Vyrazit s dorostem na vodu bývá vždy potěšením. Obzvlášť, pokud se podaří sestavit dobrou partu a vše navrch posvětí vymalované počasíčko. Kam pojedeme, je už jasné. I když je všude málo vody, Ohře je ještě jetelná. Téměř po celém toku teče, nějaká ta peřejka se pro zábavu dětí vždycky najde a nebude tam až tak plno.
Tady je celkem rušno, ale na naše tři stany místa hned stokrát. Vyhazujeme tedy rychle všechny cajky a odvážíme auto do cíle. Potřebujeme chytit poslední vlak zpět do kempu.
Za slabé dvě hodinky jsme zpět a všichni propadáme karbanu a zrzavému moku. Dorost samo požívá nealko.
S příchodem tmy se začíná silně projevovat špatná komunikace s Dabi a Pájou, naší neslyšící dvojkou. Pro příští sjezd musím připravit pomůcku pro zlepšení komunikace s neslyšícími kamarády. Už to mám vymyšlené.
Po několika takovýchhle akcích se posádka sehrává a často se stává najížděcí lodí. Komu čest, tomu chvála. Juniorská posádka si taky počínala velice dobře. V jednu dobu si dokonce i ona vynutila vůdcovské postavení. Je vidět, že jablko nepadlo daleko od stromu.
Hluchá posádka si stále vede výborně a já s Lubkou kuju pikle. Vymácháme je, co? Dabi žadoní, ať je vymácháme někde na klidné vodě a kde je mělko. Přání budiž vyslyšeno. Po dalších dvou hodinkách, když už každý na tenhle úmysl zapomněl, zahajuju manévr. Najíždíme těsně podél jejich lodi a já se vrhám na Páju. Ten se zoufale chytá a jdeme společně do vody. Smích se nám po krátké chvilce vytrácí, když si všimneme, že nemáme foťák. Snažíme se šátrat v kalné vodě, ale naše veškerá snaha přichází vniveč. Ten už nikdy nenajdeme. Škoda fotek a videí. No co, hlavně, že se vrátíme všichni zdrávi domů.
Po dvou hodinách jízdy jsme na tam a hned se snažím lokalizovat místo. Dabi mě neustále posílá níž po proudu, ale i já si melu svou. „Nevidím tu cedulu! Ta byla vidět z vody!“ Chodím ve vodě a pořád se ptám, kde je ta cedule. „Tady je, musíš ještě výš“. „Jo, už ji vidím“. Hledám tedy nejvýhodnější vstup do vody pro Čendu s hledačkou. Totéž dělá i Libor, ale o deset, dvanáct metrů níž. „Já bych začal hledat někde tady a pokud někde níž narazíme na karabinku, budeme moct zúžit šíři hledaného prostoru.“
Slunce svítí jak o závod a zatímco si Čenda připravuje své nádobíčko, já stojím ve vodě tak sotva po kolena. Dumám nad strategií hledání. Pokud natáhneme fixní lano uprostřed toku, budou nás moct objíždět pohodlně po obou stranách. Co to svítí v té vodě? Jestli se tu bude na každém kroku povalovat konzerva, tak nás potěš pánbůh!
„Hoši, já ho našel, už ho mám!“ volám na všechny. „Pojď se číhnout!“ volám na Libora. „To si z nás děláš pr…! Já se tu tahám s hledačkou a on si ho vyndá z vody sám,“ komentuje můj nález Čenda. Ohýbáme své hřbety nad nálezem a díky opadlé vodě vidíme všechny detaily. Zatímco se karabina třpytí ve slunci, foťák je pokryt kalem. Dokud ho nevyndávám z vody, Dabi, postávající na silnici, nevěří. „No, von ho opravdu našel!“ volá na Čendu Dabi. „Zapni ho,“ nabádá mě Libor. Oplachuju kal a zapínám foťák. Ihned naskakuje a pořizuju první snímek od neděle. Baterie vykazuje plný stav i po čtyřech dnech ve vodě.
[b][i][/b]Napište nám i vy svůj příběh z vody a spolu s textem nám pošlete fotky na ak**@hy**********.cz . Vítěz soutěže od nás dostane HYDRObuff. Uzávěrka soutěže je 30. září 2012. Nejlepší články uvedeme na www.hydromagazin.cz. [/i]
