Štafetový rozhovor – Zdeněk Grossmann

Ahoj Zdeňku, já jsem Snížák z vodáckého časopisu Pádler.

Ahoj, já jsem Zdeněk Grossmann z Nový Bystřice.

Děkuju tobě i tvojí dceři, že jsme se mohli sejít a jdeme hned na to. Nemůžu jinak, než začít otázkou, kterou ti posílá Kača Hošková. Ptá se, jaký prý je recept na to, že i ve věku po sedmdesátce dokáže člověk zajet dva víkendové sjezdy v závodním tempu. Viděla tě letos v Bechyni.

Ahoj, no to je pěkná otázka, ale já pořádně asi ani nevím, čím by to mohlo být. Asi nejdůležitější je snažit se a nevzdávat se. Překousnout to v sobě, i když člověka něco bolí. A pak bude možná hrát svojí roli každodenní trénink.

Ty trénuješ každý den?

No úplně každý den ne, třeba teď jsem tady u rodiny na Vánoce, tak jsem už dva dny nepádloval, ale když jsem doma, tak chodím denně. Mám tam kousek od domu veliký rybník, tak chodím na ten. Jsem tam jediný, kdo se vodě věnuje, takže jsem trochu zjevení, navíc v mém věku 77 let. A nejezdím v závodním tempu, jen tak se jdu každý den projet pro radost.

No to je tedy úctyhodný výkon. Myslím, že nejen Kača už v tom má jasno a teď bychom si to tvoje vodačení vzali pěkně popořadě. Jak si se k vodě dostal?

Jsem rodák z Prahy, takže první záběry pádlem jsem udělal tady. Jezdil jsem v Praze Bráníku na maňásku. Víš vůbec co to je? (a směje se)

Trochu tuším, ale tato vodácká éra mě dalece minula, jsem trochu jiný ročník a většina našich čtenářů nejspíš taky, ale nevadí. Jak jsi pokračoval?

Během studií na gymnáziu jsem měl štěstí a díky jednomu z mých profesorů jsem se dostal do instituce, která se jmenovala Sportovní škola mládeže. Tady jsem měl zázemí k plnohodnotnému tréninku. Jezdil jsem tehdy na Strueru (typ kajaku).

Měl jsi nějaké závodní úspěchy?

Já jsem byl v podstatě celou svojí vodáckou kariéru spíš turista, ale třeba během toho mladého věku jsem si držel první místo mezi dorostem v Praze.

Proč jsi tedy nezačal závodit naplno?

Protože po maturitě na gymnáziu přišlo studium medicíny v Hradci Králové a kdo ví, o čem medicína je pochopí, že jsem při tom moc času na závodění nebo plnohodnotný trénink neměl. Na chvíli jsem ježdění na vodě i plně přerušil. Sice jsem na vodu po pár letech vrátil a docházel jsem do hradeckého oddílu, ale tak jak by to vrcholový sport vyžadoval trénovat nešlo.

Pořád jsi jezdil jen hladkou vodu na kajaku?

Kdepak, v Hradci jsem přičichnul i ke slalomu, který tam ale neměl moc dobré zázemí a jezdil jsem na deblu s parťákem a docela nám to šlo. Později jsem přestoupil do oddílu v Třebechovicích pod Orebem, kde byly lepší podmínky.

Co přišlo po skončení studií?

Stal jsem se doktorem, přestal jsem se věnovat závodění a stal se ze mě plnohodnotný turista. Během práce obvodního lékaře na to člověk stejně nemá moc času. Přestěhoval jsem se do Jižních Čech a pořídil si děti.

Svoje děti jsi k vodě dovedl?

Všechny tři. Mám dvě dcery a jednoho syna a všichni se na vodě dokázali dostat do reprezentace. Začínali se mnou u nás n rybníce a i z takových podmínek se dokázali vypracovat. Jedna z dcer už nejezdí, ale u vody zůstala, protože má za muže Tomáše Zástěru, který vyrábí lodě. Toho asi znáš. Tihle dva mají dvě další dcery, které jsou taky úspěšné na vodě. Jedna jezdí slalom, druhá sjezd. Druhá dcera už tomu ježdění taky moc nedá, ale svého času také reprezentovala a podívala se i na olympiádu a teď má dva syny, Vojtu a Mikuláše Zapletalovi, kteří si letos z USA přivezli zlato z mistrovství světa ve sjezdu. Dělají mi radost, dávají tomu sportu všechno. No a syn ten už moc netrénuje, jezdil hodně maratony, ale když ještě někdy vyrazí pádlovat, pořád dokáže zajet slušné umístění. Má obrovský cit pro vodu a z toho dokáže maximálně vytěžit. Tam zatím nevím, jak to s dětmi dopadne, ale asi to s tou vodou nebude tak horké.

Rozhovoru je přítomna jedna z dcer a doplňuje otcova slova. Já už vodě moc nedám, ale pořád jezdím. Zařekla jsem se, že neskončím, dokud neskončí táta. Občas se ale bojím, že se to nikdy nestane. Vždyť on už ten kajak věší na hřebík dvacet let v kuse a stejně zase začne další sezonu. Vždycky mám ale radost, když můžu jet na závody a porazit ho, viď tati (směje se a chvíli se špičkují, kdo koho poráží).

Na vodě jezdíš přibližně 60 let, jaké vodácké disciplíny jsi během té doby vyzkoušel a do jakých ses podíval zemí?

Já jsem se za komunistů vůbec ven nedostal. Myslím, že hlavním důvodem bylo, že jsem byl doktor, což by byla v případě emigrace velká ztráta pro republiku a potom asi i proto, že výjezdní doložky dostávaly moje děti, tak aby od nás z rodiny nejezdilo ven moc lidí. Vždycky mi přišlo oznámení, že z nějakých důvodů se mi povolení k vycestování neuděluje.

Dcera doplňuje: „Táta nás v podstatě všechny děti dostal tam, kde jsme byli, ale nikdy se na nás nemohl jet podívat na zahraniční závody.“

A ani po revoluci jsem se do zahraničí moc nepodíval, nejvíc jsem toho za hranicemi strávil asi na Salze, kterou máme z Jižních Čech blízko a která je na trénink vynikající. Tedy byla, než tam začaly jezdit davy lidí. Podíval jsem se třeba do Norska a dalších zemí, ale žádnou exotiku nečekej.

A co se týká disciplín? Já jsem nikdy moc neexperimentoval. Pořád jsem věrný tomu svému kajaku, přičichl jsem ke slalomu nebo třeba pramicím a samozřejmě si v létě sjedu nějakou tu řeku jen tak na kánoi, ale mořské kajaky nebo paddleboardy, to se mě netýká.

Co jsi jel za svůj život nejtěžšího?

Nikdy jsem nejezdil žádné divočárny. Nejtěžší myslím byly takové závodní tratě jako Lipno, Špindl nebo Kamenice. Kamenice je asi nejtěžší, musíš tam hodně manévrovat a skoro vždycky tam ublížíš lodi.

Zažil jsi nějakou nebezpečnou situaci?

Ani ne tak nebezpečnou, ale vyděsilo mě to. Jednou jsem se při sjezdu na Lipně prásknul v Papírně, kousek před cílem. Hned jsem zvednul, ale byl jsem špicí proti proudu. A jak jsem byl unavený a zakyselený nedokázal jsem pochopit, proč mi ten svět okolo hlavy jede jiným směrem, než jsem zvyklý. Myslel jsem si, že jsem se utopil a zažívám vše pozpátku. (smích)

Co považuješ za své největší úspěchy ve vodáckém životě?

Častokrát jsem se dokázal dostat a bednu, ale nic z toho mi nepřipadá, že by bylo nějak extra významné. Hodně si vážím třeba toho, že jsem i doteď jakousi pomyslnou čárou ve výsledcích závodů. Všichni se jdou vždycky podívat, jestli dojeli před Grossmannem nebo za Grossmannem. Za největší úspěch ale považuju, že jsem k vodě dovedl své děti, které to dotáhly tak daleko a mají i své následovníky. Z toho mám upřímnou radost.

Co je jiné v dnešním vodáckém světě oproti tomu, který jsi zažíval ty?

Dneska jsou úplně jiné podmínky a je to znát i na vztazích mezi vodáky. Nemyslím, že jsou špatné, ale dřív jsme si kolem té vody byli tak nějak blíž. Když pominu to, že voda byla sportem pro trochu movitější lidi, spojovalo nás hlavně to, že jsme museli sami stavět lodě, vyrábět si vybavení a tak dále. Všechno to bylo hrozně vydřené. Navíc jsme to vybavení neměli nijak kvalitní a společně jsme si vždycky protrpěli jarní závody, kde jsme čekali na start v keckách a šusťákách promrzlí na kost bez rozdílu. To už dneska ti mladí nemají. Bez maséra, sauny a dalšího zázemí by ani nenatrénovali. A myslím, že ten sport kazí, ale to je všude stejné, stále větší vliv peněz.

Zdeňku mnohokrát díky za rozhovor. Přeju pevné zdraví a ještě mnoho napádlovaných kilometrů a dnů strávených na vodě. Komu bys předal štafetu a na co se ho zeptáš?

(Po dlouhém přemýšlení) Štafetu předám Lubošovi Hilgertovi staršímu a zeptám se ho, jakým způsobem vychovával svoje děti, že se tak vyvedly?

Výborně, štafetu i s otázkou předám. Ještě jednou díky za krásné povídání, dalo by se toho klábosit ještě mnoho a mnoho, ale to zase někdy příště. Ahoj!