Slalom s vůní whisky – I. díl

Toto období mají všichni za sebou. Snahou je pravý opak. Utrácet peníze vydělané v době své největší sportovní slávy. Korunová konta se plnila tučnými prémiemi za dosažené medaile a výsledky zejména v době socialismu. Navíc většina starších závodníků má výnosná zaměstnání, či jsou bohatými restituenty. Co s tím? Je nutné peníze duchaplně utrácet, aby případný boj pozůstalých v dědickém řízení nebyl krvelačný.

Členové střediska si proto kupují nové lodě, pádla, a vše co k vodnímu slalomu patří. V neposlední řadě, způsob jak dobře vyprázdnit peněženku jsou cesty za vodou a na závody do vzdálených destinací.

Letos se konal již třetí Evropský pohár veteránů, který se stává největším mezinárodním setkáním dříve narozených slalomářů. Myšlenka uspořádat takové závody zrála v mnoha hlavách od doby uspořádání prvního Mistrovství republiky veteránů. Od myšlenky k realizaci bývá mnohdy hodně daleko.

Po dokončení výstavby areálu v Roztokách, kde se dokázalo to, že když se chce a máte ten správný okruh lidí kolem sebe, tak to jde. Bylo nutné a dobré se pochlubit novým slalomovým kanálem, loděnicí a to nejlépe i za hranicemi naší republiky.

Vzhledem k věkovému složení našeho oddílu bylo jasné, že v žákovských a dorosteneckých kategoriích vavříny sklízet nebudeme. A tak vznikl Evropský pohár veteránů, který si získává oblibu a je opravdovým svátkem slalomářů, kteří neodložili svá pádla ani po vrcholu své kariéry.

Největší celebritou, která se zúčastnila našich závodů, byl olympijský vítěz z Barcelony kajakář Pierpaolo Ferazzi.

I v okolních zemích se začali pořádat závody veteránů, na které jsme zváni. Zúčastnili jsme se závodů v Německu a Rakousku. Pořadatelsky, zahraniční účastí a atmosférou se to s našimi závody nedá srovnat. Určitě jsme mnohem dále a zvládáme třídenní klání s profesionální rutinou. Dokonce i ekonomicky jsme na tom lépe, než Kateřina Neumanová se svým lyžařským šampionátem. Díky bohatým sponzorům nekončíme v červených číslech a hlavně hodně věcí zvládáme vlastními silami.

Letos jsme byli opakovaně zváni do Skotska na slalomy v Grandtulle. I když vzdálenost je značná, začali jsme o cestě vážně uvažovat. Takové pozvání se neodmítá, vzhledem k tomu, že většina z nás neví, jak dlouho ještě udrží pádlo. Na cestu letadlem s loděmi jsme si ještě za krátkou dobu provozu kanálu a pořádáním závodů nestačili vydělat a léty vypěstovaná lakota určila jiný způsob dopravy. Nezbývalo nic jiného, než nechat našeho oddílového Transita prohlédnout od odborníků. Jeho krátký pobyt v servisu přišel na necelých 20 000 Kč a s takto „vyladěným“ strojem prý není problém vyrazit na cestu napříč Evropou. Zájemců o závody v zemi proslavené naprosto jinou tekutinou, než je voda, bylo mnoho.

Z loděnice v Roztokách jsme vyjeli Transitem s vlekem, kde bylo víc lodí než účastníků zájezdu. Bylo angažováno ještě jedno vozidlo, které vyjelo z Rakovníka „nalehko“. Celkem na závody v obou autech jelo 9 závodníků veteránského věku, doplněnéní o jednoho člena oddílu, který bude na kategorii veteránů ještě hodně dlouho čekat.

Procházka kolem divoké vody vyvolala mnohé úvahy, jak bez problémů zvítězit nad živlem. Věřím, že spánek mnohých byl přerušován představami jak bojují s válci, vlnami a peřejemi.

Ráno jsme po podepsání papíru, na kterém jistě stálo, že pokud se utopíme nebudeme po nikom nic požadovat, dostali startovní čísla. Bez čísla se na kanál nesmí. Je to dobrá kontrola o tom, kdo zaplatil a hlavně podepsal, že pokud zahyne, tak s vlastním souhlasem.

Druhý den ještě trénujeme dopoledne za pěkného počasí a zkoušíme stále obtížnější kombinace. Místní vodu máme již dobře osahanou, a tak budeme pokračovat dále v cestě.