká do plicních sklípků a do krve. Není to vůbec nic příjemného, ale naštěstí brzy následuje ztráta vědomí. Dále pokračující proces umírání a následně rozkladu je dobře popsán v odborné lékařské literatuře, na kterou z důvodu nedostatku místa na papíře musím případné zájemce odkázat. Myslíte si, že trochu přeháním a straším? Zeptejte se ale pomníčků u těch jezů, které se na první pohled tváří jen jako větší domácí vířivky. Zeptejte se utonulých na nízkém jezíčku v Ratibořicích na Úpě, na lužnickém Pilaři a dalších vyhlášených „smrťácích“.
Po deštích a na jaře bývají jezy zdaleka nejnebezpečnější. Ano ještě stále jsme vás nevystrašili dost ani my v redakci, ani náhrobky na profláklých vodních zabijácích. Jinak si totiž nedokážeme představit pravidelný „nášup“ povodňových utopenců. Přitom je to prosté. Jezy jsou nebezpečné za malé vody. Za velké se jejich nebezpečí několikanásobně zvyšuje. Pod jezy se tvoří velké válce a vodní víry, které zastaví loď a v mžiku ji převrhnou. Pod jezem se s vámi motají ve válci různé předměty, co spláchla do řeky voda ze břehu. Klacky, klády, láhve a třeba i psí boudy. Už nejde jen o možné utonutí v propěněné vodě. Už jde o jistou smrt v tom nejsyrovějším stavu. Smrt v mase vířící ledové vody, kde nevíte co je nahoře a co dole a kde přes ryk běsnící vody neslyšíte ani poslední údery svého srdce.
Co tedy dělat? Jak rozpoznat všechny ty nebezpečenství a industriální nástrahy a pastičky? Návod je zcela jednoduchý a zcela zřejmý. V době, kdy na internetu zjistíte okamžitý vodní stav říčky někde v Kalifornii, není problém se dopátrat informací o jakékoli řece tady u nás. Tištěná média k tomuto tématu také nemlčí a nastudovat si kilometráž právě sjížděné řeky není žádný mastňácký přežitek, ale důležité zjištění informací právě o nebezpečných jezech, možnostech splutí, nesplutí, po které straně se obvykle přenášejí. Případně stačí kouknout na www.nebezpecnejezy.cz. Před každým jezem vystupte a běžte si ho prohlédnout. I když už z řeky vidíte, že ho všichni před vámi jezdí. Nikdy nevíte, co je to za lidi, a přes hranu jezu ani nemůžete vidět, jak dopadli. Na břehu zvažte pořádně svoje možnosti i dovednosti a zbytečně nefrajeřte. Ono tonoucího málokdo obdivuje. A taky pamatujte, že opilec padající ze schodů se dole většinou zvedne a odejde bez vážnější újmy, ale na vodě vystřízliví, až když už je to nadobro.
Jak poznat nebezpečný jez
Opravdu nebezpečné jezy je většinou snadné rozeznat. Přestože mohou mít nejrůznější tvary a konstrukce, jedno mívají společné. Voda z podjezí neodtéká u hladiny, ale kdesi spodem. Hladina pod jezem pak bývá zpěněná, někdy s proudem viditelně se vracejícím zpět pod jez, jindy ale bývá zrádně zdánlivě klidná.
Voda přetékající přes korunu padá do vývařiště, kde se vrací zpět pod jez, aby bránila jeho podemílání. Tím tvoří válec. Jak je vidět z obrázků, nebezpečnost jezů nezávisí jen na tvaru jejich tělesa, ale především na konstrukci podjezí. Jezy s uměle vybudovaným vývařištěm jsou nejzrádnější, protože kromě válce pod nimi není vidět žádná pevná překážka. Skoro stejně nebezpečné bývají jezy bez betonového vývařiště, u nichž je ale podjezí zavezeno lomovým kamenem. Ostré kameny vyčnívající nad hladinu ale většinu vodáků včas odradí od pokusů o sjetí.
Nebezpečné jezy tedy mohou být kolmé i šikmé a jejich výška se může pohybovat od půl metru až do několika metrů. Je-li vývar pod jezem delší než cca polovina délky vaší lodi, je jez určitě nebezpečný. Voda vracející se pod jez má totiž nečekanou sílu a rychlost, kterou není snadné ze břehu dobře odhadnout. Nejste-li si jisti, zda dokážete nebezpečný vývar rozpoznat, vhoďte do vody nad jez suchou větev a sledujte, jak dlouho se bude obracet ve válci pod jezem. Při troše pozornosti ale takřka není možné nebezpečný jez včas nerozpoznat. Nejde jen o již zmíněné pomníčky nebo varovné cedule. Na sledovaných vodních cestách, jako je Vltava a Labe, ale i někde jinde, jsou takové jezy označeny značkou podle řádu plavební bezpečnosti – zakázaná vodní plocha – červená bóje s bílým pruhem uprostřed.
Pocit falešné bezpečnosti dávají některým vodákům tzv. „nepotopitelné“ nafukovací čluny – rafty. Nezkušení bláhově věří, že na nich sjedou vše. Nafukovací raft se skutečně nepotopí, to ale neznamená, že se nemůže převrátit. Ve vývařišti pod jezem nepotopitelnost člunu surfujícího na zpěněném válci není moc platná posádce, která se z něj při prvním zhoupnutí vysypala jak brambory z pytle a rotuje ve zpěněné vodě někde hluboko pod ním.
