Vodní skauti v našich končinách často své tábory realizují v podobě putovní. Bylo tomu tak již v dávné minulosti a tato tradice trvá dodnes. Některé oddíly či přístavy tráví celé dva až tři týdny putováním po řekách, ale objevují se často i kombinace, kdy putovní tábor zahajuje stálý nebo se ze stálého tábora vyplouvá na skutečnou plavbu.
Logistika puťáku
Co se týče samotné realizace putovního tábora, hodně záleží na velikosti skupiny a destinaci. Oddíl, ve kterém působím, je zvyklý jezdit na Pálavách. Míváme s sebou dle velikosti tábora jedno až dvě doprovodná vozidla. To pochopitelně klade větší nároky na množství vedoucích, kteří musí jednak jet s auty, jednak být v dostatečném počtu s dětmi na vodě. Každý den, kdy se ráno putuje, děti ještě před snídaní sbalí své batohy a po snídani se po jasném rozdělení úkolů dobalí zbytek erárního vybavení, přičemž část jede po vodě, část autem.
Na plavbu se vyráží zásadně společně v jedné skupině, ve které je určeno pořadí lodí a jsou znovu upřesněny bezpečnostní pokyny. Rozdělování představuje vždy problém, ale operativně lze řešit telefonicky nebo pomocí vysílaček. Před každým vyplutím by všichni kormidelníci měli obdržet pokyny, co lze na daném úseku očekávat.
Za plavby se dělají během dne přestávky – k jídlu, na program (byť plavba je sama o sobě programovou náplní) a k odpočinku. I pokud není nutné někde zakotvit, je vždy vhodné udělat za klidného počasí alespoň souloď a zkontrolovat stav posádek (pitný režim, prochladnutí, úpaly apod.). Plavba zabírá převážnou část dne a je tedy vhodné ji nějak programově ozvláštnit (mapování břehu, pátrání, nácvik signalizace, závody ve vymezených úsecích nebo i jen těšením se do města) nebo program vykompenzovat na souši (hrami, prohlídkami památek apod.).
Po příjezdu na místo určení se účastníci postarají o vybavení, část se vrhne na vaření a část na stavění stanů a zabydlování.
V noci se zásadně nepluje, ledaže jde o zvláštní programovou náplň. Samozřejmostí je v takovém případě zvýšená opatrnost a doporučuje se spíše kratší a známá trasa.
Obecně je vhodné na každé dva dny plavby jeden den setrvat na místě v klidnějším režimu. Zhorší se počasí, přidá se déšť, něco ve vybavení se pokazí. Proto je nutné počítat s velkými rezervami. Pokud je posádka nucena déle přebývat na nějakém místě, je možné provést kratší výlet do civilizace. Tuto volnost a otevřené možnosti berme jako výhodu, kdy se účastníci mohou zapojit do rozhodování o dalším směřování v daném čase.
Vaření
Ačkoliv je vaření na putovním táboře složitější než na táboře stálém, není třeba příliš slevovat z nároků na pestrou a vyváženou stravu. Ve dny, kdy oddíl putuje, je většina jídel studená nebo nevyžadují zdlouhavější přípravu. Teplá jídla pak připravujeme nejčastěji k večeři. Optimální je tedy alespoň občas začít den teplou snídaní, jako je ovesná či jiná kaše, samozřejmě vždy s čajem. Oběd pak bývá například ve formě pomazánky na pečivo či rychlé polévky.
Dále záleží na tom, zda je při putování přítomno doprovodné vozidlo, které je schopno převést potřebné věci, nebo zda je třeba vše vézt s sebou na lodích. Pokud se nám dostává komfortu vozidla, je možné vybavení doplnit pivním setem a jiným nadstandardem. Jestliže předpokládáme, že všechno vybavení je nutné dopravovat na lodi, pak máme dvě možnosti vaření – na ohni a na vařiči. Při této volbě hodně záleží na dané lokalitě. Pokud jsme v místech, která nejsou příliš turisticky vytížená, nebývá problém s volným tábořením ani s rozděláváním ohně. Pro potřeby menšího tábora stačí trojnožka, velký kotlík a vařič na propan-butan, případně rošt, na který lze postavit více hrnců. Na exponovanějších řekách může být limitující dostatek suchého dřeva, pak je vhodnější zvolit dostatečně velký a bytelný vařič, nejlépe průmyslový, neboť je určen pro velkokapacitní ohřev, a tudíž zkracuje dobu přípravy jídla. K tomu je vhodné mít menší vařič pro drobnější ohřevy, například kávy. Z dalšího vybavení je doporučitelné mít vícero dřevěných prkýnek (pro přípravu i výdej jídla), dva až tři velké hrnce (případně kotlíků) a několik menších hrnců pro přípravu pomazánek a samozřejmě další běžné vybavení kuchyně (nože, vařečky, naběračky, obracečka, cedník, sítko, struhadlo a pár menších prkýnek, popřípadě jiné další drobné vybavení – škrabka, otvírák, aj.).
Všechny sypké potraviny je nutné skladovat v uzavíratelných obalech. Nesmíme zapomínat na fakt, že i na vodě je spotřeba vody velká, a tudíž je třeba mít několik kanystrů s pitnou vodou, i pro potřeby oběda. Pokud je putovní tábor realizován na P550 (skautská pramice), pak nebývá problém s místem k přepravě. Jestliže tábor putuje například na nafukovacích lodích, pak je vhodné tento materiál dopravovat autem.
Při plánování jídelníčku myslíme na ideální poměr výkon – spokojenost strávníků. Je třeba zvážit časovou náročnost přípravy jídla a upřednostnit možnost zapojení členů oddílu do jeho přípravy. Proto upřednostňujeme jednoduchá jídla v jednom hrnci (rizoto, krupicová kaše, těstovinový salát, aj.), popřípadě ve dvou hrncích s jednoduchou přílohou, což jsou tradičně omáčky a guláše na různé způsoby s využitím masa, které nevyžaduje dlouhou přípravu (kuřecí, vepřové, popř. uzenina), doplněné přílohami, ze kterých vzhledem ke skladnosti jsou jednodušší rýže, pohanka, bulgur, kus-kus nebo těstoviny.
Velmi důležitým bodem v celém procesu je plánování. Vzhledem k tomu, že nejsme vždy schopni zajistit a hlavně uchovat čerstvé suroviny, je nutné se občas uchýlit ke konzervovaným, ale pokud situace dovolí, dáváme přednost čerstvým surovinám před polotovary. Může dojít k tomu, že tábor zůstane na nějakém neplánovaném místě déle, než očekával, a pro tyto účely je vhodné s sebou mít alespoň dvě jídla jako železnou rezervu. Dny, ve kterých neputujeme, je dobré využít pro časově náročnější či komplikovanější jídla, jako je třeba čočka, která se dlouho namáčí. Pokud zapojíme trochu fantazie, je možné sestavit velmi různorodý a vynikající jídelníček.
Program
Častou součástí skautských táborů je celotáborová hra. Je ale na vodáckém puťáku možné realizovat celotáborovou hru? Skloubit ji s každodenním putováním, neustálým balením, útoky komárů, deštěm i nečekanými překvapeními?
Kvalitní celotáborová hra lépe pomůže dosáhnout výchovných záměrů a děti navíc motivuje a učí je každodenní dílčí snahou dospět k většímu a náročnějšímu cíli. Dobrá celotáborová hra a její vhodně zvolený symbolický rámec zpestřuje průběh putovního tábora zejména mladším účastníkům. Pomáhá překonávat stereotyp a každodenní těžkosti v podobě neustálého vybalovaní a opětovného balení, vyšší fyzické zátěže, všudypřítomné vlhkosti a dalších negativních stránek vodáckého putování.
Při plánování musíme vzít v úvahu náročnost jednotlivých úseků, které se daný den splouvají (a z toho plynoucí únavu osazenstva), konkrétní místa táboření či zastávek během plavby a také náročnější podmínky pro táboření. Pro navození atmosféry není možné na puťáku žít v chatrčích nebo mít uprostřed tábora lodní můstek s kormidlem. Často tedy volíme pojmenování lodí, funkcí či místa v souladu s hrou, a tak se ze Sázavy stává divoká řeka Indus, k obědu jsou pirátská jídla a vše je doprovázeno motivačními scénkami, které děti vtáhnou do příběhu. Je nezbytné být ale připraveni na fakt, že změny v programu jsou nutné – kvůli počasí, časovému skluzu atp.
I další typicky skautské aktivity a výzvy dostávají trochu jinou podobu. Například Tři orlí pera se svým závěrečným úkolem, tzv. ztracenkou či samotkou – nebýt viděn, zaznamenávat, co se děje, a vrátit se po 24 hodinách, získává dobrodružný nádech, kdy je třeba oddíl sledovat po břehu a neztratit s ním vizuální kontakt. Ale ani celodenní mlčení není pro kormidelníky nic snadného. Ostatně odpověď jednoho z adeptů Třech orlích per mluví za vše:
“Přinesla ti zkouška nějaký pocit, který jsi zažil poprvé (nebo zřídka)?”
“Poprvé jsem zažil pocit, kdy jsem si musel sám vybrat vhodné místo na spaní. A myslím, že nikdy předtím jsem nepřeplavával řeku se všemi věcmi, co jsem měl na tábor.”
“Kdybys měl Tři orlí pera plnit znovu, vybral bys opět puťák nebo stálý tábor? Proč?”
“Z hlediska šancí na splnění bych si rozhodně vybral stálý tábor. Na druhou stranu si myslím, že bych byl ochuzen o spoustu zážitků, hlavně ze ztracenky. Takže nakonec jsem rád, že jsem Tři orlí pera plnil na puťáku.”
Jiné varianty vodáckých putovních táborů
Polsko, se svými liduprázdnými řekami, může být velmi vhodnou destinací.
Pardubickému skautskému oddílu se podařilo vyrazit na polskou Pilicu s několika paddleboardy. Pravda, ty sice nejsou, co se týče úložného prostoru, zrovna benefitem, ale mohou vyřešit otázku pohodlnosti celodenního plutí. Pro tři družiny vezli tři paddleboardy, což se ukázalo být ideálním řešení, děti se na plavidle střídaly po nějaké té hodině, kdy již měly plavby dost. Navíc paddleboardy mají mezi dětmi popularitu a různé souboje a převracení plavbu značně zpestří.
Samozřejmě lze putovní vodácký tábor pojmout i jinak, na jezerech, v podobě jachetního tábora, například na Mazurách v Polsku. S trochou nadsázky lze říci, že plout lze na čemkoli, co dokážete oplachtit a na čem jste ochotni strávit delší dobu. Obecně se lze vydat na vlastních lodích nebo si zapůjčit na místě. Druhá varianta dává smysl v případě, kdy buď oddíl nemá vhodná plavidla na zvolené podmínky, nebo nevýhody logistického řešení převáží nad vším, co plavba na vlastních lodích přináší.
Jak bylo řečeno, oddíly volí různé způsoby, některé cestu pronájmu, jiné jedou s vlastními plachetnicemi a pak nejstabilnější z nich je využívána pro transport. Zbylé věci jsou uskladněny v loďácích, nikoliv barely, které by v plachetnicích překážely. Kanály, na nichž se nesmí plachtit, mezi jezery Tałty a Jagodne, se posádkám podařilo překonat pomocí stopování okolo projíždějících motoráků. Další oblíbenou disciplínou je zde sklápění stěžňů při průjezdech mostů. V některých místech lze využít noclehu venku, v případě pobytu u přírodní rezervace je pak nutné využít tábořiště oficiální.
Putovní tábor na oplachtěné pramici s sebou nese samozřejmě mnoho rizik, ale některým rizikům nemá smysl předcházet. Putovní tábor není cesta kolem světa, abyste s sebou tahali náhradu za zlomený stěžeň, ploutev nebo utopené kormidlo. V takových mimořádných případech lze improvizovat: pokácet stromek, koupit trám či desku, naučit se kormidlovat ukotveným pádlem. Více než kde jinde se právě na putovním táboře pozná, kdo si lodě staví sám – ten ví, co a jak na nich funguje a čím co případně nahradit.
Závěrem zápis z kroniky jednoho pražského oddílu, jak může vypadat takový průměrný den na putovním táboře:
Tábor Morava 2013 – 5. den tábora, 3. 7.
Ráno jsme měli rozcvičku pod vedením Hondzika. K snídani byl jogurt s vločkama. Pak rychle sbalit a odjet. Úsek byl v poho, a tak jsme cvičili přejezdy v proudu. Jelo se v poho, a tak jsme najednou zastavili na oběd. Oběd udělalo vedení, co mělo službu, v rekordním čase 4:17 (aby nám ukázalo, jaký jsme looseři). Potom jsme zas vyjeli a najednou byl přes řeku strom. Tak jsme ho přetáhli a jeli dál. Pak byl najednou jez se spadlým stromem, a tak jsme ho také nějak překonali. Pak jsme začali hledat tábořiště. Nakonec jsme našli obří louku, ale s písčitými srázy, ale stejně jsme přistáli a zatábořili, i když jsme museli napřed vysekat přístup lužním lesem kopřivama. Vedoucí si po krátké poradě vymysleli, že „půjdeme na dřevo“ a až potom postavíme stany. Bohužel nám to nedošlo, a tak jsme šli do lesa. Tam nám řekli, že v lese dnes přespíme a máme si jít udělat přístřešky. Takže „přežití“. Ve 22:00 přišla na oznámené místo večeře – pohanka s tuňákem. Tak jsme jedli a šli spát.
