Šlapanka – vyšší odborná škola vodácké akrobacie

Dle vodočtů byl výběr pestrý a tak jsme se rozhodovali spíš podle vzdálenosti od domova, snadnosti přepravy a důležitým faktorem byla i neznámost/neobvyklost toku. Přeci nebudeme jezdit pořád dokola na Stvořidla nebo Týnec – Pikovice. Po nějakém tom hledání a pátrání padla volba na Šlapanku. Vodu měla silně nad doporučovaným limitem pro splutí (teklo nám 2,5 m³/s a plout se dá už od 1 m³/s) a to, co se dalo dohledat o dřívějších splutích vypadalo docela dobře. Ano, byli jsme varování před aktivitou bobrů a tedy i nějakými padlými stromy, ale co. Padlých stromů už jsme řešili.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

V sobotu ráno vyrážíme směr Havlíčkův Brod. U nádraží parkujeme auto, na hrby dáváme všechno haraburdí, které bychom mohli v divočině potřebovat a už frčíme osobním vlakem do Šlapanova. Já bych si nejraději splul Šlapanku alespoň od krásného historického mostu U Lutriána, který je kus nad Šlapanovem, ale kdo by ke Šlapance šlapal tak daleko…

Už pohled z vlaku nám naznačuje, že sem tam asi můžeme nějaký strom očekávat. Viděli jsme ale i pár vlnek a tak by snad mohlo být skóre zábava versus utrpení vyrovnané. Ve Šlapanově sejdeme k řece přímo pod nádražím, nafukujeme loď, svačíme a těšíme se na plavbu v krásném slunečném dni. Teplota je v tu chvíli úctyhodných 10°C.

Chvíli po vyplutí jsme u prvního jezu, který po prohlédnutí raději obnášíme. Jez je šikmý a rovnaný z ostrého kamení, které by si s naší Barakou nemuselo úplně porozumět. Na druhou stranu, nemuseli bychom děravou loď táhnout daleko. Od nádraží jsme pořád kousek.

Pod jezem se řeka zařízne do lesa a svižným proudem s občasnými vlnkami upalujeme vstříc zážitkům. Lesnaté údolí sem tam zpestří nějaká malá skála, v řece je nahodile umístěn větší balvan, který trochu rozčeří vodní hladinu a ani si nevšímáme, že jen kousek od nás vede hlavní železniční trať.

Po nějaké době jsme u první překážky přes vodu. Bobr tu přehryzal menší strom a položil ho tak šikovně, že se dá u levého břehu bez problémů podmáčknout. Vtipkujeme, že jestli si bobři nachystali jen tohle, bude to sranda. Chvíli zase plujeme svižným proudem a najednou před námi šumí voda a přes vodu jdou rychle za sebou dvě lávky. Stupínek sešoupneme a pod ním to začíná. Přes vodu je padlých několik stromů. První opatrně přejedeme, pod další se skloníme. Ujedeme asi 300 metrů a tady už je situace horší. Strom přes vodu, v něm namotaných dalších milion větví, průjezd nemožný. Takže z vody a obnést. Když vystoupíme na louku, vidíme, že kousek dál po proudu je další padlý strom a místo je rovněž neprůjezdné. Naštěstí je ale na louce sníh a loď můžeme táhnout, jak daleko chceme.

Po nasednutí je chvíli klid a potom už do toho začíná Šlapanka šlapat čím dál víc. Rozjíždí se neuvěřitelný kolotoč meandrů a bobřích hrází. Procvičujeme všechny možné i nemožné techniky jejich překonání. Podmačkáváme, přetahujeme, jednou podjíždíme v záklonu jindy v předklonu, občas jsme donuceni přenést. Tahle legrace nebere konce a když už trvá asi hodinu začínáme být trochu mrzutí. Navíc nám začíná docházet, že možná budeme mít problém s časem. Ještě jsme ani nedopluli do obce Mírovka, která je někde za polovinou našeho splutí. ovšem jinak než po proudu to nepůjde a my bojujeme dál. Mapa tvrdí, že Mírovka je před námi jen kousek… Jenom se k ní musíme proplést nespočtem dalších zákrut a meandrů.

Těsně před obcí nás donutí vystoupit čistý šikmý jez. Po rychlé prohlídce ho sešoupneme vlevo a frčíme dál. Časový pres nás trochu opouští, ale pořád je jasné, že poflakovat se taky nemůžeme.

Průjezd Mírovkou je vyčištěný (díkybohu) ale hned, jak Šlapanka opustí poslední domy, začíná další série meandrů a křovinaté peklo. Tady už to není o bobrech a jejich činnosti, ale o totálně zarostlém korytě všemožným roštím a křovím. Proplétáme se, jak to jde, do každé zatáčky najíždíme velice obezřetně, abychom nevjeli do nějakého problému a korunu tomu všemu nasazuje drát natažený přes řeku ve výšce očí. Nejspíš je to propojení elektrického ohradníku mezi pastvinou na levém a pravém břehu. Manželka viděla drát na poslední chvíli a ani nechci domýšlet co by se dělo, kdyby si ho nevšimla…

Ke konci křovinatého úseku se shodujeme na tom, že takové věci, které si troufáme projet, bychom na začátku nejspíš s úctou obnášeli. Naštěstí nic netrvá věčně a najednou se voda začíná zastavovat, koryto rozšiřovat a my tušíme, že jsme na vzdutí jezu, který má signalizovat začátek Havlíčkova Brodu a také poslední ždibec naší dnešní plavby. Jez je kolmý, vysoký a máme ho přenesený za chvíli. Pod ním chvilku trvá, než se vrátí voda z náhonu a pak už se řítíme regulovaným korytem s občasnými vlnkami vstříc soutoku se Sázavou. Jakoby Šlapanka tušila, že to u nás má mírně rozházené, chtěla si nás tímhle pěkným závěrem udobřit.

Na soutoku se Sázavou vysedáme. Oba jsme rádi, že jsme to zvládli a přežili (ten drát!). A těšíme se, jak si zítra vyjedeme na Stvořidla. To bude za odměnu!

P.S. Chtěl bych touto cestou poděkovat mojí ženě, příležitostné vodačce, že se mnou tuhle ptákovinu absolvovala, že mě za ní nezabila a že jsem v neděli ráno nenašel na stole rozvodové papíry. Slibuju, že jí teď budu nějaký čas vozit zase jenom na ověřené klasiky… Ikdyž taková Klejnárka…