Soutěsky řeky Omulevky 2015 — část první

Expedici na tuto řeku jsem plánoval asi 9 let a ani jsem už nevěřil, že se tam ještě podívam. Ale nikdy neříkej nikdy. Asi před rokem jsem se náhodou seznámil s jistým Lubošem „Seyčkem” a jeho partnerkou Petrou. Jsou to nadšenci do Sibiře a Dálného východu a mají obrovské zkušenosti s cestováním po Rusku a hlavně po drsné sibiřské přírodě. Když mně řekli, že by chtěli jet kaňony řeky Omulevky, trochu se ve mně zatajil dech.

A začala se dávat dohromady parta, což bylo dost zajímavé. Zájem by sice byl, ale… Není volno, je to Rusko, jsou tam komáři, bude válka s Ukrajinou, bude to drahý, zkrátka nepřeberná paleta důvodu, proč nejet. Když jsem slíbil starým kamarádům vodákům Járovi a Věře Kučerovým, že nebudou dělat ani krok pěšky, tak tito dva penzisté řekli své ANO. A bylo vymalováno. V Magadanu měla přiskočit Aljona, která s námi jezdí na výpravy na Dálný východ vždycky a její kamarád Saša.

V půlce února, kdy už byly zakoupené letenky, neočekávaně přiskočil další člen výpravy – dobrodruh z Ústi nad Labem Dalibor Beneš. Schválně si vygooglujte jeho akce, naposledy přešel v zimě sám Bajkal. Myslím, že přestože mu je 62, byl rovnoceným partnerem mladé sekce Luboše, Petry, Aljony. Na rozdíl od nás s nima držel krok.

Cestovní pojištění

Cestovat bez cestovního pojištění, se nevyplácí.Nezapomeňte si před svojí cestou sjednat cestovní pojištění UNIQA do zahraničí, nebo České republiky. Připojistit lze i nebezpečné sporty, úraz a storno cesty.Více informací o výhodném cestovním pojištění naleznete na www.uniqa.cz.

Letenky koupeny, trasa připravená, skupina kompletní a tak se začalo se řešit problém lodí. Při povolených 20+8 kg do letadel a naprosté absenci nafukovadel v Magadanu bylo jasné, že povezeme z Prahy Lubošovo katamarány. Kratší bude pro Luboše a Petu a dlouhý (4,80 m) pro nás 5, protože se zjistilo, ze Saša nepojede. Věděli jsme, že posledních 140 km (od soutoku Omulevky s Jasočnou po ústí do Kolymy) voda moc nepoteče, tak Luboš zakoupil přívěsný motor, vážící 7 kilo. Bylo to naprosto nejlepší řešení. Ještě teď jdou na mě mrákoty při představě, že bysme těch 140 km voleje museli upádlovat.

Jízda vezděchodem je zážitek

11. července jsme se sešli ráno se všemi ranci v Ruzyni do letadla a uháněli via Vídeň do Moskvy na Domodědovo. Já s Járou jsme měli mírně nad povolených 20 kg. Nebylo divu, Každý z nás měl čtvrtinu katamaránu, což bylo 7 kilo a k tomu pádlo a hydro. Luboš s Péťou se i s motorem do váhy vešli.

Jak jsme zjistili, z vodáckých věcí měli jen neoprénové ponožky a plovačku. Trapeři přeci nenosí suché obleky či vodáckou bundu. Místo neoprénu měli silné plátěné kalhoty, které na nich v průběhu dne museli uschnout. Podezřívali jsme je, že v nich i spí. Libor také minimalizoval své oblečení, a tak se podělili se Seyčky o pár kil naší nadváhy.

Na Domodědovu Rusové nedělali žádné problémy. Dříve se musely vyplňovat dotazníky, celní prohlášení a teď ani ťuk a k mému překvapení to vše trvalo jen 30 vteřin a my vstoupili na půdu matky Rusi.

Po celonočním letu do Magadanu se pokračovalo krátce po příletu dál. Nejdřív jsme jeli 100 km na sever do Palatky na nákup. Ten probíhal dost chaoticky a ta hora jídla na mě dělala dojem, že to nikdy nesníme. Pak nás čekalo přes 800 km na místo srazu s vězděchodem. Po asfaltu se jela snad jen necelá stovka, zbytek byly příšerné prašné cesty v místech, kde se těžilo zlato.

Praktické info:

Mapy oblasti neexistují, je třeba je stáhnout z internetu. Na GPS se dají stáhnout i mapy s průjezdem peřejí nebo rozlivů.

Na cestu je nutné mít pozvání do Ruska a samozřejmě vyhovující cestovní pojištění. Dále je povinné mít satelitní telefon a nahlášení na záchrannou službu oblasti, které se po cestě několikrát ohlašuje. Po celé cestě jste zcela mimo civilizaci, jediná cesta je po vodě a v případě problému vás zachrání jen helikoptéra.

Letenky Praha – Vídeň – Moskva – Magadan – Zyrjanka – Jakutsk – Moskva – Vídeň – Praha vyšly na 800 EUR za osobu.

S přírodou se tu Rusové nemazlí, vytěží co se dá a příroda si pak musí pomoci sama. V 10 hodin se začalo stmívat a ve 2 hodiny už zase svítalo, jelo se téměř nonstop a řidiči se nestřídali. Do Burkandije, naprosto zdemolované a opuštěné vesnice, jsme dorazili v poledne a u řeky stál opravdu vězděchod. Saša a Dima (majitel vězděchodu) nás odvezli k Omulevce, ale museli jsme začít níž, bylo málo vody.

Rusové byli pohostinní

Když přišlo k placení, nechtěli Saša s Dimou za transport nic!!! Ti borci řekli, že si vlastně s námi vyjeli na rybalku, a že by byli neradi, abysme z Ruska odjížděli s dojmem, že tam lidé myslí jen na peníze. Zase na mě dýchla ta přátelská atmosféra Dálného východu. Čert se v těch Rusech vyznej, když tě považují za přítele nebo jsi jim sympatickej udělají pro tebe všechno. Vim, že to není v současnosti politicky korektni, ale tak to prostě bylo. Bez nich bysme byli namydlení. Když jsme však pár dní poté začali mluvit s Aljonou o Ukrajině, zjistili jsme, že to je téma, o kterém se s ní bavit nelze…

Ten večer jsme společně vypili skoro všechnu vodku, co jsme chtěli mít s sebou. Jen Jára uschoval dvě lahve, a tak jsme pak každý večer dostavali homeopatickou dávku alkoholu! Bůh ti Jaro žehnej!

Ráno začala stavba katamaránu. Vyrazilo se do tajgy, Luboš porazil pro každý katamarán 4 delší stromky, my zase trochu kratší na tzv. příčníky. Pak vybudujete ze stromků takovou mříž (4 podélně a 4 či 5 příčně). Vše se sváže provazama, nafouknou se buřty čí válce o délce 4,80 m a na ně se ta mříž položí a ty nafouknuté válce přivážete k té mříži ….. a plavidlo je po 4 až 5ti hodinách hotové. Pak se na jednotlivé válce navážou všechny krámy, človek si mezi ně sedne, popadne se pádlo a hurá na plavbu.

Konečně na vodě

Počasí bylo nádherné, tak 30 ±2°, voda byla neuvěřitelně čistá, pili jsme jí rovnou z řeky, krásná příroda kolem dokola, nikde ani živáčka. Asi po dvou dnech jsme připluli k prvnímu horskému masivu a řeka začala být rychlejší a turbulentnější. Začaly první kaňony, peřeje a my jsme se seznamovali s technikou jízdy na katamaránu. Jede se na tom velmi pohodově, na tu délku a váhu to bylo i slušně řiditelné. Vody jsme měli asi dost málo. Ukrajinská skupina, co to jela v roce 2013 a jejíž popis splutí jsme našli na netu, měla 1 – 1,5 metrové vlny, teď tu byly jen pěkné peřeje.

Po čtyřech dnech jsme připluli k nejtěžší pasáži řeky. Kaňon byl úzký, Ukrajnci hodnotili nejtěžší místo jako WW V. Řeka tu pomerně slušnou silou vrážela do skály. Po krátkém a silném vrácaku pak padala úzkým (asi jako katamarán), asi dvoumetrovým skokem do tůně. Po dalších 100 metrech klidné vody se na pravém břehu nachází „Baza Margarita“. Je to komplex šesti turistických chatek v značném stupni rozkladu a celkem zachovalý srub, který sloužil a stále slouží jako baňa (sauna).

Další dny – no to byla paráda!! Jeli jsme skrz hory za nádherného počasí, dali jsme si pěšárnu do bočního údoli se zjímavými skalními útvary. Mladá sekce s Daliborem si ještě vylezla do strmých kopců.

Taky jsme hodně chytali ryby, probudila se v nás lovecká vášen. Mně jich bylo líto, myslím těch ryb, ne rybářů. Teda lito, zbaštím je naprosto klidně, dokážu je i zabít i vykuchat, ale když ta ryba visí na háku a bojuje o život, pak leží na kamenech, z huby jí čouhá ten háček a vidíte, že to vzdala – tak mě to zrovna netěší.