Kde jsem to skončila? Že jsem chtěla od tohohle kluka zdrhnout? Zdrhnout od zimy a nebezpečí, ale že než jsem si stihla vymyslet a promyslet chytrou záminku, už jsme seděli v autě do Rakouska? Tak, tak. Jedu do cizího kraje, s cizími mravy a s cizím jazykem. Nemyslím ani tak Rakušáky jako kajakářský klan.
Nedávno mi bylo vytknuto, že bych měla psát o strastech i radostech. Radosti se ale prý z mých řádků zatím moc nevyklubalo. Prý jen remcám, jak to mám těžké. Tak se trochu zasnažím o opak, a sice budu remcat dál. Ale zkusím najít i těch pár radostí a předat pár zkušeností dál, tam kde by mohly být užitečné. Takže slečny. Pokud se máte prokopat k radosti vodákovy holky, nedělejte si řidičák! A pokud ho máte, okamžitě ho spalte a předstírejte, že nevíte, k čemu slouží spojka. Sice budete vypadat, že jste chytrosti moc nepobraly, ale pokud se dostanete do stádia, kdy sedíte v autě na vodácký výlet, znamená to, že jste se už probraly tolika pohrdavými pohledy odsuzující vás na základě neznalosti pojmu vracák, že už vás nějaká spojka nepoloží. Ono totiž jako neřidič si můžete dovolit luxus prostého pasažéra. A aspoň ty kecy o vodopádech, kubíkách, válcích, pyraních a raptorech můžete utopit v plechovce piva, zatímco se před vámi rýsují kopce Alp, což je samozřejmě nádhera a pohoda. Pohoda do doby, než vám pan řidič odepře i takovou malou radost a žádá vás o udržení v bdělém stavu. Minule jsem musela číst Umberta Eca.
No, nicméně. Neremcám a pokračuji ve výčtu pozitiv v průběhu našeho výletu. Jedním z nich byl nákup v Kauflandu. Jídlo a pivo spraví všechno. Prosté. To jsem teda ještě nevěděla, že z těch všech věcí budu muset vařit pro celý oddíl a hloupě jsem nic nevytušila. Chytře to narafičili, chytře. Nejdřív vám ten zmetek do košíku strčí to, co máte nejradši, oblbne vás tímhle překvápkem a vy, jak se těšíte na konzumaci sójových suků a brambůrek, nevšimnete si všeho ostatního a vyignorujete fakt, že by tenhlecten zmetek nikdy neoloupal ani bramboru!
Ale to nevadí, zbylo vám aspoň pivo a kopce, nad kterými v noci svítí hvězdy, a vy usínáte při snaze chytit tu padající. Ráno vás pak probudí vonící kafe přímo do postele. Které ale nepřijde s láskyplným výrazem. Ale s velmi naléhavým. Ať už sakra vypadnete z toho spacáku, že už chtějí jít pádlovat. „Krásné dobré ráno i tobě!“ říkáte si v duchu a pozorujete jeho nervózní výraz.
Dobře no. Rychle si vařící kávu nalijete do krku a balíte se zalepenýma očima a puchýři na jazyku. Otráveně po Matějovi trousím výrazy s otázkou, zda-li aspoň mohu dožvýkat poslední nok. Snídaňový.
Jakožto běžec mám plán jasný. Matěj mi dává instrukce. Říká název města jejich vysedačky a barvy trasy, po které mám běžet. A hlídat si řeku, nic složitýho. Mám před sebou asi devět km. Vybíhám.
Pořád vidím řeku, pořád vidím řeku, pořád vidím řeku…a pak ji nevidím. Značka vede někam do kopce od řeky. Hm, následuji instrukce. Běžím do hnusnýho kopce, který už zdaleka není tak malebný, jako když se na něj jen díváte a čtete si a filozofujete. Ale jeli jsme sem sportovat, že jo? A já tu nebudu jen loupat brambory, to teda ne!
S tímhle nápadem, blbým, jsem to napálila, pak umřela a ztratila se. Oprášila svou špatnou němčinu u rodinky na výletě, načež oni museli oprášit svou angličtinu, protože se mnou ztratili trpělivost. K mému zklamání mě poslali dál do kopce. Říkala jsem si, že už klidně budu celý pobyt loupat brambory.
Upachtěná jsem doběhla k odpočívajícím klukům. Dokonce stihla pivo a u řeky jsme čekali, až Dan přiveze druhý auto. Matěje napadlo, že je načase mě začít trénovat na tekoucí vodě, tak mě posadil do jeho starýho Raptora a dopádloval se mnou až k Hallstattskému jezeru. K mému překvapení jsem ani nebyla tolik buzerovaná. A i kdyby, za tyhle výhledy to fakt stojí. Na vrcholu blaha jsem byla.
Večer jsme zakempili u Iselu a věci, co pro tyhle kluky jsou úplně běžný, mně přišly naprosto kouzelný. Jako třeba když nám došla voda a s kanystrem jsme o ni museli jít žebrat do hospody. Anebo když jsme už při setmění rozdělali oheň, uvařili (já teda uvařila) a pili vychlazený pivo z řeky. Tyhle večery miluju, máte naprostej klid v duši a přitom nejste sami, nikdo na vás nemluví. Proč by taky mluvili, když tomu přece stejně nerozumíte, že jo.
Taky miluju koupání v řece. Do spacáku pak lezete s jakýmsi pocitem zadostiučinění, že jste si tu čistotu zasloužili. Ne, že si jen tak vlezete do teplý sprchy, ale v kose se musíte namydlit, a pak po etapách mýdlo smývat zatímco kloužete po říčních kamenech.
Jak říkám, spoustě autdóristům nejspíš tyhle věci přijdou prachobyčejný a asi se diví, čemu se divím. Ale tohle je prostě jedna z mých největších radostí z vodáckýho života, která většinou ráno opadne, když jdu umýt špinavý ešáky jemným štěrkem, který skvěle funguje na všechno až na mastnotu, kterou mám většinou až za ušima.
A zatímco mně smrděly ruce od česneku, kluci se šprajdovali do lodí, aby si sjeli Isel. To tak! Pěkně je proženu! A byla bych je bývala dala, kdybych se neztratila. Druhou jízdu jsem je doprovázela taktéž, čímž jsem se oddělala na celej den a Matěj byl určitě moc rád, že nebudu mít sílu kecat. Moje totální oddělání si chtěl pojistit jízdou na Defáči, na kterej mě vyslal. Z předchozích dílů znáte moje reakce na pokyny jako „zašprajduj se“ nebo „jeď rovně“ nebo „málo chceš.“ Málo jsem nechtěla najet do těch větviček a málo jsem chtěla se jim vyhnout a nepustit pádlo. Málo. Takhle to skončilo plaváním, mírnou panikou, odřenou prdelí a Matějovým infarktem. A měla jsem velkou škodolibou radost, že ho těch pár desítek metrů na placatý vodě vysálo víc než můj dvoufázovej trénink běhu a hodinová buzerace.
