Letí takhle žulová kostka vzduchem, letí a trefí tě do ksichtu. Tak asi takovej to je pocit, když se ti nepovede trefit lajnu na kajaku na rozvodněném vodopádu kdesi v Norsku.
Letošní rok je pro mě ve znamení různých peripetií a karambolů a to jak při lezení, tak na vodě. Jak se říká: „Na každou svini se vaří voda!“
Letos v zimě jsme se byli s kamarádem Jožem rozlézat v Jordánsku v legendárním Wadi Rum, kde jsme se zpočátku soustředili spíše na lehčí klasické cesty. Postupně ale přidáváme na stupínkách až vyrážíme do cesty „Queen of the desert“ s obtížností 7a+. 12 délek se závěrečným slaněním ubírá na soustředěnosti a při návratu do pastoušky k hašišákovi Saleemovi už ubývá sil a koncentrace. Jedno špatné došlápnutí a zapraskání v kotníku ukončuje můj lezecký zájezd. Díky zázračné vodě Mrtvého moře jsem po týdnu schopen se alespoň dopajdat na letiště a to dokonce i bez hole. Památeční hůl tak zůstává ve výbavě Saleemova domku. Když jsme se loučili, mlel něco ve stylu: „I don´t want it, I don´t want to get busted again, I don´t want to sleep on the second bed.“ Pochopili jsme to tak, že mu někdo nezaplatil a tak dostal na budku.
Kotník se rychle hojí a za necelý měsíc již zvládám sjíždět na kajaku korsické vodopády.
Ještě před Jordánským fiaskem stíháme kvalitní rozpádlování na řekách severního Walesu. Tamní řeky svým charakterem připomínají ty naše, akorát jsou drobet těžší. O tomto výletu na Britské ostrovy vyšel článek v časopise Pádler 2/2023. Když se s bráchou vydáváme v půli května za dalším sladkovodním dobrodružstvím do Norska, cítím se již dobře rozpádlovaný.
Na vodě je to stejné, jako s lezením na písku. Buďto jsi rozlezený/rozježděný a k tomu se pojí ruku v ruce morál, anebo ne. Umělá stěna/kanál na divokou vodu dodá pouze fyzickou stránku věci. Ale jak říká Vláďa Sochor: „Představ si kladinu a přejdi jí, pak jí posuň do 10 m a pak do 30 m, uvidíš, jak začneš váhat.“ A stejné je to i na vodě. Představ si těžkou peřej/vodopád na přírodní řece. Musíš se proplétat mezi obřími válci, balvany, do toho padlý kmen, pod který se nesmíš dostat. Při případné chybě ti nikdo moc nemůže pomoct, protože břehy jsou kolmé, řeka je zařízlá v soutěsce. Většinou někde následuje zklidnění řeky, kde již kamarádi mohou pochytat to, co z tebe zbylo. Čím je řeka obtížnější, tím více slávy za případné sjetí, tím více adrenalinu. Pardon, vlastně žádná sláva, většinou tě vůbec nikdo neocení, naopak si z tebe každý dělá srandu, co jsi to za magora. 99% běžných smrtelníků nikdy nepochopí, co se ti vlastně honí hlavou. Mívám vše promyšlené, snažím se předvídat nejhorší možné scénáře, jak v lezení, tak na vodě. A často u mě převládá pocit nechat si to na jindy a danou cestu na skále, či peřej na řece raději obnesu.
Na vodě je to stejné jako v lezení, čím si vyježděnější/vylezenější, tím ti roste sebevědomí a pouštíš se do náročnějších projektů. Stejné je to i u světové špičky. To co znáš z videí, článků a fotek, je jen špička ledovce. Docela hezky svou cestu za největšími peřejemi a nejvyššími vodopády popisuje Nouria Newman ve filmu Wild Waters nebo i v rozhovoru, který poskytla pro Pádler na jaře letošního roku.
Norsko nás vítá v pokročilém jarním počasí. Teplotně je zde asi jako u nás, ale i přesto se všude v přírodě povaluje spousta sněhu. Let je krátký (2 hodiny), přímý (Praha-Oslo) a přesto nám kamsi do neznáma zmizelo naše nadstandardní zavazadlo. Cestujeme na lehko a bez lodí, ale suché obleky, skládací pádla a pár nutností na přežití v divočině také nějaké místo zaberou. V Oslu máme díky kamarádovi Ieuanovi dobré zázemí. Ieuan pochazí z Walesu a je velkým patriotem. Vždy si neopomene rýpnout, když omylem zmíním, že pochází z Anglie. Jinak je velmi tolerantní k ostatním národům obývajícím Británii: „Irish, English, Scotish = cunts, cunts, cunts…!“
Dva dny trávíme naháněním zavazadla, 80 litrového lodního vaku. Šetřil jsem místo, a proto se zbytečně nevláčím s věcmi, které mi může Ieuan půjčit, mimo jiné také plovací vestu a helmu. Sotva dorazí zavazadlo, už upalujeme na první řeky v okolí Osla. Norské hlavní město má autem zhruba půl hodiny vzdálené nejbližší divoké řeky. Zároveň se v dosahu tamní MHD nachází asi deset lezeckých žulových oblastí na lano (sport/trad) a zhruba 1000 balvanů na bouldering. Vzhledem k moři, lyžařským střediskům (běžkařským i sjezdařským) a moderní architektuře ho považuji za top prázdninovou destinaci, ať už v létě, či v zimě.
První noc v divočině trávíme u majestátního jezera Tinnsjö, které se nachází v srdci kraje zvaného Telemark. Na jeho břehu leží pro ledolezce slavná oblast plná ledopádů zvaná Rjukan. Probouzíme se do mrazivého rána plného slunečních paprsků. Sušíme vodácké oblečení. Přímo vedle našeho stanu přitékají do jezera tři zdrojnice, Gøyst, Mår a Austbygdåi. Na každé z nich je hned několik úseků a jeden lepší než druhý. Máme dost vody a tak dáváme spíše lehčí úseky. Na rozpink dáváme Gøyst s jeho legendárními slajdy. Poté se přesouváme k pěkně nakoupenému Homerunu na řece Mår. Jelikož nám to pěkně odsýpá, je čas sfouknout ještě jednu řeku. Poslední řeka dne bude Austbygdåi, jejíž horní úsek končí legendárním vodopádem Spånemfossen, některými přezdívaný též Spermafossen, který má v průvodci přízvisko „soft as a butter“. Přesto si zde láme poměrně dost pádlerů záda. Máme dost vody a vodopád má silný válec. Rozhodujeme se ho boofnout. Má to ovšem jeden drobný háček. Když se nestihneš předklonit, hrozí ti podle síly nárazu o vodu kompresní zlomenina bederní páteře. Vodopád je čistý, v dopadu se neskrývají žádné balvany, síla vody je za tohoto stavu enormní, ale vím, že pokud chci jezdit vyšší a náročnější vodopády, musím zvládnout i tento. Shodou okolností se nachází na úplném konci úseku. A shodou okolností jsem právě na tomto vodopádu přišel před rokem o kameru z mé helmy. Tenkrát jsme měli poloviční průtok a mohl jsem vodopád poslat na meltdown (zanořit se jak hřebík).
Soustředím se na lajnu v nájezdu, pádluji, abych nabral trochu rychlost, záběr, předklon na hraně a mizím v tříšti kapek. Mrd, prásk, hrozná bolest ve tváři, chce se mi ani nevím co. Jen vím, že řvu a pádluju ke břehu. Ve tváři mám prohlubeň a horní řada zubů mi nelícuje s tou spodní. Na helikoptéru to není, ale zároveň to není pakárna, kterou spraví pár stehů. Voláme emergency a snažíme se dotyčné náně vysvětlit, že potřebuji konzultaci specialisty. Balíme auto a míříme na první štaci na polní kliniku do Rjukanu. Paní doktorka přichází po půl hodině ze zahrádky ještě v teplákové soupravě a posílá nás do Osla. V lékařské zprávě stojí na prvním řádku: sedí a kouká s otevřenou pusou. Z nemocnice v Oslu se dostáváme po dalších 4 hodinách, CT ukazuje četné zlomeniny obličeje. Pořád mi zkoumají oko a doporučují nesmrkat. Dostávám paracetamol a k lékaři si mám dojít až po návratu do Čech. V tomhle stavu to týden na polévkách nezvládnu.
Síly mi ubývají. Sháním s pomocí rodiny letadlo a kliniku, kde by mi dokázali pomoci. Na letišti je to peklo, nechtějí mě ani pustit přes přepážku a v letadle se mnou jednají, jak s Pákistáncem v Bílém domě. Rozdíly tlaků v kabině nějak zvládám, bolest se dá vydržet, horší je bezmoc v jednání s úředníky. Jak já se jen těším do té nemocnice. Na Karláku se konečně dostávám k erudovanému odborníkovi, který mě uklidňuje, že mě operace nemine. Nejprve ale musím trochu splasknout. Procházím spousty vyšetření a za pár dní se dostávám na řadu. Rodičům dávám raději vědět až těsně před operací, že jako nejsem v Norsku a že se to pádlování tak úplně nepovedlo. Nemám sílu poslouchat kázání ve stylu, jestli mi to za to stojí, ale kupodivu ani moc nepřichází. Ten den jsem hlavním bodem programu. Štěstí je, že rozdrcené úlomky nevnikly do oční bulvy a že pouze utlačily trojklanný nerv. V důsledku útlaku nervu mám mylný pocit, že mi k sobě nelícuje horní a dolní čelist. Ve skutečnosti je můj chrup v pořádku, tak aspoň že mohu kousat. Souhlas s operací raději nečtu a pouze podepisuju. O tom, co všechno se může pokazit, mám vcelku dobrou představu.
Po čtyřhodinovém limbu se probouzím „pretty fucking far from okay“, ale alespoň žiju a vidím. Ležím na pokoji s klukama, co podstoupili dobrovolné zkrácení podkusu a hlavy mají nafouklé, jak melouny. Ostatně všichni připomínáme oranžové melouny. Kluci nemohou jíst a ani moc pít, tak piju dávky nemocničního čaje i za ně. Sestřičky si libují, jak jsme všichni pěkně hydratovaní. Zrovna se hraje mistrovství světa v hokeji a tak fandíme, teda spíš jen vydáváme neartikulovatelné zvuky. Byla by to skoro až idyla, ale každou noc nás má na starosti sestra „heparynka“. Sladká jak samet, ale nejradši by ti pustila do kanyly tolik bublin, kolik se do tebe vejde. Z počátku se snažím ty bublinky ignorovat, ale čím je mi lépe, tím hůře to snáším. Poslední den již odpočítávám infuze, jako když vojáci stříhali metr na vojně.
V nemocnici trávím jen čtyři dny, za 14 dní již chodím do práce a za tři týdny již ukrajuji první metry na skále. Měsíc od operace sedím opět v lodi, zatím se tedy nesmím převrátit, ale na domácí trati na Berounce znám každou vlnu a nemohu odolat, když zrovna pořádáme závody na kanále v Roztokách u Křivoklátu. Umisťuji se v první třetině startovního pole. Kamarádi se mě ptají, jak mě to poznamenalo. „Hlavně se bojím návratu do nemocnice.“ „O obličej se ani tak nebojím, jako spíš, že bych měl jít zase pod narkózu.“ Ten pocit, když se sotva udržíš na nohou a celé tělo ti po pár hodinách totálně zrosolovatí, nestojí za nic. A přesně to s tebou narkóza provede. Delete, restart, prostě začínáš od píky, do toho tuny antibiotik, kompresní punčochy proti trombóze, jak starýmu dědkovi. Už chybí jen cévka, léky na cukr a tlak.
Dnes jsou to čtyři měsíce od zranění. Od té doby jsem se docela slušně rozlezl a rozjezdil na vodě. Pravou tvář mám zdobenou titanem tak, že podle rentgenu by mě vzali ke každejm správnejm punkáčům. Na lezci (server lezec.cz) je již někdo s přezdívkou Titanhead, tak já bych mohl bejt Titanface. Úlomky kostí utlačily jednu z větví trojklanného nervu a cit se do tváře stále ještě kompletně nevrátil. Tvář poctivě rehabilituji, ale stále je to boj s nejistým výsledkem, který se dostaví klidně až po roce. Musím smeknout poklonu mé paní doktorce operatérce, protože odvedla opravdu moc pěknou práci a už po pár dnech na mě nikdo nic nepoznal.
Na závěr by se asi slušelo pokusit se rozebrat, co jsem vlastně udělal za chybu. V inkriminovaný moment dopadu jsem zmizel klukům ze zorného pole díky vodní tříšti, takže se to těžko hodnotí. Při nájezdu jsem se možná dostal do pomalejší vody v proudnici, která mě nenakopla do dálky tolik, kolik bych chtěl. Běžně jezdím s integrálkou (helmou vybavenou též ochranou čelisti), tentokrát jsem ji v rámci úspory prostoru do letadla neměl. Půjčená plovací vesta měla menší objem a dovolovala větší rozsah pohybu v oblasti trupu. Čili nezpomalila rychlost předklonu trupu při nárazu. Zapůjčená loď Waka O.G. boofuje lépe, než lodě od firmy ZET, na které jsem zvyklý. Řekl bych, že roli hrály všechny zmiňované aspekty a asi i něco více. Důležité je, že jsem do toho šel se vztyčenou hlavou. Ani při pobytu v nemocnici, ani později doma mě tak netrápila myšlenka, co kdybych to místo raději přenesl. Nejhorší je, když si při podobných eskapádách zpětně něco vyčítám, protože jsem cítil někde uvnitř, že se mi do toho nechtělo a jdu do toho, protože už jsem to jednou zvládnul, nebo protože mý kamarádi to už dali a já zatím ne. V průvodci na norské řeky stojí památná věta: „Don´t count on fingers, but listen to your inner voice.“ Ve videích elitních, světových kajakářů často zaznívá věta: „Norway fucks you up.“ Divoké řeky v Norsku patří k tomu nejlepšímu na světě a ježdění takových prásků sebou přináší riziko, které nemusíš podstupovat. Ale pro co má v dnešní nejisté době cenu žít, když ne pro život na hraně.
