Štafetový rozhovor – Martina Satková

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Ahoj Martino! Rozhovor děláme prostřednictvím e-mailu, protože jsi zrovna v Makedonii na Mistrovství Evropy ve sjezdu. Začnu tedy tím, že se Tě zeptám na tvé dojmy a pocity. Jak hodnotíš atmosféru na závodech?

Na závody do Makedonie jsem se moc těšila, protože mám na Skopje skvělé vzpomínky. Před čtyřmi lety jsem se zde stala juniorskou Mistryní Evropy ve slalomu. O to více jsem se sem těšila a byla zvědavá, jak se tato země změnila. Vše zůstalo při starém, a tak mě alespoň nic nepřekvapilo. Možná jen lepší organizace závodu. Všeobecně dojmy ze závodů jsou a byly skvělé. Získala jsem sedm medailí, což je obrovský úspěch. Neskutečně jsem si to všechno užila, včetně té dřiny během závodních jízd. Byla jsem dost překvapená, kolik rodičů a kamarádů dorazilo fandit. Jako Češi jsme měli největší fanklub, a proto byla ta atmosféra hrozně super.

Jak na Tebe Makedonie působí jako země? A mají vůbec reprezentanti prostor poznávat okolí?

Makedonie na mě občas působí, jakoby zde před pár lety skončila válka. Je zde hrozně vidět, jak náboženské rozpory dostaly zemi do opravdu děsivého stavu. Všude špína, odpadky nebo žebrající lidé na ulicích. Mně asi nejvíce vadilo, že lidé zahazují odpadky, kdekoliv se jim zachce, a tříděný odpad je pro ně neznámé slovní spojení. Jediné co to trochu zachraňuje, je kaňon Matka (kde jsme závodili). Je to přírodní turistická atrakce a alespoň tady se to snaží udržovat v lepším stavu – tím mám na mysli asi o 20 % méně nepořádku než všude jinde…

Co se týče poznávání okolí, to je trochu obtížné. Jeden den jsem se zajímala kam jít na výlet, co je ve Skopje zajímavého, a byla jsem příjemně překvapená, kolik je možností. Bohužel pro nás to bylo nemožné, jelikož jsme přijeli pouze na týden a z toho čtyři závodní dny. Počasí nám dopřávalo okolo 36 °C a v takovém horku se na výlety před vrcholem sezony jít bohužel nedá. Nejvíce jsme tedy využili koupání v kaňonu.

Dále Tě čeká ME v Bratislavě? Můžeš mi to nějak přiblížit?

Tři dny po návratu je v plánu odjezd na Mistrovství Evropy juniorů a U23 ve slalomu do Bratislavy. Je to další opravdu velký vrchol sezony a já se na něj chci dobře připravit. Jsem ráda, že jsem se na týden vypařila na sjezd a psychicky si odpočla od slalomu, takže se na něj teď zase hrozně moc těším. Kanál v Bratislavě mám moc ráda a trénuje se mi tam dobře, tak snad to bude znát i během mistrovství.

Vraťme se trochu zpátky… Dočetla jsem se, že jsi na vodě začala jezdit díky staršímu bratrovi. Ale přece jen jste závodnická rodina, takže jak jste se k vodě dostali vy všichni? Vedli vás k tomu rodiče?

Na vodu jsem se opravdu dostala díky staršímu bratrovi Adamovi. Já sama jsem jako malá dělala sportovní aerobik. Je ale pravda, že na vodu jsme s rodiči jezdili už jako tříletí. Tenkrát ale na turistické lodi, s vodáckou partou, spalo se v kempech, pekly špekáčky a chodili jsme i na výlety po okolí. Jenže jsme pětičlenná rodina, do jedné lodi jsme se nevešli a dvě bychom neuřídili. Táta tedy bráchovi koupil nafukovací kajak. Jenže ten jezdil pomalu a táta našel inzerát na prodej sjezdové lodě. Na ní ale Adam jezdit neuměl, a tak se rozhodl, že se přihlásí do klubu, aby ho to naučili. No a poté, co bratr začal pádlovat, jsem s ním chodila k vodě, koukat na něj na tréninky, jezdit na závody a do roka už jsem v lodi seděla taky a díky trenérovi Bohuslavu Šamánkovi, který byl se mnou trpělivý, a i jako malinkou mě brával s partou „dospěláků“, jsem u toho vydržela a vytáhla se tam, kde teď jsem. A vlastně tak začala i moje mladší sestra, která se zase chodila koukat na mě a u vody si našla spoustu kamarádek, které dnes také jezdí.

Vyrážíte v současné době někdy na vodu společně jako rodina?

Jako rodina na vodu vůbec nejezdíme. Je mi to možná i trochu líto, ale už ani není čas. Rodiče nás sledují v televizi a někdy přijedou na závod. Jednou jsme se sestrou, mamkou a tátou jeli na lodičkách v německém Spreewaldu. Tam jsme jeli na kánoích a myslím, že to byla moje nejpomalejší jízda v životě. Mě už baví jezdit asi spíš rychle než rekreačně.

Stále se Ti úspěšně daří kombinovat slalom a sjezd. Co Ty osobně považuješ za svůj největší sportovní úspěch/úspěchy?

Tyto disciplíny kombinuji už asi deset let a zpětně jsem za to hrozně ráda. Neumím úplně popsat, co je můj největší úspěch, protože to nerozhoduji podle toho, jestli to bylo v olympijském slalomu nebo v neolympijském sjezdu. Já to vždy beru tak, jak spokojená jsem byla a jak to vnitřně cítím. Ve slalomu jsem byla úspěšná v juniorech, kdy jsem získala stříbro na Mistrovství světa v Austrálii nebo jsem vyhrála Evropu v Makedonii. Nesmím zapomenout na stříbro z YOG (olympijské hry mládeže v Číně). Pak jako úspěch beru 6. místo na MS U23 z roku 2017 nebo 4. místo na ME U23 také z 2017. Momentálně jsem ale měla největší radost ze sjezdového MS ve Švýcarsku, kde se mi závodilo skvěle, měla jsem dobrou formu a například na kajaku v klasickém sjezdu jsem vyhrála nad francouzskou, která se o dva týdny později stala Mistryní Evropy v rychlostní kanoistice. Takže v letošním roce jsem zatím asi nejvíce spokojená s výsledky ze sjezdu, kde vím, že to bylo opravdu vydřené.

Tady se nabízí otázka od Jardy Koplíka: „Martino, jaký je tvůj recept na to, že jsi velmi dobrá ve slalomu i sjezdu? Budeš v obou disciplínách dále pokračovat, nebo se budeš po zařazení kategorie C1 ženy na OH více specializovat na slalom?“

Ahoj Jardo. Já podle kuchařky nikdy nevařím, a proto asi nemám recept na své výkony. K tomu že střídám tyto disciplíny, mě vždy vedl rodný klub KK SPOJ BRNO, tam mě naučili být univerzální. Přijde mi, že se sjezd a slalom navzájem skvěle doplňují, ačkoliv vím, že pokud to bude číst nějaký specialista, bude kroutit hlavou. Dříve jezdili slalom a sjezd dohromady skoro všichni a myslím, že to většinu lidí taky bavilo. Dnes už je takových lidí málo a přijde mi to škoda. O tom, zda-li budu pokračovat v obojím, jsem moc nepřemýšlela. Dokud stíhám všechny závody, určitě to kombinovat chci. Už párkrát nastala chvíle, kdy jsem nějaké závody musela vynechat. Asi to nechám, jak bude čas plynout a jak se mi bude dařit. Jsem ráda, že je C1 na olympiádě, ale není to bod, na který se chci upnout. Připravovat se na to budu, ale myslím, že to na mně nikdo zásadně nepozná. Už teď se věnuji slalomu na 100 % a ve volných chvílích jdu na sjezd. Letos jsem měla volnou chvíli právě po neúspěšné nominaci a o to víc jsem pak byla motivovaná makat a dřít pro sjezdařské MS.

Dočetla jsem se také, že tvým velkým cílem je zúčastnit se olympiády v Tokiu 2020… Je tento cíl stále aktuální? Odráží se to nějak v tvém tréninku?

Tokio 2020 je stále můj sen. Cíl snad ne, protože bych chtěla i pak pokračovat. Jen je škoda, že na olympiádu jede pouze jedna loď v kategorii. Já do nominace budu chtít nastoupit v dobré formě, ale slalom je občas dost proměnlivý, tak o tom teď ještě nepřemýšlím. V tréninku se to už odrazilo, jelikož jsem přestoupila do nového klubu DUKLA PRAHA. Bohužel první rok v novém městě, kolektivu, noví přátelé, daleko od rodiny, nebyl ve slalomu zrovna úspěšný. Já ale věřím, že to bude lepší. Na vodě se mi jezdí dobře, jen ještě nejsem zvyklá na nové podmínky. Jak to bude v rok nominace, ještě nevím. Já to budu brát asi jako každý rok. Nechci se nervovat. Každý závod, ať je to veřejný závod ve Strakonicích, Mistrovství Světa nebo Evropy, jedu vždy naplno a nechci se nechat rozhodit olympiádou. Sen to je, ale máme ho všichni, teď je jen úkol jít tou správnou cestou a já vím, že u mě to znamená „být v pohodě“.

Jak sport na profesionální úrovni zvládáš po psychické stránce? Určitě to musí být obrovský tlak… Jak to prožíváš Ty? Máš nějaký rituál, jak se před výkonem hodit do pohody?

Je to docela fuška. Na startu jsem nervózní téměř pokaždé. Musela jsem se tedy naučit, jak to zvládnout. Ale sama vím, že ne vždy to jde. Dříve jsem dělala nějaké rituály, ale už jsem od toho upustila. Vždy si nějaký udělám, ale nemám nic stabilního, protože jsem zjistila, že i když si ho zapomenu udělat, jsem schopná vyhrát a naopak. U mě je důležitý dobrý spánek, dobrá snídaně a kamarádi. Když vím, že tam mám někoho, kdo mi to upřímně přeje, závodím dobře.

Vnímáš během své jízdy v závodě okolí? Fanoušky, trenéra?

Okolí vnímám poměrně dost, nejraději jsem, když jsou závody v zemi, kde nemluví komentátor česky. Já mám takový dar, že poslouchám všechno, což na vodě občas není to nejlepší. Když mi lidi fandí, nepoznám hlas, ale poznám, že tam jsou a to je důležitý. S trenérem je to jak kdy. S trenérem z Brna jsem to měla tak, že jsem věděla, že tam někde je a kouká se, což mi docela vyhovovalo, protože jsem nevěděla kde a nijak jsem se nenervovala. Teď si zvykám na nové podmínky. Mám nového trenéra a nejspíš budu mít od podzimu opět nového. Tady jsem ze začátku bojovala s tím, že nechci zklamat jeho. Teď už zase závodím jen pro sebe a pokud má být někdo zklamaný, tak já.

Jaký je tvůj oblíbený vodní terén v ČR? Je nějaké místo, kam se vždycky ráda vracíš?

V ČR mám nejraději Lipno, Kamenici a Špindlerův Mlýn. Jsou to přírodní řeky a nikdy není moc času tam potrénovat. Když jsou tu ale závody, je to takový zvláštní pocit, protože ačkoliv jsem na těchto místech závodila několikrát, i dnes se mi sevře hrdlo a cítím adrenalin, a to já naprosto zbožňuju. Je škoda, že ve Špindlerově Mlýně se závody už asi nikdy nepojedou, ale třeba nám to ještě někdy otevřou. Všem bych přála si to vyzkoušet, protože takový pocit, jako je při průjezdu „soutěskou“, na kanále nezažijí.

Během sezóny jsi určitě hodně vytížená, máš vůbec nějaký čas jen tak pro sebe? A co pak ráda podnikáš? Jaké jsou jiné tvoje oblíbené aktivity, když zrovna nejsi na vodě?

Když je sezona, v hlavní roli je opravdu jen voda, protože v tu dobu, kdy mají slalomáři volno, jsem v akci na sjezdu a naopak. Mě to ale vůbec nevadí a hrozně moc mě to baví. Někdy je to náročné, ale vždy mě to baví. Někdy s rodinou stihneme rychlou dovolenou, někdy zase s kamarády, ale vždy záleží na termínové listině. Letos nemám až do září žádné volno. Září už mám volné, a tak si jedu odpočinout do Anglie na čtrnáct dní, kde se budu vzdělávat v Brightonu.

Když mám volno a jsem v Brně, chodím do práce, dělám u táty ve firmě s auty. Ráda jezdím na motorce, máme dost práce i na zahradě, výlety na kole nebo jiné sportovní aktivity, ale občas si taky ráda odpočinu a prostě nic nedělám.

A jak vypadá tvoje zima?

Moje zima dříve byla úplně jiná. Na vodu jsme nechodili a příprava byla na suchu. Teď v Dukle pádlujeme, jak dovolí počasí, takže téměř pořád. Chodíme plavat, do tělocvičny, posilovny a na jaře nějaké delší soustředění v teple. Letos jsem byla poprvé v životě v Emirátech a bylo to fajn. Letošní zima mě moc bavila a byla fakt dobrá, tak doufám, že se to bude opakovat, protože všeobecně jako vodáci moc zimu rádi nemáme. Ještě hrozně ráda jezdím na běžky. Jsem opravdu amatér, ale baví mě to a ráda jezdím do Livigna nebo do Ramsau, kam jezdím vždy se sjezdařským týmem.

Po maturitě jsi chtěla začít studovat vysokou školu s technickým zaměřením. Jak to dopadlo?

Technickou školu jsem opravdu chtěla studovat a také začala, vystudovala jsem první ročník, ale rozhodla jsem se, že pokračovat nebudu. Vybrala jsem si novou školu s ekonomickým zaměřením, protože na technické škole jsem to časově nezvládala. Na trénink jsem chodila v 5:30 ráno, abych od 7 do 19 mohla být ve škole a pak směle šla na trénink v osm večer. Ze začátku se to dalo vydržet, ale přišla krize a já jsem nezvládla ani trénovat, ani pořádně studovat. Studovat chci a věřím, že teď už to půjde lépe a už vím, co mě může čekat.

Komu bys ráda předala štafetu a na co se chceš zeptat?

Štafetu bych ráda předala Kamilovi Mrůzkovi, české sjezdařské legendě. Kamil byl v české reprezentaci strašnou řadu let. Letos absolvoval celou zimní přípravu, ale těsně před začátkem nominace si udělal vážný zdravotní úraz na noze. Reprezentaci si tudíž nevyjel a věnoval se českému týmu pouze ze břehu, jako trenér. Já mám tedy otázku: „Kamile, vím, že to musel být hrozný pocit, ale mohl by ses nám prosím svěřit, jaké to pro tebe bylo, co se ti honilo hlavou a jak si se vypořádával s tím, že letos do nominace ani na start MS nenastoupíš?“

Kamil je můj obrovský favorit a já doufám, že příští rok už zase bude v akci na vodě.

Díky moc za rozhovor!

Štafetový rozhovor – Martina Satková