Skandinávské rozjímání

Touha byla tak veliká, že jsem dvakrát riskoval ilegální cestu na západ přes vysoké hřebeny Alp, nejprve do Itálie a podruhé do Švýcarska a Lichtenštejnska. „Odměna“ za případný odchyt, byla 3- 5 let. Těžké bylo nezmínit se, jak vypadají Benátky, Rimini, San Marino, Pisa, Livorno, Cortina d‘Ampezzo, Vaduz a další místa, která v té době voněla obrovskou dálkou a nedostupností. Nemohl jsem se pochlubit žádnou fotografií, žádným vyprávěním, věděli o tom jen ti nejbližší.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

V roce 1990 se otevřely hranice a najednou jsme mohli jet do míst, o kterých se nám tak často zdálo. Vodní slalomáři byli velice aktivní a začaly se připravovat zájezdy zejména na alpské řeky. Co ale vydat se také na sever? Skromné informace mi vykreslily nádheru severských řek a přírody kolem. S Kenošem a Jardou Hořínkem jsme připravili zájezd na řeky Norska. Skutečnost překonala to, jak jsem si sever představoval. Prostředí mě oslovilo natolik, že jsem prohlásil: „Dokud udržím pádlo, tak se sem budu každoročně vracet“. A to se snažím skutečně dodržovat.

Následující roky jsem vedl několik zájezdů, kdy jsme na raftech sjížděli dnes již dobře známé řeky. Mám na triku rekord, který se těžko může opakovat. Jeden zájezd, dva autobusy a 78 nadšenců chtivých splouvat divoké řeky severu. Hlad po poznávání byl obrovský. Proběhlo to kupodivu v naprosté pohodě, i místa na stanování jsem znal taková, kam jsme se všichni vešli. Takový zájezd byla ale velká starost, takže jsem si to moc neužil.

Tudy prochází polární kruh

Následující roky jsem začal jezdit na sever sám. Vlastně ne sám, měl jsem s sebou kajak a kolo. Ideální kombinace na poznávání nových míst. Nikdo to nechápal, ale musím říci, že samota v krásné přírodě je tím nejlepším relaxem. Místo sjíždění řek, kdy byl pro mě navíc problém s dopravou auta, jsem začal pádlovat po jezerech a fjordech. Tak jsem se dostal do liduprázdných míst, vařil na ohni, několik dní jsem nepotkal jiného člověka. Nekonečné večery, kdy slunce téměř nezapadá. Sedím u ohně, přikládám další polínka a přemýšlím. Přemýšlím o mých vodáckých začátcích, kdy jako malý kluk jsem jezdil na neckách po potoce tekoucím za naším domem. Je mi krásně. Kdo nezažil, nepochopí.

Pádloval jsem ve všech skandinávských zemích, včetně ruské Karélie. Sever se mi stal takovou každoroční nutností a vlastně i drogou. Jak léta přibývají, už nemám potřebu bojovat s peřejemi. Jezera a fjordy, hory, nekonečné lesy, to je ta moje pohádka severu.

Cestovatelé Choroš a Slunce

Co se za ta léta změnilo? Já říkám bohužel změnilo, protože přibývá množství lidí, kteří táhnou na sever. Řada z nich se sem vydává ze stejných důvodů jako já. Prchají z přelidněných měst, z každodenní štvanice za pomyslným štěstím. Půjčovny kánoí a seakajaků rostou jak houby po dešti. Pořádají se lodní výlety po fjordech, ale i jezerech. Poklidný sever začíná být na místní poměry v mnoha místech přelidněný. Mění se i skladba místního obyvatelstva. Blonďatí seveřani mají nové spoluobčany. Opálených, ba přímo černých obyvatel tady povážlivě přibývá. Většina žen tmavší pleti se chrání před krutým severským sluncem tak, že chodí i se zahalenou tváří. Zejména dopoledne mám pocit, že jsem se probudil v jiné zemi. Normální Švédové jsou v práci, a tak počet tmavších Švédů procházejících se po ulicích a vysedávajících na lavičkách je znát.

Dost ale rozjímání. Stále je tady dost krásy na to, aby se sem člověk rád vracel. Některé cesty jsem podnikl také s dvěma Mirky. Jeden z nich má přezdívku Slunce, a ta je mezi vodáky stále dobře známá. V jeho případě se mohu pochlubit i pedagogickým umem, neboť kanoistu jsem přeškolil na kajakáře. Ano, pádlovali jsme tady v minulosti společně na kánoi, jezdili na kole, chodili po horách. Nyní už ale jezdíme na kajacích.

Řeka mizející do tunelu v NP Abisko

Letos jsme scénář cesty na sever naplánovali trochu jinak. Alespoň jednou za život se přeci musíme podívat daleko za polární kruh. Pojedeme okruh Švédskem až do národního parku Abisko a pak přejedeme do Norska na souostroví Vesterály a Lofoty. Zpět jinou cestou, částečně podél norského pobřeží s řadou trajektů. Je to porce 7 000 km, ale cesta v hotelu na kolech, to je luxus, který se dá vydržet.

První dílčí cíl Abisko. Národní park ležící 195 km nad polárním kruhem. Jak se dočteme v různých průvodcích, je to jedno z nejsušších míst ve Švédsku, neboť klima je ovlivňováno jezerem Torneträsk ležícím blízko Atlantiku. Park je v tzv. dešťovém stínu okolních hor. Průměrná roční teplota je -1°C, v červenci +11°C. Parkem vede řada turistických tras. V létě jsou cílem mnoha turistů, neboť do Abiska a dále pak do norského Narviku je výborné vlakové spojení. Nejvyšší hora Nuolja má 1 164 m n. m. Od 27. 5. do 18. 7. je možné z vyšších kopců sledovat půlnoční slunce. Značení je dokonalé a místa určená k táboření jsou skvěle připravená. Nesmí se zde dělat oheň z jiného dřeva, než z toho, co sem v pytlích nařezané a naštípané dovezou správci parku. Uskladněné v nějakém přístřešku, kde jsou přesto připravené pily a sekery.  Vždy si říkám, jak dlouho by toto nářadí na našich tábořištích zůstalo.

Mosty a tunely spojují jednotlivé ostrovy

Vydáváme se na celodenní výlet podél řeky až k jezeru, z kterého vytéká. Značenou cestou jdeme proti proudu řeky.  Ta nás ohromuje svoji divokostí a čistotou. I počasí je na to, že jsme tak daleko na severu, příjemné – občas svítí slunce, a tak je stále co fotografovat. Očima vodáka hodnotím průjezdy. Bylo by to ale nad moje síly a hlavně odvahu. Velký spád a průtok, několikametrové vodopády.  Zajímavostí je, že řeka ve spodní části mizí ve skalním tunelu. Hned to navozuje otázku. Sjel to někdo? Věřím, že to určitě bylo vodáky pokořeno, ale ten tunel, to jsem na pochybách. V dáli vidíme, jak řeka ztratí svoji sílu v jezeře. Je jedno z největších ve Švédsku. Takže řeka je vlastně spojnicí dvou jezer.

Dalším cílem je souostroví Vesterálen a Lofoty. Sjíždíme z hor do nadmořské výšky 0. Při přejezdu přes most na souostroví, načtou kamery SPZ auta tak, jako je to na mnoha místech v Norsku. Po čase přijde majiteli auta vyúčtování. Je to velmi jednoduché, zaplatí se doma bankovním převodem. Švédsko je zatím zdarma. Když už jsme absolvovali takovou dálku, tak si to tady chceme užít a dobře poznat. Nejprve pojedeme na nejsevernější místo našeho putování, městečko Andenes. To už budeme více než 300 km nad polárním kruhem. Využíváme i jednoho trajektu, přestože dnes jsou ostrovy pospojovány mosty a podvodními tunely.

Počasí v této oblasti je velmi zajímavé. Teplý Golfský proud působí tak, že i zimy jsou velmi mírné. V jižní části Lofot teplota prý neklesá celoročně pod nulu.

Kajakáři Choroš a Slunce

Po včerejším dešti se opět začíná objevovat slunce.  Procházka po Andenes vždy směřuje k vysokému majáku. Cestou nás lákají plakáty a fotografie k výletu, kde se zaručeně setkáme s obrovskými vorvani. Dříve na malých dřevěných člunech vyráželi za obživou verlybáři. Dnes na velkých gumových člunech se silnými motory turisté v nepromokavých oblecích a vestách. Cena toho výletu je kolem 2 000 NOK (cca. 6 000 Kč). To je pro lakomce jako já hodně. Dal bych to radši zadarmo na kajaku, ale představa, jak mě vorvaň ocasem vyhodí do vzduchu, mě neláká, i když moře je ohřívané Golfským proudem.

Cesta na jih podél pobřeží z ostrova na ostrov přes mosty a podvodními tunely je nezapomenutelná. V této části Norska je ostrovů více než osmdesát. Vysoké tmavé skály zvedající se vysoko přímo z moře. S nimi kontrastují bílé pláže, jak někde na korálových ostrovech. Lov ryb a vše co se kolem toho točí je hlavní obživou místních obyvatel. Stále jich tu žije kolem 24 000. Treska je ryba, která je v místních vodách hojně lovena. Může dorůst až dvou metrů délky, váhy 90 kg a dožít se 60ti let. To se ale kvůli intenzivnímu rybolovu málokteré podaří. Po celém souostroví jsou vidět velké řady konstrukcí, na kterých se tyto ryby v sezóně suší. Nakoukl jsem do několika hal v přístavech, z kterých se linul nepředstavitelný smrad. Haly plné sušených tresčích hlav. Tam jsem si uvědomil, jak obrovské množství ryb se každoročně uloví. Jak dlouho může trvat, než se z tresek stane ohrožený druh.

Tresčí hlavy jsou opravdu silný čichový vjem

Zastavujeme se v řadě vesnic, kde je procházka nezapomenutelná. V krátkém létě tato malebná místa lákají množství turistů. Je tady hodně hotelů, které jsou postaveny ve stejném duchu jako domky domorodců. Krásně zapadnou do krajiny. Náš hotel na kolech je ideální. Možností k zaparkování je hodně.

A co vodáctví nad polárním kruhem? Potkáváme řadu seakajakářů, dokonce jedna početná skupina přijela se svými kajaky až z Francie. Při pohledu na jinou skupinu, která právě odjíždí na moře, se ve mně probouzí vlastenectví. Proč asi?  Většina má u nás vyrobená pádla TNP. To si musím vyfotit. Se svoji příslovečnou drzostí okamžitě, aranžuji „modelku“ a přikazuji, jak má pádlo držet, aby byl vidět nápis TNP. Nechápavě kouká, ale povedlo se. Jen škoda, že v tomto místě se trochu zatáhlo. Počasí se na severu mění hodně rychle. Ale máme štěstí, většina dnů je krásná slunečná a je až nepochopitelné teplo. Chodíme v kraťasech a tričkách. Pádlování v takovém počasí je prostě nádhera, zejména když den téměř nekončí. Opakem může být zima a neustálá tma, to musí být depresivní a tak trochu místní lituji.

Setkání s pádly TNP

Nejjižnější místo Lofot, kam se dá dojet autem, je vesnice s úsporným názvem. Jmenuje se Å. Jdeme ještě pěšky na vyhlídku, z které se naskýtá pohled na vysoké skály a moře zalité sluncem. Je neuvěřitelných 20°C, nádherné léto za polárním kruhem. Je sobota, den volna a tak sledujeme, jak bílé pláže ožívají. Jsou zaplněny lidmi, kteří se dokonce i koupou. Léto se musí využít.

Cestu zpět máme rozvrženou tak, abychom jenom nejeli autem. Silnice klikatící se po norském pobřeží je nádherná. Je ale třeba použít řady trajektů, což cestu zpomaluje. Počasí je stále krásné a tak často zastavujeme, protože je potřeba se kochat nádhernou přírodou. Jak řekl Slunce: „Choroši, jsme již unaveni tou krásou“.

Výprava seakajakářů z Francie

Ano cesta je to daleká, ale stojí za to. Tři týdny pozorování krásné přírody severu. Hory, řeky, jezera. I když jezdím na sever každoročně, nikdy se toho nenabažím. Pokud se někdo neodvažuje vydat se pádlovat na sever sám, pomohl jsem připravit řadu zájezdů cestovním kancelářím. Zkuste to s nimi, nebudete zklamáni. Sever je jedinečný a také návykový, navíc to není tak daleko, jak jsme si mysleli před 30ti lety…

Jiří „Choroš“ Hron Bývalý závodník ve slalomu a sjezdu. V posledních letech se věnuje vodáckým maratonům po celé Evropě a seakajakovým expedicím. Na seakajaku pádluje každoročně ve Skandinávii. Je členem skupiny, která expedičně pádlovala po všech zajímavých místech jižních moří. Má za sebou již 9 vodáckých expedic do Indonésie. Spolu se synem vlastní firmu REGA Reklamní společnost Hradec Králové. Je stálým spolupracovníkem Pádlera.