Slovinsko 16. – 23. 5. 2014

Sobota v noci. První auto dorazilo na místo a potvrdilo povodeň na Swarze. Měníme plány a jedem přímo do Slovinska. Po cestě míjíme řeku Salzu. Pohled na řeku bere dech, je tam tak 3x víc vody než je normál. Kolem 7 hod. ráno dorážíme do kempu v Bovci. Postavíme stany a po noci strávené za volantem nevím, jestli snídám, obědvám nebo večeřím. Naštěstí snídáme a únava se zvolna změní v trans. Nedočkavost nás táhne k vodě. Bez jakýchkoli protestů či připomínek jedem na Koritnici. Koupíme nekřesťansky drahý permit za 15€ loď/den. I v tomto má kajak výhodu a platím 2,5€.

Na rozpádlování jsme vybrali příliš náročný úsek a jedna posádka se koupe. Pípa proplave kaňonem a má toho plný brejle, dál se mu už nechce. Za kaňonem v pravoúhlé zatáčce mě proud nažene na skálu, udělám špatný náklon a už jsem hlavou dolu, pokouším se o eskymáka a dobrý! Na první šup jsem z toho venku. Paráda. I přes velký úspěch opouštím palubu kajaku a kvůli doplnění posádky sedlám Baraku. Původně jsme si mysleli, že to dáme 2x až 3x ale technická náročnost a množství zastávek na čtení těžších úseků nás natolik zdrželo a unavilo, že jsme zapomněli na ambice násobného splutí. Zalezli do kempu. Otevřeli lahvinky rumu, zahráli pár písniček a hurá do stanů.

V neděli jsme si dali pěší túru a prolezli vojenskou pevnost Fort Hermann. Provrtané skály tunely. Střílny s nádhernými výhledy do údolí i na koryta řek mne ujistilo, že Slovinsko nejsou jen řeky s průzračnou vodou.

V pondělí nás čekala Soča úsek nad soutokem s Koritnicí po Slalomku. Opět platíme nekřesťanské peníze za permit. Na parkoviště přijel policista a k mému údivu permity kontroluje. První úsek pohodová voda, pár vlnek, nic dramatického. Měli jsme spoustu času užívat si nádherné scenérie překrásných hor. Malebné výhledy na vodopád. Prostě ráj na vodě. Kousek nad Slalomkou se pár lidí oddělilo a já na doplnění posádek osedlal Orinoco. Za pár metru začala divočejší voda, chvílema i WW IV, tipuju. Orinoco nás vezlo jak autobus, háček prohlásil, že Orinoco je převlečená stabilita a docela určitě měl pravdu. Vybírali jsme tu nejtěžší trasu. Jeli jsme do všeho a cítil jsem se jako v tanku. Byla to velká paráda. Musím uznat, že jsem byl chvílema rád za palubu červeného tanku místo plastové skořápky. Zastavili jsme nad Slalomkou, posvačili par pivek a šli jsme si Slalomku pořádně projít. Jak jsem byl z Orinoca namlsaný tak mě chvílema přepadaly myšlenky na splutí, ale naštěstí jsem nesehnal parťáka.

V úterý jsme dali Soču pod Slalomkou, pohodový nenáročný usek. Pokračovala kochačka krajinou. Občas i nějaká vlnka. Bohužel ne všichni dostali dovolenou na celý týden a tak jsme se museli s polovinou party rozloučit.

Středa ráno. Po včerejším večeru nás trochu bolí hlava a tak nějak to jde všechno ztuha a pomalu. Po odjezdu naší drahé větší poloviny, dáváme hlavy dohromady a jdeme na pěší túru. Vybrali jsme výstup k pramenu vodopádu. To jsme netušili, co nás čeká. Z dálky se to vůbec nezdálo tak vysoko. Nastupujeme na stezku, která opisovala koryto říčky z vodopádu. Obrovské balvany a široké koryto naznačuje, že to tady musí občas vypadat dost drsně. Stezka začne strmě stoupat, a už nepřestane. Po pár set metrech už používáme i ruce na přidržení. Lezeme jak lemry, pot z nás jen leje, jsme víc mokří než na vodě. Pár vyhlídek a konečně jsme na hřebenu. Krátký ale relativně náročný sestup k pramenu nádherného vodopádu. Trošku jsem se obával cesty zpět, ale nebylo to tak dramatické. Odpoledne opouštíme kemp v Bovci a přejíždíme asi 100 kiláků do kempu Danica. Celkem útulný kemp přímo u řeky.

Ve čtvrtek ráno vyrážíme na Sávu Bohinku, úsek Bohinjské jezero – Soteska. Nastupujeme přímo na jezero a volně vplouváme na Sávu. Řeka je to klidná, žádný adrenalin se nekoná. Proplouváme kolem našeho kempu, kde máme naplánovaný oběd, pivko, něco ostřejšího na zahřátí a vyrážíme dál. Normální idylka. Klid a mír pokračuje, samé soulodění a kochačky nádherným údolím. V jednom místě jsme dokonce potkali krávu v řece. Dojíždíme k autům, návrat do kempu a hurá na večeři do hospody. Zašli jsme k Tripičovi, fajn podnik akorát vrchní zapomněl, co jsme si objednali a navíc přinesl brambory místo hranolek. No nic brambory jsou taky fajn.

V pátek jedem opět Sávu Bohinjku, úsek Soteska – Soutok Bohinjky s Dolinkou. Nastupujeme pod elektrárnou a hned potkáváme první peřeje. Super, konečně vzrůšo! Další a další peřejnaté úseky a už pomalu vyhlížíme Tomášův kámen s křížem nahoře. Je krásně a z poměrně bezpečné vzdálenosti vidět. Kříž na kameni asi není jen tak náhodou. Zastavujeme na levém břehu a nikdo nemá ambice na sjetí tohoto úseku. S pokorou bereme lodě na břeh a přenášíme. Jedná se jen o pár metrů. Pod kamenem opět nasedáme na palubu dvou Barak a jednoho kajaku. Husté peřeje pokračují. Na kajaku už ani nestíhám sledovat vodu. Hroznej fofr, proudy zprava z leva. Velké vracáky míjím jak střela a doufám, že to přežiju. V tom se to zvrhne, proud mě žene bokem do vlny. Už v to ani nedoufám, ale v poslední chvilce si kajak srovnám. Za vlnou do boku narazí proud zprava a to už nedávám. Pokouším se eskymovat, ale proud se mnou mává. Jeden pokus jsem promarnil, dochází vzduch, tak tahám za šprajdu. Ve vteřině opouštím palubu a plavu jako krysa v proudu. Po pár metrech a par locích krásné čisté ledové a pořád ještě pořádně zpěněné vody, jsem našel vracák. Chytám kajak a plný adrenalinu ještě rozklepaný se ho snažím vylít. Kluci čekali v další zátoce za šutrem. Tak nasedám a mažu dál. Další úsek jedu vepředu, peřeje, peřeje, malá zátoka s velkým šutrem a šupec dolu, kam není vůbec vidět. Chytám se do vracáku a chvíli počkám. Kluci na Barakách proletěli a okamžitě zmizeli v propadlu za šutrem. Co zbylo, rozpádloval jsem co to dalo a pustil se za nimi do proudu. Masakr, pode mnou bílé peklo. Naštěstí jsem to proletěl ani nevím jak. Nestíhal jsem ani číst vodu, prostě to bylo najednou za mnou a palba dál. Zasloužený odpočinek a vstřebání zážitku. Takový ten adrenalinový třes, hustý zážitek. Dál už to tak strašlivé nebylo, ale nuda teda taky ne. Po 4 km divočiny se řeka uklidnila a pak jen volej a pár klidných jezů. Až ten poslední je moc vysoký s elektrárnou, tak taháme lodě a obnášíme. Hned soutok se Savou Dolinkou a před mostem na nás čeká naše auto. Rozbalili jsme cajky, uvařili pozdní oběd a zároveň brzkou večeři. Klid nám narušil nervní chlápek, co tam přijel pro zájezd raftařů. Hned na nás vyskakuje, co tam prý děláme, že za ten prostor platí nájem a kdesi cosi. Přidali jsme teda na tempu balení a vyrážíme do Rakouska na Schwarzu do tábořiště Kaiserbrunn.

Pátek podvečer. Na kamenitém terénu rozbalíme stany, stolky, židličky a mezi ostatníma se cítíme jako v luxusním hotelu. Sobota ráno tak nějak pomalu lehce pobalíme a jedem proti proudu. Schwarza nám připadne, jako malý potůček kde budeme dřít dno. Opak byl ale pravdou. Od začátku celkem živo a pár technických úseků. Najednou první loď přiráží ke břehu. Následující úsek vypadá divoce a končí nárazem proudnice do skály s pravým úhlem doleva. Hned vím, že na kajaku tohle nejedu. Dáme hlavy dohromady, rozmístíme házečkáře na pozice a s Radkem se do toho pustíme. Voda vře a stříká. Přesně míříme kolem skály, píchnu pádlo do proudu a nádherně, ukázkově projíždíme. Paráda, to je souhra jak má být. Pro veliký úspěch si to dáme ještě jednou. Při druhém pokusu jde všechno hladce. Až dole u skály jsme najeli na nějaký šutr, který nás vynesl na skálu. Lehký kontakt se skálou ale nakonec všechno v pohodě. Nasedáme do lodí a jedem poslední úsek naší báječné dovolené. Voda se zklidňuje. Míjíme kopec turistů malé horolezce, pár opalujících se lidí na odlehlých plážích a konec. Vypouštíme lodě, pobalíme vybavení a vyrážíme domů

text a foto: Petr Janás – Spolek vodních sportů Zvole