Štafetový rozhovor – Jarda Koplík

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Dobrý den, můžete se krátce představit našim čtenářům? Odkud pocházíte, čím se živíte? Jak jste se začal věnovat vodě?

Pocházím z Kroměříže. K vodě jsem se dostal tak, že v naší ulici několik kamarádů, starších kluků, jezdilo na vodě. Nejzásadnější pro mě byl asi Rosťa Vavruša, dobrý kajakář, jeden čas jezdil na úrovni první výkonnostní třídy. A tihle kluci se rozhodli sebrat další kluky z okolí a založit nový kanoistický oddíl, tím jsem se dostal k vodě. Začínal jsme na singlu.

Postupně se vytvořila docela dobrá parta, člověk tam chodil víc za kamarády než kvůli pádlování. Byli jsme tam čtyři, pět kluků ve stejném věkovém rozpětí, takže jsme se vzájemně táhli dopředu. Pak jsme začali jezdit na závody. Tenkrát byla trošku jiná struktura závodů, vyjížděly se výkonnostní třídy a postupovalo se postupně až do těch nejvyšších závodů. Jako dorostenci jsme objížděli tyhle závody. V mých necelých osmnácti letech mě pozvali do Prahy na výběr, tenkrát fungovala taková centra, jmenovalo se to středisko vrcholového sportu, toto bylo pod oddílem VŠ Praha a podporovalo ho Ministerstvo školství, a pozvali nás jako singlíře. Tam nás na zkoušku posadili do debla s Ivem Eichlerem, současným sekretářem Českého svazu kanoistů, a trenérům jsme se asi líbili, takže jsem se musel přestěhovat do Prahy a začala moje slalomářská éra. (smích)

Mám stavební průmyslovku, začínal jsem jako stavební dozor, připravoval nové stavby a dělal správu budov. Pak jsem si dodělal vysokou školu v oboru finance a již vice než 20 let pracuji v exportní pojišťovně EGAP.

Hned na úvod Vám položím otázku od Jirky Benháka. Jirka Vám štafetu předal s otázkou, kterou na něj původně měl Borek Janoušek. Odůvodnil to tak, že jste v minulosti závodil a nyní je Váš syn v reprezentaci, takže budete mít o slalomu lepší přehled a dokážete na otázku lépe odpovědět. Ta otázka zní: „Jak se Vám jeví porovnání pojetí dnešního slalomu a toho kdy jste jezdil vy?“

Pokud bych to měl vztáhnout na kategorii C2, tak ta otázka už je skoro zbytečná, protože před týdnem byly poslední závody a asi na hodně dlouhou dobu. Jinak samozřejmě ten vývoj ve všech kategoriích je obrovský, v současnosti je to úplně jiný sport oproti tomu, co jsme dělali my. Časem se to zkrátilo na polovinu, jsou kratší lodě, jezdí se na umělých tratích. Všechno je to hlavně vyrovnanější. Rozdíly, které jsou teď v kajacích, jsou o desetinách a i v deblech deset vteřin na závodech znamenalo, že už někdy nepostoupíte ani z kvalifikace. Ten rozdíl se týká i přípravy, která spočívá v celoročním pobytu na vodě. Celá širší špička přes zimu odjíždí trénovat do teplých krajin a ten kdo nemá možnost jet, v jarních nominačních závodech už nemá šanci. V téhle fázi už mají všichni nejlepší za sebou nejméně dva měsíce někde v teple. My jsme přes zimu trénovali v Praze na Vltavě a někdy v březnu jsme nastoupili na Kamenici a tam na tajícím sněhu strávili tři týdny na soustředění. (smích) A pak se jelo na závody.

Už jsem předznamenala, že Váš syn je v reprezentaci. Byl jste to právě vy, kdo syna k vodě přivedl?

Velice částečně. V mladším věku, někdy kolem sedmého, osmého roku nechtěl o vodě ani slyšet a dělal judo a karate. Ale asi v jedenácti letech si nešťastně vykloubil loket. A zároveň si ho zlomil. Že ho má zlomený, ale v nemocnici hned nezjistili, a tak mu ruku na šest týdnů zasádrovali a ona blbě srostla. Pak jsme zhruba půl roku rehabilitovali, ale pořád nemohl ruku napnout . Takže mu to museli znovu operativně zlomit a zdrátovat a ještě víc než rok s rukou laboroval. Pak už judo a karate dělat nemohl, protože hrozilo nebezpečí dalšího úrazu. Jako součást rehabilitace jsme jezdili na kole a taky hodně na vodu, kde pádloval na kajaku. Tam se mu to docela zalíbilo. Tak jsem mu řekl: „Běž se podívat na loděnici.“ Chtěl jít sám. (smích) Tady přišel asi jako třináctiletý a dozvěděl se, že už je starý. Ale asi se ho někdo zeptal, jak se jmenuje, (smích) a tak mu řekli, že to s ním zkusí a už tady zůstal. Ale šel sám a ten začátek byl beze mě.

Jezdíte se synem na závody? A jak se angažujete, pouze jako fanoušek nebo i jako trenér?

Zejména v začátcích jsem se angažoval trošku jako trenér. Jako žák a dorostenec trénoval ve skupině s Milanem Říhou, což je velice dobrý a zkušený trenér, takže mu dal základy a já jsem na závodech hlavně v těch začátcích fungoval spíš jako doprava, servis a zejména finanční podpora. A pak samozřejmě vždycky když jel nějakou jízdu, tak jsem mu řekl, co si o tom myslím.

V určitém věku, řekněme v jeho sedmnácti, osmnácti letech, Tomáš zjistil, že tomu už vůbec nerozumím. (smích) Takže se to omezilo na fandění. V sedmnácti začal jezdit debla s Kubou Vrzáňem a začal je trénovat Milan Bílý.

A jak to prožíváte jako rodič? Jste spíš nervózní nebo si závody užíváte?

Jsem nervózní! (smích) Tím jak člověk jezdil, tak v mnoha situacích ví už několik vteřiny předem, že je průšvih. Na druhou stranu, byli jsme se podívat třeba na Mistrovství světa v Tacenu v roce 2010, kde byli kluci čtvrtí a druzí v hlídce, nebo na finále Světového poháru 2011 v Praze, kde byli druzí a získali tím i třetí místo v celkovém pořadí Světového poháru, a to byl pro rodiče opravdu skvělý zážitek, i když jsme seděli jenom na břehu a fandili. Ale radost jsem měl z každé medaile, kterou získali, třeba na ME nebo Mistrovství republiky. Škoda, že ty letošní byly poslední.

Předpokládám, že jste se byl podívat na ME tady v Troji? Jak celý víkend hodnotíte?

Pro závodníky to byl úspěšný víkend. Myslím, že je to tady velice zajímavé pro závodníky i diváky, protože je tady velmi dobrá atmosféra. Je to jeden z mála závodů, kde se fandí všem, hlavně při finále je to vidět, že lidi fandí a tleskají každému závodníkovi. Je tady relativně dobrý přístup k trati. Většinou jsou na závodech diváci mnohem dál od vody, takže tady na závodníky fanoušci dobře vidí. Trať je relativně krátká a jsou tam tři obrazovky, takže divák z toho má dobrý zážitek, nevidí jenom tři branky, případně závodníky z velké dálky. A vzhledem k tomu, že se nechodí po druhé straně, tak i závodníci prochází mezi fanoušky a nejsou od nich odtrženi. To pro ně sice není moc komfortní, protože když je plná tribuna, tak se hůř dostávají k vodě při prohlídce tratě, ale zase je tam přímý kontakt s fanoušky.

A co Vy sám, stále se vodě aktivně věnujete? Případně jiným sportům?

Vodě se už nevěnuji. Na kanoi jsem seděl naposledy řekněme před nějakými sedmnácti lety, kdy jsme si tady se synem dávali závody od mostu k jezu a on mi ujel asi o dvacet metrů. (smích) To mě dorazilo. A moje závodní váha byla taky asi o třicet kilo nižší. (smích) Z mého pohledu vodní slalom není jako tenis, kdy si jdete s kamarády zahrát, ve chvíli kdy na to přestanete mít, tak je to spíš trápení než radost, alespoň pro mě.

Zkoušel jsem se svézt na raftu, ale tam je problém, že se musí domluvit čtyři nebo šest lidí a ta loď si stejně většinou jela tam, kam chtěla ona. (smích) Takže z toho taky nebyla žádná radost. Když sportuji, tak spíš takové obecné sporty, přes zimu chodíme tady na loděnici stará parta hrát basket, jezdím na lyže, hraji tenis s kolegy z práce. V rámci užitečných dárků v rodině jsem dostal poukaz na licenci kapitána námořní jachty, takže se snažíme párkrát do roka vyjet na moře plachtit. Aktivit je hodně, ale už ne u té vody.

Co považujete za svůj největší vodácký úspěch?

Já jsem neměl žádný pronikavý mezinárodní úspěch. Mým největším úspěchem bylo asi probojovat se do reprezentačního družstva, nějaká individuální medaile z mistrovství republiky a účast na mezinárodních závodech. Nikdy jsem třeba nebyl na mistrovství světa a i z tohohle pohledu si myslím, že ti lidé, se kterými jste dělala rozhovory přede mnou, jsou jiná kategorie.

Vzpomenete si na nějaký významný moment z vody, který Vám uvízl v hlavě, na co rád vzpomínáte?

V době kdy jsme jezdili, pro nás byla velká motivace každý výjezd do zahraničí. Takže každá možnost někam se dostat byl velký zážitek. Obecně velice rád vzpomínám i na pobyt tady v Praze. Bydleli jsme na Strahově na kolejích, kde bydleli sportovci napříč všemi odvětvími a bylo tam spousta zajímavých lidí. Koulaři, obrovští chlapy, silní. Plavci, krasobruslaři, atleti, baskeťáci… spousta špičkových sportovců své doby. Byli mezi nimi skvělí kamarádi. A co se týče vodního slalomu, tak v oddíle byla vždycky dobrá parta, takže na závodech a soustředěních se taky užilo spousta legrace.

Zmiňoval jste cesty do zahraničí. Do jakých zemí jste se díky vodě podíval a kde se Vám líbilo nejvíce?

V závodní kariéře to byly většinou závody po Evropě. Velice často jsme jezdili do německého Augsburku a Mnichova, rakouského Loferu, Tacenu ve Slovinsku, ale i do Bourg Saint Maurice nebo Rennes ve Francii. Pěkné byly závody na řece Sjoa v Norsku.

Máte nějakou oblíbenou řeku či vodáckou lokalitu, ať už u nás nebo v zahraničí? Třeba byste mohl čtenářům dát zajímavý typ…

Za našich let se jezdili závody v naprosté většině na přírodních řekách. Nám se asi nejvíce dařilo na Vltavě pod Lipnem. To byla naše oblíbená trať, sice jsme na ní asi nejvíc plavali, ale měli jsme na ní taky nejlepší výsledky. Velice pěkná řeka je v Loferu. Bourg Saint Maurice je taky parádní, jak slalomová trať, tak i řeka Isére.

Co Vás osobně na vodě nejvíc baví, proč to máte rád?

Je to sport, kde výsledek záleží jen na vás, trošku to mohou ovlivnit rozhodčí, ale ta míra je relativně malá, spíš to záleží na vás, co si ujedete. Pořád to není až tak moc komerční sport, takže jsou tam velmi dobré vztahy. Lidé, kteří jsou v naprosté špičce, jsou pořád normální.

Štafetu Vám předal Jirka Benhák, jak jste se seznámili, jste dobří přátelé?

S Jirkou jsem se seznámil, když jsem přišel do Prahy. Oni byli s jeho bratrem Láďou zkušení deblíři a my jsme byli mladí. Zasvěcovali nás do taktiky a strategie jízdy na deblkanoi. Tenkrát se jezdil slalom i sjezd. A u toho sjezdu člověk potřebuje hodně dobře znát trať, kámen po kameni, a tak jsme velice často za nimi jezdili a snažili se nakoukat, kudy to jezdí. Tím že byli o hodně lepší, tak se ani nebáli nám poradit kudy jezdit. Pak jsme je začali trochu dohánět a jeden čas jsme sjezd jezdili taky dobře. Byli jsme kamarádi a zůstali jsme jimi až dodnes.

V současné době se sjezd jezdí odděleně od slalomu, sledujete i sjezdové závody?

Sjezdové závody sleduji okrajově. Celkově mě na sjezdu mrzí, že ho jezdí hrozně málo lidí. V našich letech sjezd jezdili i prakticky všichni slalomáři a účast byla mnohonásobně větší. Dneska všichni kdo jsou schopní sednout do sjezďáku, tak mohou jet Český pohár, ale ty počty jsou minimální. Konkurence je menší, ale sjezdaři mají velice dobré mezinárodní výsledky. Jsem zvědavý, jestli po skončení deblů ve slalomu někdo začne jezdit sjezd. Nedávno jsem četl, že Slováci Škantáři jeli Světový pohár a dokázali být druzí, přitom na sjezdovce seděli asi měsíc předtím a možná ani to ne, takže se ukazuje, že i dnešní slalomáři by byli schopní jezdit dobře sjezd. Ale je to škoda, že se tyhle dvě disciplíny specializací oddělily. A myslím si, že i termínově závody dost často kolidují.

Je někdo, kdo Vás v oblasti vodáckého sportu nějak významně ovlivnil?

Z hlediska vodáckého sportu to byl Rosťa Vavruša, který mě k vodě přivedl, začal jsem s ním jezdit a byl to můj první trenér. Na deblu nás potom trénovali Borek Janoušek s Milanem Horynou, což byli velice výrazné osobnosti a rád na ně vzpomínám. V závěru jsme jezdili s Mirkem Nedvědem a Jirkou Pulterou, což byli taky velice silné osobnosti a hodně se nám věnovali. To je taková pětice lidí, která mě vedla tím vodáckým světem.

Poslední otázka – komu byste rád předal štafetu a na co se chcete zeptat?

Myslím, že nejlepší bude položit otázku aktivnímu závodníkovi. Povídali jsme si o slalomu i sjezdu, a proto bych se zeptal asi jediné zavodnice, která u nás v současné době dokáže jezdit obě disciplíny na vrcholné úrovni a tou je Martina Satková. Proto se zeptám: „Martino, jaký je tvůj recept na to, že jsi velmi dobrá ve slalomu i sjezdu? Budeš v obou disciplínách dále pokračovat, nebo se budeš po zařazení kategorie C1 ženy na OH více specializovat na slalom?“

Děkuji za rozhovor!