Tatshenshini a Alsek River — Aljaška 1997

Tak jako mnoho našich cest, i tuhle měl na svědomí Petr Charvát. Nejdřív jsme museli mít povolení ke splutí, což nebylo jednoduché. Dostali jsme několikastránkový soupis požadavků, které musíme při splouvání splnit. Zjistili jsme, že s sebou máme mít suchý záchod, který se smí vyprázdnit až na konci splutí, že se na tábořištích nesmí nechávat pozůstatky po ohništi. Popel se musí házet do řeky a nespálené kusy dřeva musíme převézt na další tábořiště. Že musíme mít s sebou bílou látku, na které má být červený kříž, abychom byli pro případ záchrany z helikoptéry lépe viditelní, a ke stejnému účelu mělo sloužit zrcátko či kus lesklého plechu. Požadavků bylo hodně a tresty za nedodržení byly od pokuty 5000 dolarů přes zabavení výstroje po vězení až na 6 měsíců.

Vodácká sezona je v této oblasti krátká (červen až polovina září) a počet splouvajících řeku je omezený. Během sezony dostane povolení 36 skupin.

Seattle

Putování naší expedice začalo v Seattlu. Bylo 13. srpna a 2. září jsme měli začít plavbu po Tatshenshiny, cesta k ní nám trvala 18 dnů. Za tu dobu jsme sjeli přes 200 km po osmi řekách a ujeli 6750 km autem.

Sjeli jsme Yukon River s Pětiprstou peřejí, známou ze Zlaté horečky. Pro parníky, vezoucí zlatokopy, to bylo velice obávané místo, pro nás nudná WW I. Viděli jsme překopaná koryta Bonanzy a Klondiku, kde se pořád těží. Byli jsme na hřbitově v Dawsonu a podařilo se nám najít hrob rodáka ze Zábřehu Eskymo Welzla – cestovatele, zlatokopa a náčelníka eskymáků. Navštívili jsme „Kennedyho“ – Brňáka, žijícího na Bear Creeku od osmašedesátého roku.

Tatshenshini

1. září byla naše dvanáctičlenná skupina na tábořišti u Dalton Post blízko Tatshenshini. Splutí jsme začali na říčce Blanchard. Její úzký kaňon byl místy silně zatarasený a s obtížemi jsme hledali průjezdy, obtížnost byla WW II–III. Po hodině a půl jsme vpluli do Tatshenshini. Řeka tekla prudce, kaňonem hlubokým místy až 600 metrů, kolmé skály a ostré útesy padaly přímo do řeky. Pak se údolí rozšířilo a po 22 km jsme dojeli na naše tábořiště v Dalton Post – oficiální začátek plavby.

Dolton, který spal pod širákem, tu ráno viděl medvědici grizzly s mládětem projít kempem. Není divu, vždyť jsme byli v oblasti, kde žije víc medvědů než lidí.

Začaly přípravy na šestidenní trip. Určily se posádky raftů a rozdělili jsme si proviant. Dva z nás se přihlásili na dlouhý pendl do Skagway, kam nás z cíle spluti, z Dry Bay, měla dopravit malá letadla.

Když jsme pozorovali balení americké výpravy, která se chystala k odplutí den po nás, zjistili jsme, že máme směšně málo věcí. Jejich rafty (s vesly) byly po vrch zarovnány bagáží. Měli spoustu krabic s jídlem, kartonů s nápoji, objemný vařič (spíš sporák) a chemický záchod.

Nás devět jelo na dvou raftech a každý měl dva lodní pytle. Náš jídelníček se samozřejmě také diametrálně lišil. K snídani byl chléb, sýr a čaj, k obědu malá čokoláda a večer se střídaly těstoviny a rýže s konzervou masa.

V prvním, asi 10 km dlouhém úseku, tekla Tatshenshini širokým údolím několika rameny. Někdy bylo obtížné poznat, kudy jet, aby raft neuvízl na mělčině. Břehy byly hustě zarostlé, téměř neprostupné, se spoustou padlých stromů a s pařezy, typicky ohlodanými od bobrů.

Všichni očekávali prospekty a kilometrážemi slibovanou obtížnost WW IV–V, ale ta nepřišla. Když se řeka náhle stekla do jednoho koryta mezi skalní bloky, vlny se jen zvětšily a řeka zrychlila. Obtížnost nešla přes WW III+.

„Dolní kaňon“ je hluboký 100 až 200 m. Charakter řeky se nemění a co je důležité, řeka teče pořád rychle. Břehy, hustě porostlé vegetací, už začínají žloutnout a červenat. Asi po hodině jízdy se řeka opět zúží mezi skalami, proud se zrychlí a objevují se velké vlny. Soutěska dlouhá 500 metrů končí stejně rychle, jako začala. Údolí se rozšiřuje na jeden kilometr. Řeka se tu dělí do mnoha řečišť, která se zase po chvíli stékají o kus níž. Míjíme naplavený pařez, na němž sedí obrovský orel bělohlavý. Má nejméně metr a sleduje nás.

Další den se objevuje na levé straně řeky obrovský horský masív. Kolem nás je vidět ledovcové splazy. Pro zajímavost jsme je spočítali. Došli jsme k číslu 24. Přibližujeme se k dalšímu obrovskému horstvu, za kterým už teče řeka Alsek.

Alsek

Tatshenshini se do Alseku vlévá ohromnou deltou, plnou zrádných ramen, z nichž voda mizí mezi oblázky a ramena končí mnohdy mělčinami. Řeka zmohutněla, údolí se rozšířilo na 1,5 – 2 km a proud teče pořád velkou rychlostí. Zábavné je, když se dva nebo víc proudů srazí. To pak vznikají rozhraní, dosahující rozdílu hladin až 1 m a dlouhá až 100 m. Po obou stranách jsou rozhraní lemována obrovskými víry a karfioly. V těchto proudech si s námi voda dělá, co chce.

Snažíme se s vodou moc neprat a dáváme jen pozor, aby nás proud nevrhl někam na mělčinu. Je tu také jeden neobvyklý úkaz. Z ledové vody se místy „kouří“. Je to však jemný prach z mělčin uprostřed řeky, který je k nebi zvedán vzdušnými víry. Před námi se objevuje obrovský ledovcový splaz a pod ním místo jako stvořené k táboření. Přistát u vysokého břehu však není jednoduché. Vyjet z proudnice, překonat rozhraní a jet proti ohromnému zpětnému proudu nás stojí po ujetých 35 km dost sil.

Přes řeku se díváme do nádherného horského kotle. Vrcholy mají až 3000 m. Za zády máme ledovec, který se zdá být neskutečně blízko, jak se však později ukazuje, je vzdálený několik kilometrů. Před ním je ještě moréna a jezero. Kusy ledu z jezera jsme vzali na vaření. Doslova šlapeme v medvědích stopách, místy proložených i čerstvým trusem.

Probudili jsme se do deštivého rána. Včera na všem ležel prach, dnes jsme všichni od bláta. Řeka teče dál neustále rychle a my musíme být neustále ve střehu a kontrolovat průjezdy. Je třeba si včas vybrat správné rameno. Šíře řečiště je teď kolem 2 km. Občas se stane, že některý raft najede do jiného ramene a zmizí z dohledu, ačkoliv jedeme vlastně téměř souběžně.

Alsek Lake

Vplouváme do jezera plného obrovských ledových ker, levý břeh tvoří ledovcová stěna, jen tu a tam přerušená skalním útesem padajícím do vody. Jedeme opatrně, mimo proudnici, při pravém břehu. Vjetí mezi kry, které plují hnány proudem i větrem, narážejí na sebe a točí se na rozhraních, by mohlo dopadnout špatně. Zastavujeme u pravého břehu na úpatí kopce v závětří mezi stromy a stavíme tábořiště. Tábořit se musí dál od břehu, protože vzdutá vlna by nás po pádu ledovcové stěny mohla smést.

O kus dál táboří výprava Američanů. Na řece jsou už deset dní a zítra budou pokračovat do Dry Bay.

Vstáváme do slunečného rána. Dnes máme volný den, odpočíváme. Během splutí řeky je povoleno zůstat na místě po dvě noci jen jednou. Alsek Lake je jedním ze tří míst, kde tohle povolení platí.

Je výborná viditelnost, nebe je bez mráčku a nám se otevírá nevídaný pohled na jezero, na které mezi ostatní kry bizarních tvarů připlula sluncem prozářená, modrá kostka ledu. Za ní z vody vystupuje kolmá ledovcová stěna, dlouhá tak 5 km. Za ledovcem jsou vidět asi třítisícové hory. Nad tím vším se tyčí zářivě bílý štít Mount Fairweather, vysoký 4663 m.

Po snídani vyrážíme na procházku, při které pozorujeme obrovité kry, narážející do sebe s velkým rachotem. Na druhé straně jezera vidíme padající kus ledovcové stěny, praskání a rachot se k nám donesl až za chvíli. Za čas k nám přichází vlna, kterou vzedmula padající stěna ledovce.

Podle Američanů, kteří odjeli včera, je letiště vzdálené necelé dvě hodiny jízdy. Vyjíždíme mělkým výtokem z jezera. Vítr máme v zádech a Dolton vytahuje pláštěnku, aby ji natáhl jako plachtu. Docela slušně nám to po řece uhání.

Po hodině jízdy přijíždíme k jakési chatě, kde je malé soukromé letiště, pokoje k pronajmutí, udírna a káď s horkou vodou na koupání. Je tady jenom starý pán, který nám vysvětluje, že zdejší stanice je pro rybáře a lovce, kteří se sem dopravují malým letadlem. Tvrdí, že povolení k odstřelu medvěda stojí 9000 dolarů a pokud lovec medvěda zastřelí, zaplatí dalších 500 dolarů.

Míjíme suché levé rameno řeky a pár zavřených rybářských domků. Na březích jsou vytažené sítě, ale nikde ani živáčka, abychom se doptali na letiště. Hustě prší a padá mlha. Slyšíme hukot nějakého agregátu nebo snad motorů letadel, ale záhy zjišťujeme, že je to hukot moře, příboj. Okolo nás se prohánějí tuleni a hrají si s námi na schovávanou, vypadá to, že se nám smějí. Ano, mají proč, minuli jsme letiště.

Dry Bay

Je sedm hodin večer, lije jako z konve, je zima, brodíme slanou vodou zpět a hledáme letiště. V dálce vidíme dvě stavení. Máme štěstí, odchytli jsme chlapíka na čtyřkolce a zjišťujeme, že letiště je 2 míle (později se opravuje na 5 mil) daleko.

Potkáváme rybáře, který nám nabízí, že nás doveze i s bagáží na letiště, dáme-li mu 100 dolarů. Po chvíli smlouvání se dohadujeme na 40 dolarech, plus pivo za každého. Šťastní nakládáme naše věci a jedeme téměř hodinu po různých cestičkách, v dešti a v mlze na letiště. Jsme úplně promrzlí, mokří a unavení.

Hangár je vysoká dřevěná bouda plná harampádí a špíny. I když dovnitř různými skulinami fouká, je tu docela sucho a dá se tu vařit i spát. Večeříme poslední polévku s těstovinami a čaj. Vítr s boudou cloumá a my máme pocit, jako by ji chtěl odnést, ale je nám fajn.

S optimismem balíme a v 10 hodin, kdy pro nás měla přiletět letadla, stojíme všichni na přistávací dráze, což je jen pruh vykácených stromů a křovin v buši. Snažíme se zjistit, kde jsme včera udělali chybu. Visí tu mapa, na které je zakresleno letiště i řeka. Shodujeme se na tom, že všechno zavinila nižší hladina vody. Nemohli jsme proto vjet do levého, suchého ramene. Nebyli jsme však jediní, jak říkal chlápek, který nás včera vezl. Už vezl několik zbloudilých výprav, žádná prý ale neměla tak málo bagáže jako my.

Nevíme, proč nepřiletěla letadla, spojení s Hainesem nefunguje. Teprve po čtvrté hodině přilétlo první malé letadlo a za ním další. Opozdili se kvůli špatnému počasí. I piloti jsou překvapení, jak málo máme bagáže.

Letíme, pod námi je na jedné straně oceán, na straně druhé ohromný ledovec a z něj vystupující hory. V jednom okamžiku letíme nad lesem plným kráterů. Mlha houstne a někde u Hoonah se v ní ztrácíme. Pilot krouží a hledá navigační bod, pak se vrací fjordem zpátky a přistává s námi na letišti v Gustavus. Čekáme, až se mlha rozplyne.

Konečně je pod námi Haines, v jehož přístavu jsou na kotvách velké výletní lodě, a před námi je cíl letu, Skagway. Letadlo nalétává od moře a letí mezi skalami přes městečko. Ostře otáčí, ale ztrácí výšku… Zpocení, vykulení, avšak plní dojmů vystupujeme… a u letiště stojí jedno z našich aut.

Poslední hladové dny jsme si dělali chutě, jak se někde v hospodě nacpeme k prasknutí, ale dáváme si to nejlevnější – pizzu a pivo (to musí být). Při cestě zpět do kempu se nad námi, asi za odměnu, objevuje polární záře.

Liard River: Upper Liard – Lower Post, 47 km WW I
Frances River: Z Tuchitua River – most Nahanni Range Road, 10 km WW I–II
Lapie River: Most Lapie River – kemp Quite Lake, 12 km WW I–III, (1 x III–IV)
Takhini River: Kemp Takhini River – soutok s Yukonem, 25 km WW I–II
Yukon River: Carmascu – kemp pod Five Finger Rapids, 35 km WW I–II
Klondike River: kemp na Klondike River – soutok s Yukonem, 12 km WW I–II
Delta River: Pod Black Rapids – tábor US Army, 27 km WW I–II a IV (2 km)
Nenana River: Grizly Bear – elektrárna pod 2. soutěskou, 35 km WW II–III a IV
Blanchard River: 8 km, WW II–III
Tatshenshiny: Dolton Post – Alsek soutok, 126 km WW I–IV
Alsek: soutok s Tatshenshiny – Dry Bay, 91 km WW I–IV