Štafetový rozhovor – Standa Chládek

Rozhovor děláme prostřednictvím e-mailu, protože jste mimo Českou republiku. Zase někde pádlujete? Kde?

Od roku 1969 žiji ve Spojených státech amerických, od té doby jsem pádloval ledaskde. Tenhle rok bohužel vůbec nepádluji, protože jsem měl v dubnu operaci srdce. Teď se dávám dohromady a v červenci jsem začal opět pádlovat, ale „jen“ divokou vodu, to je méně práce než mořský kajak. V Coloradu jsem nedávno pádloval mírné peřeje, něco jako WW III a WW III+.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...

Jak jste se dostal k vodáckému sportu?

Pádluji už strašně dlouho. Začal jsem pádlovat na slalomové kánoi již roku 1958 a závodit, ne příliš úspěšně, rok na to – 1959.  Tehdy jsem chodil na Vysokou školu chemicko-technologickou a součástí výuky byla i kanoistika. Asistentem tělesné výchovy byl tehdy Květoslav Jech. Květa se později stal trenérem ČS reprezentačního družstva, a tak nás trénoval znovu. Bohužel už není mezi námi, podlehl před několika lety zákeřné chorobě. Několik z nás doporučil do slalomového oddílu Slavie VŠ, který měl loděnici v ústí Čertovky do Vltavy. Tak jsme se učili jezdit na deblkánoi mezi brankami. V roce 1959 jsme s mým tehdejším partnerem Tomášem Bartovským vyjeli na slalomový závod v Troji. Plavali jsme již někde za brankou číslo 3. Nicméně jsme se nenechali odradit a pádlovali dál. Závodil jsem s několika partnery ve slalomu a sjezdu. Nejúspěšnější jsme byli na deblu s mojí manželkou Emou. V 60. letech minulého století jsme několikrát vyhráli mistrovství (tehdejšího) Československa, řadu mezinárodních závodů a mistrovství světa v hlídkách ve sjezdu. Taky považujeme za náš úspěch, že jsme vychovali dceru Danu, která ve slalomu dobyla pro U.S.A. dvě olympijské medaile, vyhrála světový pohár a byla druhá na MS. U divoké vody jsem již zůstal celý život. Pádlování je jako droga, jak ji člověk jednou okusí, tak už se nedá přestat. To platí i pro dceru Danu, stále trénuje mladé závodníky.

Vyzkoušel jste několik odvětví vodáctví, od slalomu po seakayaking. Dá se říci, že vás něco bavilo nejvíce, nebo se to v průběhu života vyvíjelo a nacházel jste naplnění vždy v novém odvětví vodáckého sportu?

I když jsem od roku 1984 začal jezdit na moři, tedy na seakajaku, nebylo to proto, že by mě divoká voda přestala bavit. Seakayaking byla pro mě nová věc, zejména proto, že mi to otevřelo nové horizonty. Moře je jiné než řeky. Je to prostě úplně něco jiného. Kdy jsem mohl jako jezdec divokých vod snít o tom, že obepluji Velikonoční ostrov, anebo že budu pádlovat na moři v Antarktidě?

V posledních letech se věnujete jen seakayakingu, nebo se vracíte i na divokou vodu či turistiku?

Až do loňska jsem se snažil pádlovat obojí. Ještě v roce 2015 jsem pádloval WW IV, i když v posledních letech jsem pádloval více na moři.

Jak jste se dostal k seakayakingu?

Náhodou. Bydlíme v Michiganu, to je u Velkých jezer. Tak jsme jen tak pro povyražení občas pádlovali s rodinou na jezerech, na otevřené turistické kánoi. Ale to se ukázalo jako úplný nesmysl, zejména na Hořejším jezeře, které je veliké třeba jako Jaderské moře a může být bouřlivé jako opravdové moře. Až na ten příliv a odliv, které na jezerech prakticky neexistují. Zažili jsme s Emou na Hořejším jezeře chvíle, kdy nám vlasy vstávaly hrůzou na hlavě, a málem jsme utopili děti. Tak jsem v roce 1984 vyzkoušel na Hořejším jezeře mořský kajak. Ale to byl další horor, protože takzvaný mořský kajak, na kterém jsem vyplul, byla plovoucí rakev, která se vůbec nedala ovládat. Až teprve co jsem dostal Nordkapp – anglický expediční kajak od Franka Goodmana, já si myslím, že nejlepší existující mořský kajak – jsem pochopil, co je to opravdový seakayaking. U Nordkappu jsem zůstal dodnes. Pořád je to kajak, který si vyberou pádleři na celém světě na náročné expedice. Od té doby, tedy asi od roku 1986, jsem podnikl mnoho expedic na moři, v Americe, Evropě a Antarktidě.

Jste velký dobrodruh. O svých výpravách jste napsal několik knih. Určitě máte i nějaké nebezpečné zážitky, podělíte se?

To mi trochu lichotíte. Napsal jsem o pádlování zatím jen jednu knihu, „Po stopách lovců velryb v severním Pacifiku”, vloni vydanou. V knize, která pojednává o Aleutských ostrovech, je mimo jiné popis mých pěti expedic okolo Aleutů na mořském kajaku.  Jelikož Aleuty mají jedno z nejdravějších moří na zeměkouli, a pádloval jsem tam pětkrát, vždycky skoro měsíc, tak jsem tam měl samozřejmě několik nebezpečných zážitků. Asi ten nejpamátnější byl na první expedici s Brianem Day v roce 2001. U mysu Cape Cheerful – to je nepatřičné jméno, kdo se tam směje?, nám vůbec nebylo do smíchu – jsme se dostali do mořské bouře. Vítr dosahoval rychlosti asi 160km/hodinu a my jsme se nemohli dostat ke břehu a přistát. Jiný incident se nám stal s Frankem Goodmanem u západního pobřeží Irska okolo mysu Achill Head. Tehdy náhle uhodila vichřice, když jsme se pokoušeli zvládnout asi 10km přejezd od mysu na pláž u vesnice Bellmulet. Vichřice měla takovou sílu, že v jednom okamžiku zvedla můj kajak, i se mnou v něm, tak vysoko do vzduchu, že Frank uviděl pod kajakem oblohu. Bohudík jsem přistál bez zvrhnutí zpět na moře kousek od Franka. Oba tyto epické incidenty jsme přežili a jsou dopodrobna popsány v mé knize.

A samozřejmě jsem měl i několik „close calls”, kdy už na mě sahala zubatá, i na divoké vodě. Měl jsem jich několik, protože pádluji už tak dlouho, nebo asi proto, že jsem si vybíral „zajímavé řeky”.  Před několika lety, někdy brzy z jara, jsem jel se skupinou kajakářů řeku Dog River – Psí řeka, která se vlévá do Hořejšího jezera na severním břehu, tedy kanadském. Jel jsem na kajaku, měli jsme v lodích bagáž na 3 dny, kterou jsme potřebovali na zdolání řeky. Řeka protéká severskou divočinou, tedy tajgou, ve které není žádná civilizace. Pršelo a zvedla se hladina vody. Řeka se změnila k nepoznání. Byla to obtížnost WW V-VI, s několika nesjízdnými vodopády, ten nevyšší je asi 30 metrů vysoký. Druhý den Mike a Yarma sjeli náročný stupeň, byla mlha a nebylo vidět, co je pod ním. Byl tam ve skutečnosti jeden z vodopádů.  Mike a Yarma čekali ve vraťáku pod stupněm, nad vodopádem. Pak jsem jel já. Měl jsem skvělý úhel a chytil jsem se ve vraťáku přímo pod stupňem. Ale chyba… chytil jsem se příliš vysoko. Vraťák byl velmi nepravidelný a na rozhraní jsem se převrátil. Následoval rychlý eskymák, ale spadla mi špricka a musel jsem z kajaku ven. Proud mě stahoval přímo do vodopádu. Viděl jsem tu mlžnou propast před sebou. Přijel Mike. Chytil jsem se za záď jeho kajaku, ale on upustil pádlo a proud nás hnal přímo na ostrou ryzku. Stačil jsem ještě říct Mikovi: „Miku, jdeme tam oba společně!”. Když se vynořil Yarma, chytil Mikovo pádlo a dovezl mě na skalisko přímo nad vodopádem. Stál jsem tam a teprve si uvědomil, že jsem měl opravdu namále.  Necítil jsem se moc dobře. Pak jsem se musel ještě prodírat hezkých pár kilometrů, už ani nevím kolik, severskou tajgou až k ústí řeky do Hořejšího jezera. Ještě si vzpomínám, že Mike mi tehdy řekl: „Stando, ty jsi jako kočka, máš 9 životů. Ale nezapomeň, že jsi v tom osmém.”. Strávil jsem noc v mokrém oblečení a druhý den nás odvezl zjednaný motorový člun zpátky do civilizace, asi 20 km po jezeře. Ten příběh měl ještě zajímavou dohru. Několik měsíců poté, někdy uprostřed léta, když byla voda v řece nízká, jela – většinou přenášela, řeku skupina kanoistů. Někde před ústím řeky do Hořejšího jezera našli můj kajak, s veškerou bagáží, včetně mého cestovního pasu – ani nevím, jak jsem se tehdy z Kanady dostal zpět do U.S.A.. Někdo ze skupiny mi telefonoval a divil se, že u kajaku nenašli mrtvé tělo.

Někdy v devadesátých letech jsme jeli na deblkánoi s Jirkou Lhotou rozvodněnou řeku Galley River v západní Virginii. Byla spousta vody a na řece jsme byli skoro sami. Proč Asi?! Celá řeka byla WW V nebo i více. V peřeji, příznačně pojmenované „Ztracené pádlo“, která je plná podemletých skal, jsme se zvrhli. Podařilo se nám dvakrát eskymovat, ale potřetí už to nešlo, tak jsme vyplavali. Proud mě zanesl k podemleté skále a táhnul mě do tunelu pod ní. Držel jsem se za konečky prstů na kameni a nakonec jsem to vzdal, když už to dále nešlo. Plně jsem si uvědomoval, že z tunelu už asi nikdy nevyplavu, protože se dalo očekávat, že bude zablokován naplaveným dřevem. Ale stal se zázrak, tunel byl čistý a já vyplaval v rybníku pod balvanem. Tam byl už Jirka i kánoe. Tak jsem se po těchto i jiných podobných incidentech „znovu narodil”.  Dost už těch hororů, jsem pořád tady, teď něco veselejšího.

Znovu jsme se narodili, i když jen obrazně, poté, co jsme pádlovali v lednu 2013 řeku Río Usumancita, která tvoří hranici mezi mexickým Chiapasem a guatemalským Peténem. Řeka protéká hlubokou džunglí a po několika dnech pádlování jen s jednou velkou peřejí, vtéká do soutěsky s velkými peřejemi a zrádnými obrovskými víry. Staří Mayové věřili, že „nesjízdné” soutěsky jsou vstupem do podsvětí Xibalby. Asi se v nich někteří Mayové utopili a řeka nikdy nevydala jejich těla, která skončila v hlubokých podvodních jeskyních, kterých je v soutěskách víc než dost. V mayských legendách se mluví o těch božských osobnostech, které zemřely a znovu se narodily z podsvětí. Jelikož jsme na našich kajacích zdolali soutěsky, které byly součástí podsvětí, tak jsme se znovu narodili z podsvětí… Co všechno může člověk na řece zažít…

Jaké jsou vaše oblíbené pádlovací destinace a proč?

Jel jsem stovky řek a všechny byly krásné, tak si nemohu vybrat. Z českých řek se mi nejvíc líbila Jizera pod Mýtem a šumavská Křemelná pod bývalou osadou Stodůlky – ta, co rozstříleli socialističtí dělostřelci. Ale to bych neměl říkat, protože to byla ilegální plavba. V Coloradu jsem si nejvíce užil Elk River poblíž Steamboat Springs. Má jen jednu peřej ale od začátku až do konce, víc než 10 km, není tam ani kousíček klidné vody. Řeka není moc těžká, ale nechtěl bych tam plavat. To by ten plavec mohl být i několik kilometrů dlouhý. A pak Grand Canyon Colorada, ale to každý ví.

Na seakajaku mám rád pádlování na otevřeném moři. Nejraději mám americký severozápad – Aleuty, Aljaška, Britská Kolumbie, stát Washington, a další.  Moře je živé, jsou tam mořské proudy a přílivové/odlivové peřeje, vlnění, surf, pláže na camping, zajímavá geologie. Musí být také chladno, seakayking není tropický sport. Kajaky byly vynalezeny Eskymáky a Aluety na pádlování v severních mořích. Když je Rusové v 19. století přivezli na Havajské ostrovy, tak se v tom horku rozpustily. Myslím ty kajaky. Byly vyrobené z kůží lvounů a impregnované tulením tukem. Nebaví mě pádlovat v chráněných průlivech, kde se nic neděje. V průlivech není vlnění jako na otevřeném moři, těžko se hledají tábořiště a scenérie je nudná. Pořád jen zalesněné stráně. Přímo mě to otravuje. Příkladem jsou průlivy jihovýchodní Aljašky a Britské Kolumbie, pro „normální” lidi údajně kajakový ráj. Vloni jsem pádloval v Prince William Sound na jižním pobřeží Aljašky. Až na pohled na ledovce to byla pěkná otrava, všechno chráněná voda. Navíc, jelikož tam bylo klidno, byly tam mraky komárů a podobné havěti. Bylo to k nevydržení. Byl jsem rád, že jsme skončili.

Na moři jsem měl nejkrásnější zážitky na Aleutských ostrovech a na západním pobřeží Irska. Nejvíce na mě zapůsobila plavba na ostrov Skellig St. Michael, který leží v otevřeném Atlantiku, nějakých 20 km od jihozápadního cípu Irska. Nepokojný oceán, velké vlny, těžké přistávání, spousta mořského ptactva, skvělá scenérie, bizarní skály i zříceniny kláštera, který byl postaven ještě před tím, než přišel do Čech praotec Čech. A navíc tam i v noci strašilo! Opravdu, byli jsme tam jednou i přes noc.

Mockrát děkuji za rozhovor! Přeji pevné zdraví a mnoho krásných okamžiků strávených na vodě. Úplně poslední otázka – komu byste rád předal štafetu a na co se zeptáte?

Snad by se dalo napsat Zdenkovi Valentovi do Zurichu. On byl mistrem světa na C2 s Mirkem Stachem asi v roce 1965 a snad i 1967. Otázka by byla, co tomu říká, že už C2 na OH nebudou, ale budou možná C2Mix. Ptám se proto, že jsem jezdil obé, C2 a C2Mix. Bude to pro něj překvápko, ani jsem ho o tom neuvědomil.