V první kapitole jsem se lehce zmínila o těžkosti života holky, co se zabouchla do vodáka. Tyto problémy jsou často obecně zlehčovány, a proto bych je ráda uvedla na pravou míru a zdůraznila, že by se o nich mělo diskutovat.
Začněme s první zkouškou. A to vyrovnáním se s degradací vaší vyspělosti. Velmi náhlé. Naučily jste se pravidla vodáckého pozdravu? No výborně! Dostaly jste se na úroveň tříletého, dobře vychovaného dítěte.
Dalším problémem bývá, že se vodácký gen většinou dědí, a tak jako nevodačka máte u rodičů vaší drahé polovičky takový poloutrum. Tady se na dobré buchty nehraje, prostě nevíte, jak vypadá pádlo a jaký je rozdíl mezi kánoí a kajakem a jste odsouzeny.
Dále se musíte naučit umění asociace. Spojování informací a dotváření point na základě několika pojmů, kterým jste schopny rozumět. Právě večerní konverzace mezi otcem a synem probíhají jako kdyby v cizí řeči. K dispozici máte znalost slov jako kajak, voda, kosa jako debil, kámen, řeka, bezmozek. Občasně se i desetina pro vás srozumitelných slov ztrácí ve směsici vášnivý gest a údivných zvuků otce argumentujícího se synem a naopak. Suma sumárum, zjednodušeně bych to přirovnala k rovnici o dvou neznámých s tím, že vás ještě nenaučili malou násobilku. Více zjednodušeně si prostě připadáte jako úplný debil.
Dále. Před spaním si často ještě musíte zhlédnout pár naučných videí. Například. Jak padat do vodopádů. Jak najet do vražedných válců. Otázky typu „Kdo tohle dobrovolně dělá?“ nejsou na místě.
Ze začátku možná budete v šoku. Vaše myšlenky bude těžké kontrolovat a budou zabíhat do šuplíku s úchylkami a obsesemi, které asi má většina vodáků – v tomto případě pozorování topících se lidí. Ale zvyknete si. Zvyknout se dá vlastně na všechno. Až tedy na jednu věc. A tím se dostáváme k další překážce, která často stojí v cestě ke šťastnému životu.
Nesoudit kajak podle barvy. Rozumíte, proč by se neměla soudit kniha podle obalu. Ale kus plastu? Tak ať je to aspoň kus hezky barevného plastu, ne? Divíte se. Divíte se, že vždycky, když se vám nějaká loď konečně líbí, je vám řečeno, že je úplně na prd. Matěj se diví, čemu se divíte. A začne se divit, vašemu spojování barvy a kvality. Bohužel. Nemáte ani právo se divit.
Jde o přirozený proces. Později se divit přestanete nebo se naučíte věci alespoň ignorovat. Ale stejně vždycky budete kajak soudit podle obalu. Vždycky. Jen to prosím vás neříkejte nahlas.
Pak tu máme první svědectví kajakářského tréninku. Učíte se, co to je šprajda a v duchu se smějete, jak to směšně vypadá. Jenže potom nastane další zlom. Nestačí už jen funkce pozorovatele a neznalého povzbuzovatele. Prý musíte být pozorovatel a povzbuzovatel znalý. Prý abyste se vyhnuly konverzacím jako: „Brouku, krásně jsi to skočil! Jsi můj hrdina.“ „Ty vole, vždyť jsem to bůfnul úplně blbě, to jsi jako neviděla?“ „Ne, neviděla. Ale vždyť ses ani nepřevrátil!“
Slovo nepřevrátil způsobí rezignovaný odchod člověka, v jehož vesmíru prostě jen něco blbě bůfnul, a ve vašem se skoro převrátil a utopil. Tyhle dva vesmíry si nerozumí a dostávají se do neustálé interakce. Takže se mezi dvěma navzájem nerozumějícími si světy staví most ze zatuchlé šprajdy.
Tu šprajdu si musíte navléct, jste násilím posazeny do lodi a osoba, kterou jste si myslely, že znáte, na vás s plameny v očích pokřikne: „No tak se přece zašprajduj!“ Zašprajduj, zašprajduj…Co to jako myslel? Začíná vám být hrozné vedro a stydno. „A jak jako?“ ptáte se zmateně. „Úplně jednoduše, ne? Zahákneš to vzadu, pak pokračuješ na bocích, a pak to musíš natáhnout dopředu. Jo?“ „Ne. Nejde to.“ „Tak asi málo chceš.“
Vy přitom chcete opravdu hodně, jenže hrozí, že jestli budete chtít ještě víc, vykloubíte si rameno. Přiznáváte, že jste přecenily svoje síly. A to ještě před tím, než jste se dostaly do vody. Smutný.
A když už se konečně vezete, je vám řečeno, že máte držet loď nohama. Jste zmateny. Nikdy jste nic nohama nedržely, a teď je mezi ně dáno velké plastové monstrum. „No narvi je tam a pak tlač, jako kdybys měla mezi nohama míč.“ Připadáte si jako na předporodním kurzu.
Když si aspoň trochu zautomatizujete otáčení listů, zezadu se na vás křičí: „Ty vole, jeď rovně!“ Ta loď vám mezitím rotuje. Doprava, doleva. Je úplně jedno, kam se nahnete, předkloníte, zakloníte, podíváte, natočíte, škubnete.
Po tomhle krátkém ale intenzivně deptajícím tréninku, jste nuceny si loď odtáhnout do loděnice. Vysíleně ji hodíte na betonovou podlahu. Mokrá šprajda se vám agresivně přicucne na tělo a nejde sundat. Je vám zima a máte hlad. Představa divoké vody, divoké, jakožto tekoucí, vás straší už teď.
Zima, vlhko, hmyz, hlad a ještě určitě budete muset vařit. Hledáte strategii, jak nejrychleji z téhle šlamastyky vycouvat, než ji však stačíte promyslet, diktátor prohlásí: „Za týden jedeme do Rakouska.“
