Střídání předsedů Českého svazu kanoistů

Jan Boháč

Ahoj Honzo. Než přejdeme k těm oficiálnějším věcem, byl bych rád, kdyby ses mohl našim čtenářům trochu představit z vodáckého hlediska. Jak ses dostal k vodě, co jsi jezdil a tak dále.

Ahoj. Samozřejmě rád. Pocházím z vodácké rodiny z Hradce Králové, kde děda stavěl a opravoval závodní lodě a můj otec, učitel tělocviku, vedl přes 40 let oddíl rychlostní kanoistiky Spartak Hradec Králové, později restituovaný na Sokol. Táta byl také trenér a rozhodčí kanoistiky, takže na hradecké loděnici na Orlici jsem byl od malička takřka denně a o víkendech na závodech. Asi od 10 let jsem pod tátovým vedením začínal na kajaku a přes dvouleté žákovské intermezzo na kánoi jsem kajaku zůstal věrný až do konce závodnické kariéry.

Z Hradce jsem odcházel, když už jsem závodil za dospělé. Dva roky jsem působil v klubu VŠ Praha a sedm let jsem závodil v Dukle Praha, kde jsem prožil nejhezčí závodnické roky. Několik let jsme byli s parťákem Pavlem Havelkou nejrychlejší u nás na deblkajaku. Na pětistovku nás dlouho nikdo nepředjel, sbírali jsme tituly mistrů republiky na deblu i na čtyřkajaku. Ze zahraničních startů nejraději vzpomínám na MS v Duisburgu 1987 a na olympijský start na OH v Soulu 1988. Na finále to nebylo, ale zkušenosti a zážitky na celý život to byly ohromné.

Byl jsem už tenkrát nějak vděčný všem, kteří mě dovedli až na sportovní vrchol ,a pomalu ve mně zrál pocit, že ty nádherné zážitky, co mě závodění na kajaku s cestováním po celém světě daly, bych měl té kanoistice nějak vrátit. Během závodění jsem vystudoval FTVS UK v Praze, k trénování jsem se ale nikdy nedostal. Po ukončení závodnické kariéry jsem nastoupil jako sekretář na Československou kanoistickou federaci, což mě hned od začátku strašně bavilo, protože jsem vlastně u kanoistiky zůstal a získal jsem o ní postupně dokonalý přehled. Mám také licenci mezinárodního rozhodčího ICF pro rychlostní a maratonskou kanoistiku.

Vyčerpávající, děkuju. Jak to máš s vodou teď?

Na vodu se dnes dostanu opravdu málokdy. Na závodním kajaku jsem byl asi před třemi lety. Pádlo mám v Hradci a mají tam na loděnici i starší kajaky, což je důležité, protože na současných „kudlách“ se moc nesvezu. Odjezdil jsem kariéru na dřevěných lodích od Petera Sørensena z dánského Strueru. To byly lodě jak leštěný nábytek. Můj favorit byl X-lancer. Takže teď už jen vožení, a to zřídka. Nepočítám týden ročně na zapůjčeném nafukovacím kajaku na dovolené v Chorvatsku. Poslední zaznamenaný „výkon“ bude asi z olympijského parku na Lipně při olympiádě v Riu 2016. Tam jsme tenkrát na klidné vodě v turistické C2 s juniorskou slalomářkou Toničkou Galuškovou v takové jízdě zručnosti nasadili čas, který pak celých 14 dní nikdo z návštěvníků festivalu nepřekonal. Ale mohla za to spíš dobrá parťačka. (směje se) 

U vody jsem nyní pouze na závodech jako divák nebo organizátor. Ale sledovat finálové jízdy v Račicích, ve Špindlu nebo v Troji to je pro mě stále zážitek. Moje sporty jsou teď cyklistika a lyžování. Z Vrchlabí, kde s manželkou Ivetou žijeme, to není na krkonošské sjezdovky daleko a přímo ve městě máme uměle zasněžovaný lyžařský běžecký areál, kde v zimě často běžkujeme.

Vypíchnul bys nějaký zážitek na vodě nebo spojený s vodou?

Nejlepší zážitky závodníka jsou samozřejmě vítězství. Jakákoliv. Určitě domácí mistrovské tituly, speciální zážitek bylo vítězství s mladším bráchou Ondřejem v K2 500 m na mistrovství České republiky, tuším v roce 1990, protože to nikdo nečekal. Brácha byl amatér a bojoval o vojnu na Dukle, což se povedlo. To bylo bezvadný. Taky jsem procestoval na kanoistických závodech a soustředěních docela kus světa, což byl za „socíku“ zážitek sám o sobě. Nejsilnějším závodnickým zážitkem byl ale určitě pobyt a start na OH 1988 v jihokorejském Soulu. To se nezapomíná.

Jinak velmi silně na mě působí, když jsem bezprostředně přítomen u úspěchů naších kanoistů na vrcholných soutěžích, mistrovství světa nebo na olympiádě. To si fakt užívám. Abych ale nezapomněl, asi úplně největším zážitkem byla organizace mistrovství světa v rychlostní kanoistice v roce 2017 u nás v Račicích. Nikdy jsem nepředpokládal, že se do toho pustím. Ale vyhecovali mě Pavel Šebesta, bývalý kanoista a velmi schopný manažer, a Zdenek Pecka, náš úspěšný veslař, tehdy ředitel račického areálu. Tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Po 59 letech opět světový šampionát v Česku. Jako šéf organizačního výboru jsem to měl ale nakonec docela snadné, protože jsme měli opravdu sehraný pořadatelský tým. Skvěle jsem se cítil už při slavnostním zahájení, ale ještě lépe mi bylo při dvou zlatých a pak i dalších našich medailích před plnými domácími tribunami. To byla absolutní pecka.

Jak se české vodáctví proměnilo za roky, co se kolem vody pohybuješ?

Jsem rád, že Češi stále jezdí na vodu. To se nezměnilo. Naštěstí. Řeky jsou v létě plné, někde až moc. Zaznamenal jsem někde údaj o průjezdu 600 tisíc Lidí za rok, to je famózní číslo. A jak čtu Pádlera, stále to lidi baví a stále jsou nové inspirace. Možnost cestování přinesla nové příležitosti. V loděnicích je stále relativně plno, a to je důležité. Pozoruji také, že ubývá dobrovolníků ochotných vést klub, vzít na sebe odpovědnost a povinnosti, které to s sebou přináší. A nejvíc je asi vidět změna materiálů, lodí, pádel a vybavení.

Možná je dobře, že něco se v tom vodáctví za celou dobu nezměnilo. Například charakter lidí kolem vody. V klubech jsou stále dobré a soudržné party, které se kanoistikou náramně baví, ať provozují jakýkoliv kanoistický sport. Sleduji totiž, že kdo v loděnici nějaký čas vydrží sportovat za každého počasí, bývá většinou takový nějak více naformátovaný do případné nepohody. A to nejen té přírodní, ale jakékoliv. To je to, co mě na tom baví. Jsem přesvědčen, že to je ohromné plus do života. A lidi, kteří se pohybují kolem vody, spolu umí asi lépe komunikovat, než je pravidlem v jiných komunitách.

Jak jsi se dostal k funkci předsedy ČSK?

No nějak to přišlo samo. Sedm let jsem byl sekretářem svazu, pak jsem odešel pracovat na ČSTV, dnes Českou unii sportu. A kanoistku jsem od té doby až dodnes už měl pouze jako koníček. Působil jsem ve výboru Sekce rychlostní kanoistiky, kde jsem se hodně naučil od Michala Ježka, dlouholetého předsedy sekce, který také osm let sloužil jako předseda ČSK. V roce 2005 jsem se stal právě po Michalovi předsedou této sekce a vedu ji doteď. No a do toho skončil v roce 2014 mandát předsedy svazu Járy Pollreta, dnes čestného předsedy, a nějak nešlo říci ne.

Je potřeba říct, že jsem přebíral svaz konsolidovaný, stabilizovaný, všechny tři sekce šlapaly, byly bohaté domácí závodní sezóny a úspěšná státní reprezentace. V podstatě skoro nebylo co zlepšovat. Ale myslím si neskromně, že jsme zase o kus dál. Jsme respektovaný svaz v českém sportovním prostředí, jsme vidět. A to nejen po olympiádách, na kterých nám ostatní svazy výsledky mohou jen závidět. Je za tím ale jako za vším spousta mravenčí a do detailů promyšlené práce celých týmů, mnoha lidí.

Předsedou svazu jsi byl 8 let. Co se za tu dobu povedlo? A klidně vypíchni něco, na co jsi extra hrdý.

Zda se něco povedlo musí zhodnotit jiní nebo to ukáže budoucnost. Já jsem registroval celých osm let ohromnou lidskou jednotu, když se po diskusích přijímala rozhodnutí, když se hledaly kompromisy. Těší mě, že jsme se jako svaz věnovali všem kanoistickým disciplínám s jim přiměřenou pozorností a péčí. Olympijské disciplíny zajišťují svazu finanční příjmy a stabilitu. Ostatní závodní disciplíny zvyšují atraktivitu i úspěšnost celého našeho sportu. Vodní turistika je základ a image našeho sportu a musí se také rozvíjet. „Malé“ sporty, které patří do ČSK proto, že jsou v gesci Mezinárodní kanoistické federace (ICF), dostaly příležitost se integrovat do svazu. Každý z nich má na svazu svoji Sportovně technickou komisi a je jen na nich, jak budou svůj sport rozvíjet. Může v nich být do budoucna potenciál, protože nikdo nemůže vyloučit, že třeba vybrané paddleboardové disciplíny, freestyle nebo i ocean racing se neobjeví v olympijském programu namísto extreme slalomu. Nenáročné na počet závodníků, atraktivní, moderní, bez favoritů na vítězství, po tom se teď v olympijském hnutí volá. 

Pokud bych to měl nějak shrnout, jsem hrdý i na to, že nový předseda svazu Standa Ježek byl zvolen 100 procenty hlasů. To je vyjádření důvěry, to je stabilita, to je silný mandát. A on je osobnost. Toto podle mě názorně vypovídá o současném stavu Českého svazu kanoistů. Podívejte se kolem sebe do ostatních sportů. Je mi líto atmosféry ve fotbale, hokeji a v některých dalších národních svazech. Věřím, že i v nich je řada lidí, kteří by si přáli jednotu, stabilitu a úspěchy, ale neumějí k tomu vzájemným jednáním a činy dospět. To se kanoistům zatím dařilo. Pevně tedy věřím, že v tom budeme dobří i nadále.

Honzo, moc děkuji za rozhovor. Taky děkuji za celý vodácký národ za vedení svazu po tolik let. Přeju ti, aby ses i nadále bavil kolem vody, a třeba teď budeš mít zase víc času sednout do kajaku.  

Stanislav Ježek

Ahoj Jéžo. Gratuluju ke zvolení do čela svazu. Na úvod tě poprosím stejně jako Honzu, představ se trochu našim čtenářům z vodáckého hlediska. Jak ses dostal k vodě, co všechno jsi (s)jezdil, a tak.

Ahoj a děkuju.

K vodě mě přivedli asi v 10 letech rodiče, protože chtěli jet v létě na vodu. Přivedli mě se sestrou v Praze do oddílu VŠ Praha (dnešní USK Praha), který tenkrát sídlil na Kampě u Čertovky.
Začal jsem s bratrancem na deblu u trenérky Renaty Knýové, dostal jsem pádlo do levé ruky a bylo hotovo. Později se mě na to občas někdo zeptal, proč pádluju zrovna nalevo, když jsem pravák. Když nad tím přemýšlím, je to tak asi správně, protože šikovnější ruka ovládá hlavičkou celé pádlo. (směje se)

Co si pamatuji, letní vodu jsem nakonec jel s rodiči jen párkrát, protože nás to „pomalé“ splouvání brzy přestalo bavit a chtěli jsme spíš závodit někde na vlnkách.

Asi tak ve 14 letech jsem začal víc jezdit na singlu, protože to bylo jednodušší na domluvu, kdy jít na trénink, jak dlouho být na vodě atd. V mládežnických kategoriích jsem na singlu moc výsledkově nevynikal, ale bavilo mě samotné ježdění a chtěl jsem některé věci na vodě prostě jen umět zajet. Třeba i bez pádla.

Už během závodění ve slalomu (2x 5. místo na OH, 3. místo na MS, 2. místo na ME, 2x vítěz celé série SP) jsem jezdil i na jiných lodích než jen na slalomce. Jezdil jsem asi skoro na všem. Dokonce mám i pár úspěšných závodů a mistrovských titulů z ČR na raftu R4 (sjezd na Lipně), titul ze závodu na pramici P5 (Krumlovský maraton), titul v paddleboardingu na divoké vodě (Praha Troja), titul akademického mistra ČR ve sjezdu (Praha Troja), měl jsem i nějakou medaili ze závodu ve freestyle rodeu, závodil jsem na dračích lodích pod Karlovým mostem, kdysi jsem jel Rio Botičo.

V zahraničí jsem si sjel například Karnali v Nepálu, v Africe Zambezi včetně dolní části, kam normálně turisti nejezdí, byl jsem na raftových závodech v Ekvádoru, kdysi jsme se vydali trénovat do Latinské Ameriky na Reventazon v Kostarice atd. Takže něco jsem sjel a na lecčems.

Za úspěch považuju to, že jsem se naučil vodu vnímat takovou, jaká je, někdy klidná, čistá, teplá a bezpečná, a jindy zase divoká, kalná, studená a nebezpečná, ale vždy krásná a potřebná.

Jak to máš s vodou teď?

Asi ji mám rád pořád stejně, ale už si nedokážu najít dost času, abych se na ní svezl. Beru to tak, že jsem si užil dost a je potřeba dělat něco pro to, aby si ji užili i další.

Tvůj nejlepší zážitek na vodě nebo spojený s vodou?

Hmm, těžká otázka. Asi na ni neumím odpovědět, protože těch zážitků je obrovská hromada a vybrat nejlepší asi nejde. Každý byl nějakým momentem výjimečný a kolikrát i nějaká drobnost nebo krásný výhled člověka neskutečně zaujme a potěší. Jindy to jsou momenty, kdy jde o život, a když to dobře dopadne, náramně si oddechneš a víš, že tě takové zážitky nějakým způsobem zocelí, i když o ně vlastně ani nestojíš. A je celkem jedno, jestli jde o záchranu topícího se člověka, snahu zabránit povodním či likvidaci všeho nepořádku a škod, které povodně napáchaly. I v takových událostech lze najít světlé momenty a vidět, že v těžkých chvílích si lidi dokážou pomáhat a že pokud máš kolem sebe dobré kamarády, dá se překonat cokoliv.

Změnilo se nějak české vodáctví nebo čeští vodáci za roky, co se kolem vody pohybuješ?

Ohromně. Ne vždy ale směrem, který by si všichni přáli. V závodní kanoistice šel zájem a popularita spojená s olympijskými úspěchy hodně nahoru. O rekreačním vodáctví i díky několika úspěšným filmům ze sjíždění řek ani nemluvě. Na jednu stranu je člověk rád, že je zájem, který s sebou přináší i možnosti a finance věci zlepšovat. Bohužel to však znamená i velkou zátěž pro přírodu a okolí řek a asi se dost často vytrácí ta krása z pobytu v přírodě. Bohužel se také změnila nebo téměř zmizela určitá výchova, jak se k v přírodě a k řece chovat. Dřív se jelo na vodu většinou v rámci nějaké party, oddílu apod., a ty ctily určitý druh chování na řece. Nové generace vodáků se vychovávaly těmi předchozími. Takto to doposud stále je u oddílů vodní turistiky či vodních skautů. Ale větší část veřejnosti na vodě většinou funguje úplně jinak. Kdokoliv může přijet na řeku, v půjčovně si zaplatí za službu jako v zábavním parku a podle toho se tak často chová. Nechce se nijak omezovat. Bohužel tím trpí okolí a taky celková reputace vodáků.

Proč ses rozhodl kandidovat na předsedu ČSK?

Všichni, kdo mě znají, vědí, že jsem vlastně nechtěl. Zní to sice divně, ale když trochu tušíš, jaký je záhul organizovat větší soutěže, vidíš trochu do náročnosti organizace svazu a dnešní byrokracie spojené s dotacemi, s každoroční nejistotou, jak se změní politika vlády, různá nařízení, musel bys být blázen, pokud bys to vážně „chtěl“ dělat. Ale někdo to dělat musí. (směje se)

S jakými vizemi a plány přebíráš vedení ČSK? Co bude první, co ve funkci uděláš?

Já nemám žádné vize, nebo spíš je neříkám nahlas, protože vím, že všechno chce svůj čas. A rozhodně nemám nějaké plány na výrazné změny. Myslím, že moji předchůdci svaz řídili dobře, a je to vidět hlavně na dobrých vztazích mezi lidmi. To je podle mě dost složitý úkol a zároveň jeden z hlavních, které je třeba zachovat. Zároveň však vnímám, že se celá společnost vyvíjí a sport, ať už rekreační či závodní, na tyto změny musí reagovat. Rád bych, aby všichni naši členové byli hrdí na členství v ČSK a pomáhali dál společně udržovat a rozvíjet náš krásný sport.

A co prvního udělám ve funkci? Budu se učit tu hromadu nezbytné administrativy (směje se) a pojedu podpořit naše teenagery na Letní olympiádu dětí a mládeže do Olomouce.

Jéžo, moc díky za rozhovor. Přeju Ti v tvém předsednictví jen úspěchy a děkuju, že „jsi to vzal“.