Špičku dolů a pádluj! Špičku dolů a pádluj! Špičku dolů a… a už zase plavu

Jdeme na to!

Vyrážíme do Rakouska na Lofer a já mám upřímnou radost, že se moji samozvaní kamarádi alespoň pro tentokrát nevsázejí o to, kolikrát zaplavu. Díky moc! Hurá do hydra a jde se na vodu! Můj Honza začíná být trochu nervózní. Nasedáme do lodí a já už tuším, že bude průšvih – nedaří se mi nasadit šprajda. Ještě párkrát to zkusím, až to nakonec rezignovaně vzdávám se slovy „Nejde to!“ a čekám, až mi trochu nervózní Honza ochotně přispěchá na pomoc. Asi bude křičet… Povinné opláchnutí obličeje ve prospěch aktivování se a můžeme vyrazit.

Po pár metrech od nasedačky přichází první malé peřejky. Z mostu to vypadalo jako velká sranda, z vody už to zas tak legrační není. Voda teče a najednou tam není. Rovná čára přes celý koridor řeky a dál už nic. Myslím na osmihodinovou cestu autem, která byla plná sifónů a začínám mít pocit, že se mi vlastně vůbec nikam nechce. V autě mám knížku, taky si můžu úplně v klidu číst. Že nemůžu? Kristýna mě konejší. „Ono to jen tak hrozně vypadá, ale nic se tam neděje. Jen pár kamenů.“ (Zřejmě jedna z oblíbených a velmi frekventovaných frází všech velkých kajakářů – nic to není.) Ještě než si to všechno stihnu pořádně promyslet, Honza už mi to najíždí. Ve strachu, že mi ujede – což je dost nepravděpodobné, protože, zatímco já pořád pádluji jak blázen (a stále je to málo), on se jenom veze – seberu všechen morál, co ve mně takhle po ránu zbyl, a jdu do toho. Nádech. Špičku dolů a pádluj… Je to jenom pár záběrů a já už zase můžu otevřít oči. Jsem dole. Výdech… Sranda, levou zadní i s prstem v nose. Na mě si nepřijdete. Na malou chvíli mě zaplaví totální euforie a já si můžu užít všechny ty přírodní krásy kolem.

První krysa

Všechno mohlo být super a sluncem zalité, kdyby nebylo toho zatraceného kamene…  Jeden jediný obří kus skaliska uprostřed řeky – tak proč ho nevzít, říkám si. Rychlostí kulového blesku si to šinu přímo na něj. Základ je přece nepřestat pádlovat, no ne snad? A tak pádluji. Náklony, náklony… napadá mě. Honem rychle, co vím o těch náklonech… určitě budou k něčemu dobrý, ale vim já, takhle z hlavy? Jako na kole… na kole jezdit umim. Kam chceš jet, tam se nakloníš, to je jednoduchý… V tom, kam chci jet, mám jasno – hlavně pryč a ideálně co nejdál od kamene! Takže nááklon… A moje hlava už si dává high five se skálou, zatímco já budu mít spoustu času rozjímat v bílé tmě o tom, kde se stala chyba.

Dobře vím, že nikdy nemám pouštět pádlo. Ale jak se mám držet pádlo, když mám doslova plné ruce šprajdy? Jeden rychlý nádech na „půl huby“ a honem zpátky pod vodu. Šprajda ne a ne dolů. Rychlý nádech číslo dvě. Tak teď už jsem pod vodou minimálně věčnost. (Až Vám někdo bude chtít tvrdit, že to zdaleka nebylo ani půl minuty, tak pěkně kecá!) Začínám panikařit a taky mě to topení se, pomalu přestává bavit. Naposledy se stihnu rychle nadechnout a odhodlaně se vracím zpátky pod vodu. Když to nejde jinak, zkrátka se z té lodě vykopu. No sláva, Huka mě konečně pustila ven. Oranžový Dejvák expres je u mě v cuku letu. Chytám se oka a nechám se odtáhnout ke břehu. Teprve ve chvíli, kdy na rozklepaných nohou přistávám na pevnině, mě napadá: Kde mám pádlo? „A víš, co se stalo Anetko? Ty jsi přestala pádlovat!“ „Ale vždyť jsem pádlovala!“ Cítím křivdu a nikdo mě ani trochu nepolituje…

Nejdřív jste plaváček, o pár metrů dál po proudu je z Vás zkušená kajakářská hvězda. Takže další „krizové“ místo (Vysmáli byste se mi, kdybyste věděli, o kterém konkrétním úseku řeky mluvím, ale já Vám vážně nekecám! Ta vlna měla nejmíň dva a půl metru – nejmíň!) už si jedu na pána, totiž zadkem napřed. Teď se mi chce i trošku brečet, ale jsem velká holka, takže to vydržím. Zatím. I na hysteráček dojde…

Nejtěžší úsek

Protože nic není zadarmo, další krizová krize přichází za necelých patnáct minut. Poslední „trochu těžší“ (jak vy pádleři s oblibou říkáte) úsek řeky před vysedačkou. „Aneto, hele, teď musíš bejt úplně aktivovaná. Seš aktivovaná? Tam dole musíš hned zastavit, ale nebude to jen tak. No, je to tak padesát na padesát, že tam zastavíš. A když nezastavíš, tak pojedeš do soutěsky, a to by nebylo dobrý…“ No výborně. Takže já už přemýšlím kudy to přenesu. Podle Honzova výrazu v obličeji a zarytého mlčení všech, je mi celkem rychle jasné, že se nic a nikdo přenášet nebude. Takže co? Musím se s tím ještě naposledy poprat. Honza už mi najíždí lajnu a já se směle pouštím za ním. Kličkujeme mezi kameny. Jako obvykle Honza přede mnou vůbec nepádluje, zatímco já to točím o sto šest. Začínám mu najíždět na zadek, takže párkrát trochu dotčeně pohladí vodu, jen tak, aby se neřeklo. Netrvá to dlouho a už jsme dole. Tuhle krizi jsem zvládla. A bez plavání. Za poslední skálou, při myšlenkách na chřtán soutěsky, dávám zkušeně pravý náklon, div nekončím hlavou pod vodou. Hlasitě křičet u toho ještě zvládám. Naposledy pořádně zahrabu a přistávám u břehu. (Osobně bych řekla „pořádně“, Honza by moje závěrečné zapádlování okomentoval slovy: „Ty u toho snad chrápeš nebo co!“)

Konečně mě zaplavuje vlna endorfinů, opětovné euforie a úlevy. JO! Mám to za sebou! A taky joo: „Bylo to faakt hustý!“ Hustý to bylo, takže znova už nejedu. Spokojeně si oddechnu v dobré víře, že „Tak co? Zprášíme to ještě jednou ne?“ už se mé pádlující maličkosti netýká. Avšak nenechte se mýlit, na dobrovolnost tady není prostor… Po cestě autem zpátky na nasedačku už bulím jak želva. (Jen taková úplně malá želva – hysterák si nechám na později, do zálohy, pro sichr.) Tajně doufám, že si toho všimne někdo, kdo by mě řádně politoval. Vzápětí si uvědomuji, že nikdo takový tady není. Takže hurá do hydra a rychle na vodu podruhé, hlavně ať už to máme za sebou.

Druhé kolo

Jsem si skoro stoprocentně jistá, že moje červená Huka je o moc hůř ovladatelná a taky o moc víc vratká, než kdejaká jiná loď! Jak jinak by se dal vysvětlit fakt, že já se s tím pořád tak peru, zatímco ostatní jsou „úúplně v poho“?! První peřejky si dávám ve velkém stylu – pravým bokem napřed. Kam se podělo to slavné „špičku dolů“? Kupodivu, ale přežila jsem.

Věc, na kterou se všichni těšíme, přichází hned na to – Anetky první krize, jednání druhé: Tady už to znám. Je tam ten kámen, ten nesmím vzít, to je jasný. Naše vodácká sibyla Dejvák mi to najíždí a zastavuje ve vracáku pod kamenem. Že prý, abych ten kámen nááhodou nepřehlédla. (Já přece vím ze všech nejlíp, že tam je!) Beztak tam stojí jenom proto, aby to měl pěkně z první ruky. „Náklon, náklon, náklon..!“ řve na mě. No, co už, když to předtím nefungovalo, zkusím to ještě na tu druhou stranu, že jo. Nakláním se na kámen a proud mojí pekelně vratkou krásku lehounce protahuje podél valounu. Pádlerky a pádleři, žádná krysa se dnes nekoná! Jsem borec! Mám ze sebe takovou radost! Jenže jak už to tak bývá – co se pokazit může, to se taky pokazí. Takže než se toho krásného pocitu stihnu pořádně nabažit, už je kolem mě zase bílo. Tak co jee? Už zase plavu a vůbec nevím proč?! Naštěstí mě Huka tentokrát hodlá pošetřit. Bez mojí sebemenší snahy mě vyplivuje ven do studené vody. Když vynořím hlavu, k mé velké radosti už se kolem mě motá můj nejoblíbenější singlíř Pájka na svém modrém oři. (Hmm… Když nad tím tak přemýšlím, jeden z důvodů, proč se mi ten sport tolik líbí, bude právě to, kolik mužů za mou krátkou kajakářskou kariéru, už dobrovolně bojovalo o můj holý život.) Takže znovu a lépe – krysa se nakonec konala. „Vracák“, „blbej náklon“, „nepádlovala“ – tak jasně že… Všichni přesně vědí, co se mi to tam stalo, jen já jsem ukřivděná a taky v právu! Určitě jsem totiž pádlovala a taky jsem se nakláněla na všechny světové strany. A co je mi do nějakých vracáků?

Krize

Přes záplavu slz teď nevidím na cestu. Začínám prosit, škemrat, a nakonec i žadonit o to, že poslední krizi přenesu. Honza tvrdí, že není kudy, ale já nejsem slepá! „Támhle po těch kamínkách by to šlo! Můžeš na mě počkat dole.“ Konečně přišla ta správná chvíle na úplně malinkatý hysterák. Křičím, mlátím pádlem o vodu, zajíkám se, znovu křičím… Však si asi umíte barvitě představit, jak to vypadá, když je ženská tvrdohlavá hysterka, a ještě na vodě. Honza už prodává moji loď. (Mě možná taky prodá.) Ježdění na vodě nebude pro mě, chce to sílu a „pořádnej morál“ a to já nemám. Že nemám? No jen počkej! Opláchnu si vybulené oči, aktivuji se na 792 %, naposledy se do toho pořádně opřu (fakt nechrápu), zkušeně projedu mezi kameny, a dokonce i přistanu nad soutěskou, takže dobrý. Z dovolené si odvážím nespočet duhově barevných modřin a taky z ostudy kabát, za to, jaká jsem herečka. Prostě idylická dovolená na vodě. Tak za rok zase AHOJ!