Už dlouho jsme s Mírou přemýšleli, co jsou to ty síkajaky a tak jsme si jednoho dne řekli, že je vyzkoušíme. Kde jinde než na matičce českých řek – na Vltavě.
Pro mne jako pro turistu nebyly notoricky známé úseky horní řeky zajímavé a tak jsme je při plánování vynechali a zvolili trasu od Budějovic dál. Po prostudování časového itineráře jakéhosi závodu Budějovice – Praha, na který jsme narazili na webu, jsme nabyli dojmu, že nám prodloužený víkend s rezervou vystačí. Co na tom, že jsme kategorii „C-kajak“ nenalezli; limit je zde beztak pouze jeden: 13,5 hodiny.
Limit jsme velkoryse zdvojnásobili a rozdělili na tři denní etapy. Jelikož to bude moje první zkušenost s jakýmkoliv kajakem, nechtěl jsem být při plánování příliš ambiciózní. Ze stejného důvodu jsme přistoupili i ke zkrácení závodní trasy a náš start stanovili na čtvrteční podvečer do obce Hněvkovice na 208. říčním kilometru. Důvtipně jsme start umístili pod poslední vltavský jez bez plavební komory (přenáška vlevo těsně nad jezem, délka 50 m). Vyhnuli jsme se tak i hrázi přehrady Hněvkovice (přenáška vpravo, 500 m). Čekalo nás podle plánu pohodlných 150 km, což je třeba na kole odpolední projížďka.
Logistiku nám perfektně zajistil Daniel Rubín z pražské pobočky Vodák sportu a tak jsme na minutu přesně podle plánu v 19:00 byli na vodě.
Nepříjemným překvapením pro mě bylo, že tekoucí voda skončila asi 50m pod jezem a jak se později ukázalo, byla to poslední tekoucí voda celého výletu. To mě donutilo přepočítat projektované rychlostní průměry a zatímco původní denní etapy jsem chtěl končit krátce po obědě, teď už to vycházelo na cca 18. hodinu. Výlet se pozvolna začínal měnit v expedici.
Pak se ukázalo, že Míra je bývalý rychlostní kajakář. Tím turistika skončila úplně.
Cíl večerního prologu (8 km) jsme měli stanovený na hrázi Kořensko a dosáhli jsme ho ve 20:28. Zde je v pěším dosahu (asi 1 km) od výhradně chatkového kempu ves Neznašov s restaurací s kvalitní kuchyní.
Spíme na levém břehu a hráz přehrady Kořensko (komora v provozu 1/6-30/9; út, čt a so 8-12 a 14-19 a v ne 8-12 a 13-17) překonáváme ráno po 7. hodině snadným přenesením 150 m vpravo a pokračujeme dále již vzdutím Orlíku. Toho si do sytosti užíváme až do večera s krátkými přestávkami po cca 1,5 až 2 hodinách a s většími přestávkami na Zvíkově (hradní café ještě nefunguje) a na Radavě (úroveň stánků se od mojí poslední návštěvy zde v roce 1993 znatelně pozdvihla). Denní porce končí na 149. říčním kilometru v dlouhodobě kvalitním kempu Trhovky.
Ráno po zahřívací hodince pádlování dorážíme na hráz Orlík v 7:55. Už z dálky nám běží v ústrety bodrý zaměstnanec Povodí Vltavy a.s. (obsluha tel. 318 694 113, 1/5 – 3/9 po, so, ne 8 – 17) a nakládá nás na výtah. Ani nevylézáme z kajaků a za čtvrt hodinku jsme o 65 m níže a ve vodě o 10°C chladnější. Děkujeme pěkně.
Hladce proplouváme Kamýkem a na hrázi se objevujeme už v 9:45. Hráz Kamýk je průchodná komorou (v provozu 1/5 – 30/9, po, pá, so, ne; 8-18) nebo kolejovými vozíky po pravé straně cca 400 m. Vozíky jsou pochopitelně na dolní stanici a tak i přes únavu přenášíme „v teplých“ a pod hrází pokračujeme.
Zmínku a doporučení na tomto místě zaslouží restaurace U Fárů ve Zrůbku na konci táhlé a větrné rovinky podél Vestce a Hříměždic, která nám poskytla úkryt a útěchu.
Chceme ukrojit co nejvíce ze Slapské přehrady, a tak posilněni spěcháme dál. Konečně se ocitáme v oblasti s častějším výskytem občerstvovacích stanic a tak můžeme i vybírat. S obvyklým rytmem přestávek, nás (rozuměj mě) síly definitivně opouštějí na úrovni Ždáně a tak kempujeme přímo u restaurace na nějakém 96.bkilometru. Že jsme správně na Slapech poznáme podle toho, že nás místní rekreanti zamění za cyklisty, přestože z nás kape voda a ještě jsme ani nestihli sundat šprajdy. K dokreslení atmosféry nám noc zpříjemní pěkné rytmické tuc-tuc táhnoucí se od Rabyně.
Brzy ráno opět vyplouváme a v 7:48 jsme na hrázi plni očekávání dalšího způsobu dopravy přes hráz, tentokráte Slapské hráze. Zklamáním je tedy pro nás skutečnost, že obsluha vleku (tel.: 606 656 432) nás neuznává ani malými vodními plavidly a přepravu vlekem odmítá. Smířlivě nám však nabízí dva ruční vozíky uskladněné v budově Povodí a.s. To je bílá budova vpravo v prodloužení hráze, cca 30 výškových metrů nad horní hladinou.
Víme, že nás čeká pěších 1,6 km, a tak rádi nabídku přijímáme. Cesta s vozíky vede po silnici přes korunu hráze na levý břeh a přes obec Třebenice. Naštěstí ubíhá rychle – velkým obloukem po silnici vyklesáváme a objevujeme se pod hrází.
Následuje krásný průjezd bývalými Svatojánskými proudy zakončený hrází Štěchovice (provoz plavební komory v červnu – srpnu; od 7:00 do 21:00, přenášení vpravo 600 m pod skalnatým svahem).
Zde, přestože po proudu komora pouští lodě pouze v liché hodiny, máme štěstí a kolem 10. hodiny jsme přijati k překonání úctyhodných 20 metrů rozdílu vodních hladin. Jde údajně o nejhlubší zdymadlo v ČR a vypadá podle toho.
Dále už cesta rychle pokračuje známými místy; střídají se obce Štěchovice, Davle, Měchenice a následuje poslední hráz naší cesty Vrané nad Vltavou (provoz plavební komory v červnu – srpnu; od 7:00 do 22:00, přenášení vlevo 500m podél silnice). Zde děláme společnost menším výletním lodím a hladce a bez námahy sklesáváme komorou na dolní hladinu.
Poslední třešničkou na dortu našeho zájezdu se stala retardéra jezu Modřany na 68. říčním kilometru; najíždí se vlevo, je označena a nájezd vede nejprve strouhou v rákosí. Poté nás čeká už jen cíl, který je operativně umístěn do loděnice Bohemians Praha, čímž ukončujeme plavbu přesně po 150 kilometrech.
Puchýře na dlaních se dnes již zacelují, orlický déšť a vítr upadá v zapomnění a tak v paměti začínají převažovat pozitivní zážitky.
Rád bych se závěrem touto cestou omluvil všem rybářům, do jejichž nástrah jsme se lapili nebo jim vyrušili sumce, na kterého už dlouho líčí a který jim pravděpodobně právě v době našeho hlučného příjezdu ťukal.
Další fotografie hledejte na autorově rajčeti.
text: Pavel Chlup, foto: Miroslav Andres
