Sjíždění řek v dobrodružných knížkách a románech (světoví autoři)

O sjíždění řek se mohou čtenáři samozřejmě dočíst v mnohých klasických cestopisech, jako je například kniha Herberta Rittlingera, Sjížděl jsem dravé řeky (1949). Trampoty na vodě popisují i humoristé jako například Jerome Klapka Jerome v knížce Tři muži ve člunu (1889), Vlastimil Rada a Jaroslav Žák ve Vzpouře na lodi „Primátor Dittrich“ (1969), Miloslav Švandrlík v knížce humoristických povídek Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka (1973) nebo uznávaný klasik Zdeněk Šmíd v „české vodácké bibli“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979).

Podobnou cestu, tentokrát proti proudu dalšího jihoamerickém veletoku, absolvují učenci, padouch i slečna převlečená za chlapce, v románu Na vlnách Orinoka (1898).

V knize Lodivod dunajský (1908) splouvá bulharský vlastenec Sergej Ladko, v malé obytné loďce, nejmohutnější evropskou řeku Dunaj – takřka od pramene v Německu, až k ústí řeky do Černého moře. Vydává se za rybáře, protože je mu v patách slídivý policejní komisař Karol Dragoš.

Old Shaterhand, se ale prohání pod hladinou severoamerické Rio Pecos, už v prvním dílu Vinnetoua (1893). Při souboji s apačským bojovníkem Inču-čunou se nejprve vtipně vydává za neplavce a žuchne do vody jako nekňuba. Pak se už ale vyráží jako ryba a souboj slavně vyhrává: „Ve vteřině jsem pod sebou ucítil dno. Teď už přestávala hra a začínal skutečný boj o život. Odrazil jsem se ze všech sil a plaval pod vodou proti proudu, těsně podél břehu.“

Old Shaterhand neboli Kara ben Nemsí, nejpodrobněji zkoumá africký veletok Nil, a to i jeho divoký horní tok, jak popisuje kniha V Súdánu (1893): „Břehy byly porostlé hustým lesem. Hladinu často pokrývalo husté rákosí, ale nezdrželo nás, snadno jsme si jím razili cestu…“ Kara ben Nemsí lapá na horním Nilu bezcharakterní otrokáře, ale loví i nebezpečné hrochy: „Domnívali se ti čtyři černoši, že jsou před hrošicí bezpeční? Mysleli, že se nedostane dál než past? Jestli ano, pak se škaredě zklamali…“

Pravděpodobně nejdramatičtější chvíle na vodě, ale zažívá Kara ben Nemsí v Evropě, v dnešní Makedonii. Kniha Zemí Škipetarů (1892) líčí havárii přívozů, které se srážejí v rozvodněné řece Vardar: „Ozvalo se strašlivé zapraskání a člun se srazil s naší pramicí. Všichni jsme naráz vykřikli hrůzou – lidé na obou březích, čtyři mužové ve člunu i my. Znělo to jako jediný výkřik nesmírného děsu…“

Společenstvo Prstenu – hobiti Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka, Smělmír Brandorád a Peregrin Bral, trpaslík Gimli, elf Legolas a hrdinové Boromir a Aragorn, si už v trilogii Pán Prstenů (1937 – 1949) užívají plavbu v daleko pohodlnějších elfích lodích. Naloďují se v čarokrásném Lothlórienu, splouvají Stříberku, aby pak vpluli i do Velké (nebo také Dlouhé či Táhlé) řeky Anduiny. Fantastickým zážitkem je pro všechny proplutí legendární soutěskou Argonath, kterou lemují dvě obrovské kamenné sochy králů Gondoru, Isildura a Anáriona (seděl na vrcholu jedné z nich – ve filmu Pán Prstenů: Společenstvo prstenu (2001) – slizský Glum, nebo neseděl?). Hrdinové dále pádlují přes jezero Nen Hithoel až k mohutným Rauronským vodopádům.