Tipy k balení, když letíme do světa nejen na vodu

V první řadě bych čtenáře odkázal na přečtení článku „Pár tipů k vodotěsnému balení“. Tam jsem psal třeba o odsávání vzduchu ze zavazadel, ke kterému se vrátím i nyní.

Začněme ale od začátku. První věcí, kterou budete řešit, je váhový limit, který vám v letadle dají. Pokud neletíte s nějakou nízkonákladovou společností, pak to většinou bývá 7–8 kg u příručních zavazadel a 20–25 kg u zavazadel odbavených, která jdou do „podpalubí“. V některých destinacích je také nezbytné dovézt si i vlastní loď a pádlo, protože je tam prostě nepůjčíte ani nekoupíte. I na loď dostanete váhový limit, většinou 30 kg, někdy bývá až 35, ale víc určitě ne, protože pak už je takové zavazadlo moc těžké pro personál na letištích, s čímž letecké společnosti počítají. Zároveň dostanete na zavazadla limity rozměrové.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Tyto limity jsou první věc, která vás při balení bude omezovat a krotit, což je dobře. Osobně vím, že dodržet váhový limit nebyl nikdy problém a čím byl nižší, tím efektivněji jsem se dokázal zabalit. Člověk brzy zjistí, že nepotřebuje tolik triček, bot, trenýrek a kdoví čeho dalšího. Já se u oblečení většinou při návratu snažím podívat na to, co jsem použil a co zůstalo po celou dobu nevyužité. Je to dobré poučení, jak se efektivně zabalit příště, ale platí to hlavně o oblečení. To, že během celého výletu nedošlo na lékárničku nebo nářaďový nůž, neznamená, že je příště necháte doma. Doma necháte spíš troje teplé ponožky, které prostě byly navíc a vy jste je jen vyvezli na výlet přes půl světa. Člověk taky zjistí, že když má péřový spacák nebo spacák z dutého vlákna, je to rozdíl jak váhový, tak objemový. To samé platí pro karimatky a další výbavu.

U mnoha věcí je problémem i objem. Ten se dá vyřešit právě výše (a minule) zmíněným odsátím vzduchu, které dokáže být opravdu dobrým pomocníkem.

Určitě je dobré se taky zamyslet nad tím, do čeho vlastně věci zabalím. Tady je stěžejních několik kritérií.

Zaprvé: zavazadla se mi musí dobře nosit, a to všechna naráz. I když má člověk třeba domluvený odvoz z letiště nebo mu jede přímý autobus na místo pobytu, bude muset svoje věci přenášet po letišti, po autobusovém terminálu, od autobusu a tak dále. Nakonec toho nošení bývá docela dost i v místech, kde se to na první pohled nezdá. Doporučuji zkusit si nošení věcí doma. Zjistíte, že batůžek, hlavní zavazadlo a k tomu třeba kajak plus futrál s pádly se na jeden zátah nosí opravdu špatně. Problémem je často taška jenom přes rameno nebo jenom do rukou, případně super cool vypadající příruční kufřík, který je ale opravdu neskladný, a když ho nemůžete vzít na kolečka, tak je vlastně nenositelný.

Zadruhé je dobré, aby zavazadla něco vydržela. Ideální je pak zavazadlo, které je vodotěsné a prachotěsné. Opět platí, že ačkoliv to na první pohled vypadá, že jenom přejedete autem nebo autobusem na místo určení a tam už budete, často to tak jednoduché není. V Nepálu hodí vaše věci na střechu, přetáhnou je nějakým provazem a tradá. Když chytnete konec monzunu, budou celý den na poctivém dešti, když bude hezky, bude do nich prát slunce a bude se na ně prášit a prášit. V Indii je to dost podobné. V Íránu už mají modernější autobusy a dají vám zavazadla do kufru, ale prach se tam taky dostane a nebude ho málo. V Ekvádoru je to podobné jako s tím Íránem. Na Altaji jsme měli zajištěné auto, ale byl to starý UAZ, do kterého se silně prášilo, a navíc neměl úplně v kondici výfuk, takže část zplodin končila v kufru mezi zavazadly (jak to vypadalo, asi nemusím popisovat). Nemít všechny věci v pořádné vodotěsné tašce, bylo asi zničené úplně všechno. Když navíc přišlo na brodění řeky, tak se do UAZu dostalo vody, že byla až nad kotníky, a tady se vodotěsnost našich zavazadel opět dost hodila. V Chile jsme měli půjčené auto, ale všechny věci musely jezdit na zadní korbě společně s loděmi. Střídání deště a prašných cest opět prověřilo naše zavazadla a jejich pečlivé uzavření.

Z výše uvedeného je jasně vidět, že ať se člověk vydá kamkoliv, je to docela jiný svět než naše okolní super civilizované Rakousko nebo trochu vzdálenější Norsko, kde vede asfalt téměř všude. Proto je třeba být na to připraven.

Zatřetí je třeba, aby zavazadla i s jejich komponenty něco vydržela. Je tedy dobré volit kvalitní a použitím ověřené kusy. Pamatujte na to, že zavazadla projdou nejen vašima rukama nebo rukama vašich spolucestovatelů, ale také je budou mít v ruce třeba lidé na letištích a ti se s tím rozhodně nemažou. K újmě tak dojde velmi snadno.

Závěrem ještě jeden poznatek. Při balení vždy pamatujte na nějaké místo navíc. Mnohokrát se mi stalo, že cestou tam jsem vezl vestu a helmu v lodi, ale loď se mi nakonec na místě povedlo neplánovaně prodat (naštěstí mi nikde neuplavala, ale i to se může stát) a najednou jsem neměl vestu s helmou (oboje dost objemné věci) kam uložit pro cestu zpět.

Zároveň se mockrát stalo, že jsem se já nebo někdo z mých kamarádů na místě do něčeho zakoukal a chtěl jsem to odvézt domů – namátkou třeba kamarád, který narazil v Nepálu na levné péřové spacáky a chtěl si jich odvézt domů dost na to, aby je rozprodal a utržil tak nějaký peníz. Nebo kamarádi P a K, kteří se v Ekvádoru zamilovali do závěsných houpacích židliček vyrobených z plátna a dřevěných latí a chtěli jich odvézt dost pro své rodiny… Tuhle věc může vyřešit úsporné balení na začátku výletu, což mi ale ze zkušenosti přijde nereálné, protože jakmile má člověk nějaký prostor, tak ho zaplní (já si tam to triko ještě hodím, když se tak pěkně vejde). Lépe se mi osvědčilo vzít si tašku, která má nastavitelný objem. Doma dělám, že taška už nemůže být větší, a tím se donutím zabalit úsporně, na místě pak jenom povolím popruhy a můžu směle vyrazit na nákupy. Ještě víc se mi ale osvědčilo udržet se a ty věci domů vůbec nekoupit, protože ve většině případů to nakonec bude stejně jen krám, který na nic nepoužijete, bude vám překážet, ale přece ho nevyhodíte, když se k němu váže tak silný příběh.