Štafetový rozhovor – Jiří Benhák

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Můžete se na začátek našim čtenářům krátce představit? Odkud pocházíte, čím se živíte?

Pocházím z Kroměříže, z Jižní Moravy. Většinu života, od čtyř do osmnácti let, jsem prožil v Táboře. Pak už jsem v Táboře nebyl, protože táta byl z Budějovic, kam se naši přestěhovali a to už jsem byl tady v Praze na stavební fakultě. Takže jsem začal dojíždět až do Budějovic. Pak mě láska zavlekla na sever a teď jsem Jabloneckej. Takže já vlastně nevím, odkud jsem. Z Frýdlantu, z Jablonce, z Tábora nebo z Kroměříže… Někam sem patřím.

Jsem stavební inženýr. Vystudoval jsem stavárnu, stavěním jsem se živil a pořád se živím. Sice různé obory, trošičku se to liší, firem jsem vystřídal mnoho, ale pořád stavařina.

Pocházíte z Kroměříže a teď žijete v Jablonci. Já mám pocit, že na horách se více sportuje. Co myslíte, může na tom být něco pravdy?

Nevím, jestli je to horami, ale Jablonec je vysloveně sportovní město. Kdybych měl říct klad Jablonce, tak jedině to sportování. Když jsem přišel z jižních Čech do Jablonce, tak jsem si jako stavař všiml, i když nejsem žádný urbanista, že Jablonec je neuspořádaný shluk krásných domů. Vznikl v 19. století, začalo se tam vyrábět sklo a najednou tam bylo spousta peněz, spousta bohatých lidí, kteří tam postavili nádherné domy, krásné secesní vily a romantické baráky. Ale všichni tam blouděj. Teď když jsou GPSky, tak to jo. Lidi si nastaví a ono je to vede – zatočte doprava, doleva, ne tam už nemůžete… Ale dřív, když jsme si pracovně pozvali návštěvu, tak jsme museli říct: „Na kraji města zastavte u pumpy a my si pro Vás dojedeme.“ A když jsme to neřekli, tak najednou bylo půl hodiny po schůzce a oni volali, že někde jezděj po Jablonci a nevědí, kde jsou.

Ale supr je tam přehrada a biatlonový areál. Tam se v zimě do noci svítí, takže si po práci můžete zaběhat, sice jako hlupáček na dvou a půl kilometrovém okruhu, ale pořád člověk může- do deseti se tam svítí. Nebo je to kousek na Bedřichov. Ve dvě hodiny to zabalíte v práci a zajedete si zaběhat tu svojí třicítku.

Jediná nevýhoda z hlediska mě jako kanoisty je, že tam neteče řeka. Jezdit se dá na přehradě a nebo sjet autem na Malou Skálu nebo do Železného Brodu na Jizeru nebo Kamenici. Ale už to není ve městě, člověk musí mít auto, navázat loď na střechu a jet tam. To třeba v Táboře není. To je zhruba stejně velké město jako Jablonec, ale je tam přehrada Jordán a teče tam Lužnice, takže je to všechno po ruce.

Taky tam není taková zima. Teď jsou zimy mírnější, ale když jsem do Jablonce přišel, hlavně jeden rok, tak jsem se vůbec nedostal na lyže. Jenom jsem házel sníh. Prostě ráno v půl páté vstávat a házet sníh, odpoledne přijet a házet sníh, úplně hotovej do postele, v půl pátý vstávat a házet sníh… A tak to bylo furt. Vůbec jsem neměl pomyšlení si zalyžovat. Teď je to jiné, teď už tolik sněhu není.

Tak teď už k tomu vodáctví. Tradiční otázka – jak jste se dostal k vodáckému sportu?

V mých mladých letech byl největší hit Vinnetou, májovky. Mně bylo zhruba kolem deseti let, byli jsme parta malých kluků a řekli jsme si, že budeme indiáni. Tenkrát za socialismu byly zájmové kroužky, do kterých se vždycky se začátkem školního roku děti přihlásily. My jsme se s kamarády rozdělili. Můj starší brácha šel do kanoistického kroužku, já šel do lesáckého kroužku a ten třetí kamarád šel do nějakého jiného. No a obvykle do těch kroužků po dvou měsících chodilo tak málo dětí, že nevydržely dlouho fungovat. Vedoucí toho vodáckého kroužku řekl klukům: „Kluci, je vás tak málo, to nemá cenu, abychom dělali kroužek. Přihlaste se do oddílu a budete chodit do loděnice, budete jezdit a trénovat.“ Brácha tam přešel a já jsem tam z toho lesáckého, který se také nějak rozpadl, začal chodit ještě na jaře.

A kdyby jste se ptala na jména… (smích) Tak ten pionýrský vedoucí, to byl Pavel Eybert, současný senátor za ODS a starosta Chýnova. Takže ODSák, ale byl to výborný pionýrský vedoucí.

Věnoval jste se slalomu a sjezdu. Vyzkoušel jste i jiné vodácké disciplíny?

Zkoušeli jsme rychlostní kanoistiku, dokonce jsme přemýšleli s bráchou, že bychom jí závodili, ale nakonec k tomu nedošlo. Jenom jsme jezdili, učili jsme se jezdit na rychlostním deblu i singlu. To bylo na konci studií, kdy jsme chodili do Dukly a tam jsme se s rychlostními kanoisty kamarádili. Oni zkoušeli sjezd a my jsme si zase řekli, že si zkusíme rychlostní kanoistiku. Oni ten závod ve sjezdu opravdu, ale my jsme se nakonec neodhodlali.

Už jste zmiňoval, že jste jezdil se svým bratrem. Měl jste i jiného spolujezdce?

Když jsme skončili tu NEJ kariéru, tak jsme oba odešli do Českých Budějovic, kde jsme měli rodiče. Pracovali jsme tam a po nějaké době, když jsme zjistili, že reprezentovat už nebudeme, že už to prostě nejde… A bylo to složitější, brácha už byl ženatý a měl jiné povinnosti. Vždycky jsme trénovali, ale on potom honem utíkal domů starat se o rodinu a já jsem neměl co dělat. No a jeden kamarád Franta Šilhavecký, původem taky z Tábora, mi nabídl, že by taky byl rád na MS, a že spolu bychom se tam ještě dostali. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem řekl, že jo. Takže jsem se zase vrátil do Prahy. Byli jsme spolu ještě dvakrát na MS, než jsme skončili úplně.

A který z těch parťáků Vám vyhovoval více?

Oba dva byli výborný a každý byl úplně jinej. Nemůžu říct, že by mi něco vyhovovalo víc, protože to byl pokaždé úplně jiný život. Když jsme závodili s bráchou, tak jsme opravdu chtěli být ti nejlepší, kdežto s Frantou už jsem normálně chodil do práce na osm hodin a šli jsme trénovat po práci. Já jsem furt porovnával ty hodiny a objem tréninku a to už jsem věděl, že to nikdy nemůže být ono.

Musím říct, že Frantu jsem mnohdy obdivoval. Když jsem přišel z práce na kanál a teď se mi vůbec nechtělo nic. A on už nastartovanej, připravenej, že jdeme trénovat. Já jsem tam přišel, sedl jsem si na břeh a díval jsem se na ty lidi na kanále, klidně i půl hodiny. A teprve jak se člověk dívá na ty ostatní, jak jezdí, pak teprve jsem řekl: „Tak já teda taky!“Ale on mi fakt nikdy nic neřekl, ani slovo. A čekal, až zase ze mě opadne napětí z práce a až dostanu chuť a šli jsme.

Jaký je váš největší vodácký úspěch?

Samozřejmě mistrovství světa v 77 ve Spittale, kdy jsme vyhráli v hlídkách. To byl takový největší oficiální úspěch. A myslím si, že to byl fakt dobrej výkon. V té době jsme trénovali pod Borkem a měli jsme výbornou partu, tři lodě a všichni jsme měli šanci na medaili. Jedna z nich byli Pavel Schwarz s Mirkem Nedvědovým, ti byli druzí. My jsme jeli ještě o trošku lépe, ale pak jsme úplně zbytečnou chybou vyplavali. Vylezli jsme na břeh a smáli jsme se, jak jsme blbí, jenomže jsme to pak pokazili dost podobně i v druhé jízdě. Ale obě jízdy byly výborný a věděli jsme, že ta hlídka bude skvělá a byla skvělá. Vyhráli jsme úplně jasně a byl to asi ten nejhezčí pocit. Viděli jsme tabuli s výsledky a už jsme věděli, že když neuděláme úplně fatální chybu, tak vyhrajeme. Posledních deset vteřin jízdy jsme věděli, že jsme mistři světa, to bylo absolutně dokonalý.

No a pak hezké výkony, co si já cením: vyhráli jsme generálku na mistrovství světa, tuším v 80 roce ve sjezdu. To byl takový individuální nejlepší výkon. Vůbec v celém 80 roce, kde jsme jeli sjezd, tam jsme vyhráli, ani jeden závod jsme nebyli druhý, to byl špičkový rok.

Ještě tady mám Lipno 1979 mistři republiky…

Mistři republiky jsme byli asi přes dvacetkrát, takže si je od sebe vůbec neodděluji. První mistři republiky jsme byli, myslím, v 74, když mi bylo 18 let. Tam jsme jeli slalom individuální a sjezd a slalom hlídky. Hodně let jsme měli dvě zlaté, dvě stříbrné medaile a mně už se slévají.

Vodě se stále aktivně věnujete?

Trochu jo. Jezdili jsme slalomy s bráchou, jezdil jsem i na singlu a na kajaku, abych se nenudil. Tak jsme to tak plácali, ale my jsme byli spokojení. Člověk netrénuje a s bráchou se sejdeme ze severu a z jihu někde na dva dny. No tak poslední jízda v neděli odpoledne je vždycky ta nejlepší, protože už se do toho člověk zase dostane. Jezdili jsme na lehký vodě jenom.

Ještě jestli se mám chválit, člověk by se měl chválit…

Pochvalte se!

Pochválím se. Kamarádi z Jihlavy mě před několika lety volali, že potřebují na raftové závody pravého zadáka, jestli bych s nimi nechtěl. Tak teď jezdím hlavně rafty. No a my starý dědci jsme se dostali jako druhá česká loď na ME do Gruzie. Tam jsme byli čtyřikrát nebo pětkrát druhý. Nevím, jestli znáte tu písničku, jak se zpívá: „Tak jsme druhý no a co…“, tak jsme si to furt zpívali.

Hezký bylo ještě to, že první byla naše druhá česká loď, takže první dva byly české týmy.

Ve veteránech. To bylo krásný. Kluci, co tam byli se mnou na raftu, tak oni nikdy nebyli na MS. Když to člověk porovná, to úsilí, které jsme s Frantou museli vydat, abychom byli třeba v první dvacítce, tak bylo úplně něco jiného než na raftu. Na raftu je to takový výlet, společenská událost. Ty veteráni tam přijedou a nějak jedou. Ve sjezdu i slalomu jsme se pořád museli věnovat trati. Kolikrát jsme jí museli projít pešky, kolikrát jsme jí projeli. Na raftu, tam přijedete do Gruzie a i kdybyste chtěla, tak to prostě nejde, protože raft vám musí někdo půjčit, svůj tam nemáte, nemáte tam čím jezdit, vozí vás pořadatel, máte jeden oficiální trénink a v neděli jedete dvanáct kilometrů po prakticky neznámé řece, kterou jste jednou sjela. Tak jaký to je závod?

Na sjezdu jsme těch deset kilometrů museli znát zpaměti, abychom měli šanci na slušný úspěch. Už tenkrát byli specialisté jenom na sjezd a ti měli trať třeba čtyřikrát víc najetou než my. To úsilí a všechno bylo daleko vyšší. A na slalomu to bylo podobný. Ale kluci z toho měli hroznou radost a cenili si toho, tak jsem tam seděl a říkal: „No dobrý, tak jsme druhý, je to hezký.“ (smích) Aspoň jsem se podíval do Gruzie, protože jinak bych tam asi nejel.

To mi nahráváte na mojí další otázku, kam nejdál jste se za vodou podíval?

Asi ta Gruzie.

A napadne Vás nějaká zajímavá lokalita, kterou byste chtěl zmínit? Doporučit čtenářům?

Všechny jsou hezké. My jsme hodně jezdili po Evropě, Alpské země. Lidi dnes znají řeky mnohem lépe než já. Teď se jezdí hodně na kyblíkách. Kluci v oddíle v Jablonci sjezdili Turecko, Maroko. Máme tam vynikající kluky, třeba pan ředitel školy mojí dcery Honza Kolář, točí filmy, z kterých běhá mráz po zádech. A kde všude byli. Ekvádor, Jižní Amerika, Sibiř. Já je obdivuji, jak jsou podnikaví, kde na to berou čas, peníze, všechno. Protože mně přijde, že když zrovna nechodím do práce, i když jsem soukromník, tak někdy nejsem schopný ani ten čas vyšetřit a ani ta představa, že bych letěl někam s lodí, že to stojí strašných peněz, to si vůbec neumím představit. Jsou to šikovný lidi a určitě to znají líp než já. Takovým nemám, co bych doporučil.

Působíte nějak v Jabloneckém oddíle? Jako trenér?

Působím, ale moc netrénuji. Jsou tam mladší kluci, kteří se dětem věnují, jsou to pedagogové, baví je to, učí ve škole a pak ještě jdou a učí na loděnici. Já většinou chodím na tréninky a když je potřeba, tak jim pomůžu, ale sám ne. Spíše nárazově.

No a když pořádáme závody, tak samozřejmě pomáhám. Dělám rozhodčího, stavím trať a tak podobně.

Co jste jel v životě nejtěžšího?

Já vůbec nevím. (smích) Kde jsem se nejvíc bál jo… No nejhezčí zážitek z divoké vody, možná to nebylo to nejtěžší, to nevím, ale tohle mi nějak zůstalo v paměti. Tenkrát nebyla moc šance jezdit někam do zahraničí, to bylo třeba jednou za rok. Kluci dneska jezdí do Austrálie, na Nový Zéland, do Arábie na kanály, to je nový život, nový svět, ale tenkrát to tak nebylo. No a my jsme hodně závodili ve východním Německu a Polsku, kde se dělávalo trojutkání. V Německu to bývalo na řece Mulda, která je relativně široká, na což my nejsme zvyklí. Na jaře se tam občas povedlo, že se valily obrovské kubíky. My jsme tam tenkrát přijeli a ta voda tam tak valila a peřeje byly obrovský. Říkali jsme si: „Maj tady branky, tak asi pojedem.“ No a teď jsme na to koukali a říkali jsme: „Tady se nedá jet. Tady jde o život!“ (smích) No prostě obrovský. Před cílem bylo jedno takové místo, které začínalo velikou hladkou vlnou bez ničeho, pak byla veliká vlna s hřebínkem a pak byl obrovskej válec. Koukali jsme na to a říkali si: „Jestlipak bysme tím válcem projeli…“ Trať byla postavená tak, že se jelo vždycky u břehu, pak se řeka těch šedesát metrů přejela na druhou stranu a pak se to zas vrátilo. Opatrně se při břehu, kde nebylo moc vody, seskákalo dolů. Takže se to dalo projet. No a jedna kajakářka to nepřejela ze strany na stranu a dojela k tomu válci. My jsme věděli, že ten válec nemůže projet. Ale ona neprojela ani tu první hladkou vlnu. Vjela na ni, pádlovala do toho kopce a nemohla ji vyjet. Sjela pozadu, loping a plavala. Tak to bylo veliký.

A pak druhý takový zážitek. Byli jsme v Bourg st. Moritz ve Francii, dodnes se to považuje za jednu z nejtěžších přírodních tratí. Přijedete v noci na louku u řeky a slyšíte dunění. Tak jsme šli na most a pod námi vlny jak baráky. Říkali jsme: „No to bude dobrý. Je tma a jak je tma, tak to zvětšuje.“ Pěkně jsme se vyspinkali, ráno přišli na most a ty vlny byly fakt velký. Teprve potom jsme se dozvěděli, že jak v létě taje voda z ledovců, tak u nás se přehrady pouští a tam se naopak zavírají. Takže tam teklo třeba 70 kubíků vody a oni to zavírali asi na 25, a to už se dalo jet. Vždycky to bylo na pár hodin na trénink a pak zase museli pustit vodu, která se jim nahromadila. Trénovali jsme tam asi čtrnáct dní a už jsme si zvykli a samozřejmě nás to lákalo. Tak jsme potom jeli za těch 70 kubíků sjezdovou trať asi dvanáct kilometrů. To bylo veliký. Tenkrát jel první kamarád Honza Červenka, to byl takovej samorost, přírodňák a měl rád tyhle extrémy. Byly tam takové vlny, že opravdu člověk neměl vůbec čas sledovat, kde kdo je. Vždycky vyjedete na vršek a rozhlížíte se, musíte jet dál těmi jámami a někdo se najednou objeví vedle vás. Tak takhle velký to bylo, to byl taky hezkej zážitek. A v 87 už jsme byli hodně oprsklí a za té velké vody jsme jeli sami. Blbli jsme s Frantou na vlnách a najednou jsme byli v lopingu na špičce postavený. Řekli jsem si, že sice umíme eskymáka, ale člověk nikdy neví, a přijít o loď a pádla před závody, to bychom asi úplně nemuseli, tak už jsme se uklidnili.

Jak se podle Vás za poslední dobu vodácký sport změnil?

To už je ta otázka, co říkal Borek. (smích)

Ne tahle je ještě pořád moje. Mě by spíš zajímal Váš názor ne z toho sportovního hlediska, ale z toho rekreačního. Když je na řekách spousta pseudovodáků a pak se v novinách píše, že se tenhle tamhle utopil…

Teď je sport komercializovaný. Postavila se spousta přehrad a jezů, bez možnosti sjíždět řeky. Kromě Vltavy, která má propusti, které jsou sice lehoučké, nic zajímavého to není, ale člověk to sjede a plácá to tam. Všude jinde, když se podíváte na Otavu, na Lužnici, na Orlici, kamkoliv jinam, tak jsou přehrady, opravené jezy s vodními elektrárnami, pod kterými je sucho a nad nimi volej. Jedete po voleji a jenom přijedete k jezu, který se nedá sjet. Ztrácí to svý kouzlo.

Na Vltavě je zase milión lidí, přeplněný kempy a spousta těch pseudovodáků. To se nedá srovnat s tím, kdy jsme jezdili na vodu my a člověk mohl stanovat pomalu kde chtěl a projelo pár lodí a pokecalo se, zahrálo se na kytaru. Ale je to zase zajímavé v tom, že jedete, můžete si pokecat prakticky pořád, protože kolem je spousta i příjemných lidí a bavíte se. Ale už to není vodáctví to původní. Na každém jezu je hodně truhlíků, vždycky tam někdo spadne a někdy se i utopí.

Já mám pocit, že spousta těch pseudovodáků velmi podceňuje bezpečnost. Jaký je Váš názor?

Já nevím, já jezdím s partou, která bezpečnost nepodceňuje. Mladí úplně nevím, protože s nimi v kontaktu nejsem. Ale na raftu je to, o čem vy mluvíte, hodně časté. Jezdí taky hodně kyblíkářů, teď je móda jezdit divoké řeky na plasťákách. A když někdy na Kamenici vidím ty lidi, jak to krásně neuměj. To teda nesmírně obdivuju. Je pravda, že se tam skoro každý rok někdo utopí, ale můžete jim radit, jak chcete, stejně vás neposlechnou, takže se na ně dívám a obdivuji, jak ty plastový kajaky snesou i takový neumění. Ale zase neříkám, spousta těch kyblíkářů je vynikajících. A vedle nich i hodně těch, kteří by tam vůbec neměli být.

A na raftu je to ještě horší. Raft má pověst, že všechno sjede, což je skoro pravda. Když jedete i na těžký vodě, tak vám to tak nepřijde, pokud z něj nevypadnete. Lidi jsou samá legrace, rumíček a pak najednou panická hrůza, vůbec nevědí, jak se mají v té vodě chovat. My jsme takhle byli s kolegy z práce na Jizeře a jeden kamarád tam spadl. Z mého pohledu se nic zvláštního nedělo, spadnete a plavete, když jste zvyklá, ale on z toho byl tak strašně vyděšenej. A pak už nejezdil, protože z toho byl úplně šokován. To je raft, kdežto na té kanoi vodu vnímáte, jste s ní v kontaktu, loď se nějak naklání a už víte, že něco hrozí. Na raftu jedete fakt těžkou vodu, projíždíte to a je to pohoda. Ale když se něco stane, tak ty lidi nevědí, jak se chovat, protože plavou v opravdu těžké vodě a navíc obvykle v pořádně studené.

Co Vás osobně na vodě nejvíc baví, proč to máte rád?

Příroda. Příroda ale i společnost. Vodáci jsou výborní. Moje bývalá žena, která lyžovala a hrála tenis, se mnou hrozně ráda jezdila na závody. Tam přijdete a skoro každej je mistr světa. (smích) A přitom to jsou normální holky a kluci. Kdežto u těch lyžařů a tenistů, tam byl někdo stopadesátej v žebříčku a už je nadčlověk a chová se jinak. Kdežto tady ne. Mluvíte s Borkem nebo třeba s Jirkou Rohanem nebo prostě s někým, kdo šestkrát vyhrál světový pohár a má spoustu medailí, a ani to nepoznáte. Asi to je na tom to hezký.

Blížíme se do finále. Otázka od Borka Janouška, který Vám štafetu předal: „Jak se ti jeví porovnání pojetí dnešního slalomu a toho kdy jste jezdili vy s bráchou na C2?“

To je těžké, já jsem nad tím samozřejmě přemýšlel. Když si vezmete, jací my jsme veteráni. Pojetí slalomu je dané pravidly a soutěžním řádem. Když jsem začínal, ještě kolem roku 72 jsme závodili i s Borkem, tak byla úplně jiná pravidla i lodě. Samozřejmě že se jízda musela výrazně lišit. Za minutí branky bylo 100 trestných vteřin, za šťouch z venku bylo 50, taky bylo 30 branek, takže jízda trvala pět minut. Pak se to zjemňovalo, za branky bylo méně a méně bodů, zrychlovalo se to a agresivita byla větší. Pak se ještě zkracovala trať, dneska už je 20 branek a za ťuk jsou 2 vteřiny. Jízda se stále zrychluje, je to dynamičtější. Taky už jsou kanály, za nás jsme jezdili na divoké vodě hlavně na jaře, když tekla voda, ale přes léto jsme se nikam nedostali, dokud nebyla Troja, nebo tu a tam jsme vyjeli do Alp a tam měli soustředění. Dneska jezdí od mala všichni na kanálech. Takže jsou určitě lepší a mají vynikající cit pro vodu.

Někdy se na slalom dívám, hlavně na debly jako deblíř, a nedokážu posoudit, proč tomu tak je. Na posledním MS byly první čtyři lodě v jedné vteřině. Člověk musel mít kliku na vodu, teď si představte, že všechny tyhle lodě jely na jiný vodě a jsou v jedné vteřině. Vůbec to nechápu, vůbec tomu nerozumím, jak je to možné.

My jsme závodili na pětiminutových tratích. A stalo se nám v 80, když jsme byli na té naší špičce a hodně jsme trénovali, že jsme druhou loď porazili na slalomu o 20 vteřin. Tak si představte že by byly dvojky, to bychom mohli udělat deset štouchů a pořád bychom vyhráli. A oni jsou v jedné vteřině, já tomu nerozumím. Jasně, je to krátké, je to kanál, je to jiné. Na kvalifikáči jsme zase vyhráli třeba o 12. Kdybychom měli jeden štouch, tak stejně vyhrajeme. Na tom trojutkání v Německu jsme byli druzí, měli jsme dva štouchy, ale o 9,9 vteřiny jsme měli nejlepší čas, takže ti ostatní museli jet čistě, aby s námi mohli závodit. Je to jiné taky v tom, že oni jedou ve finále jednu jízdu. My jsme měli dvě jízdy a která se povedla, tak ta byla ta správná.

Všichni jsou výborní, všichni jsou skvělí a ti zkušení, kteří chtějí vyhrát, někdy nejedou úplně nadoraz, protože to nechtějí zkazit. Je tam spousta výborných mladších, kteří nikdy nevyhráli, ale jedou úplně naplno a většinou se jim to nepovede, ale někdy taky jo. Taky jich je hafo. Nás bylo třeba dvacet, všichni jeli naplno a mohlo se stát, že i tomu, kdo třeba nebyl nejlepší, se zdařilo a vyhrál. Teď jich je z těch čtyřiceti dvacet v semifinále a deset ve finále. Z těch deseti všichni vědí, že jsou dobří. A buďto riskujete nebo neriskujete. Někdy stačí neriskovat a máte placku. Nebo riskujete a jste desátý a říkáte si: „Ježiš, jeden pohyb, jeden detail…“ Je to prostě jinak a já to vážně nedokážu posoudit. Někdy ta přesnost při nájezdech je důležitější než se moc snažit. Jedete přesnou jízdu s perfektními záběry, maximálně využijete vodu, máte to nastudované a jedete tak, jak to má být. Pak ani nemusíte být dravý a jste nejlepší. Jindy to ale nestačí a musíte dravost přidat. Každá trať a závod je jiný. Ale myslím si, že přesnost vždycky stačí ke slušné jízdě, a když chcete vyhrát, tak musíte přidat ještě to riziko. A taky se vám musí zadařit.

Poslední otázku na Vás mám, komu byste rád předal štafetu a na co se chcete zeptat?

To je to nejtěžší, na co jste se mě mohla zeptat. (smích) Štafetu bych předal Jardovi Koplíkovi, ta otázka, co mi dával Borek, by byla spíš pro něj. Protože on s námi závodil, prožil to co my a jeho syn je v reprezentaci, takže on slalom sleduje daleko víc než já a ty změny prožívá. Takže by na to mohl odpovědět zodpovědně.

Díky za rozhovor!